NP č.492 > VIP RozhovorTřídní sraz po 33 letech, Bára Hrzánová versus prodejce Zdeněk StrakaZdeněk Straka

Když jsme se Zdeňkem dorazili do smluvené kavárny, Bára Hrzánová už byla na místě. Čekali jsme nesmělé podání rukou, ale místo toho se Bára vymrštila, divoce Zdeňka objala a políbila. Zdeněk nebyl ani trochu překvapený a zdálo se, že jí objetí bez problémů vrací. Abychom se v tom zorientovali, museli jsme první otázku položit my. Pak už se ptal jen Zdeněk.

Vy se znáte?
(Bára) My jsme spolu chodili na gympl. Tady Zdeneček, krasavec pozitivní, má prestižní gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici. Tehdy to byla šíleně náročná škola a málokdo ji dokončil. No a pak nás ještě spojuje jeden konkurz na film. Ucházeli jsme se tenkrát o role ve filmu Sněženky a machři. Mě nevzali a Zdenda dostal jednu z poměrně velkých rolí...


Zdeněk: Ano, ve scénáři to byla mezi těma klukama čtvrtá nebo pátá hlavní role. To už je dávno. Co lidi z gymplu? Vídáš se s nima?
No, ono se to váže vždycky k nějakýmu výročí. Já jsem maturovala v osumdesátým sedmým, takže letos možná bude nějakej sraz.

 

Počkej, já jsem 65. ročník, takže jsem maturoval 1983.
Néé, určitě osmdesát sedm... (zarazí se) Tak ne, máš pravdu, to jsem vlastně už končila DAMU, maturita byla v osmdesátým třetím. Jsem na čísla pitomá, a to mám maturitu z matematiky, a ještě se tu oháním, jak ta Hellichovka byla prestižní. (smích)

Než se kdokoli nadál, držela jsem proti Jeho Svatosti otevřenej nůž.

Na podzim jsem tě viděl ve zprávách, když tu byl dalajláma. Jak ses k tý návštěvě dostala?
Konferovala jsem to pololegální přivítání v Praze, kdy Hrad odmítl dát k dispozici Hradčanský náměstí, takže se to celý odehrávalo na území Národní galerie na takovým malinkatým pódiu, kde jsme se všichni mačkali, a díky tomu to mělo takovej punkovej nádech, což mám ráda.


Skoro až disidentskej...
Hodně disidentskej! Měla jsem tam takovej malej incident, kterej mohl skončit strašlivou tragédií. Dostala jsem minutovej itinerář a tam jsem měla napsáno, že Jeho Svatost přijme chleba. Když na to došlo, tak chtěl dalajláma chleba samozřejmě rozdělovat a ten byl strašně tvrdej. A já ve svý prostotě vytáhla z kapsy malou rybičku, kterou s sebou všude nosím, že mu s ním jako pomůžu. A jak jsem v těchhle věcech strašně rychlá, než se kdokoli nadál, držela jsem proti Jeho Svatosti otevřenej nůž... Naštěstí mě v tu chvíli napadlo, že je to obětina, která se krájet nesmí, že Ježíš přece chleba taky lámal, a tu rybičku jsem zase zavřela a dala do kapsy. Až do konce celýho přivítání jsem pak na zátylku cejtila dvě šedý oči obrovskýho bodygárda, kterej sledoval každý moje hnutí.

 

Já jsem minulej tejden viděl úplně poprvý v životě Hrdýho Budžese a moc mile mě to překvapilo.
A tos viděl ten záznam z televize?

 

Ano, na internetu.
Tak to musíš vidět naživo! Teď hrajeme nějakou 720. reprízu a ten záznam, kterej tenkrát točila Česká televize byl asi z pátý reprízy, takže dneska je to už úplně něco jinýho. A nemyslím to tak, že by z toho zbyla nějaká exhibice tří zoufalejch, nesmírně talentovanejch lidí... (smích) Já jsem právě strašně ráda, že pořád víme, proč to hrajeme, a poctivě v tom držíme ten původní smysl, ale už to není tak nervózní jako na začátku.


Mně se tam strašně líbí ta pointa... Hrdý Budžes vytrval...
... a ono je to přitom: Hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí, jak napsal S. K. Neumann. V tomhle okamžiku, kdy se ta hlavní postava dozví, že její hrdina vlastně vůbec nebyl, tak jí to přijde ještě horší, než kdyby byl komunista.


No... komunisti... Na DAMU jsem neudělal talentový zkoušky, tak jsem se pak hlásil na Pedagogickou fakultu, že bych učil literaturu. Na přijímačkách jsem dostal otázku Tradice Národního divadla, o čemž jsem věděl naprosto všechno. Zkoušku jsem udělal, ale nakonec mě nevzali, protože jsem byl politicky nespolehlivej, měl jsem příbuzný v emigraci, do toho táta komunistům vrátil knížku, a ještě pak přišel posudek z uličního výboru, že nezdravím soudruhy.
Tak to máme s touhle lidovou institucí podobnou zkušenost. Já když jsem se hlásila na vejšku, tak jsme s maminkou bydlely na Proseku a jednou takhle jdu a potkám paní uklízečku, která tam bydlela a myla ty baráky, a ta mi povídá: „Tak jsme ti, Báro, to doporučení na tu vysokou školu dali." Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Tak jí řikám: „Tak to jste hodná a jakpak to?" A ona povídá: „My měli schůzi, no a ty zdravíš, tak jsme ti to doporučení dali". Přišla jsem domů a ptám se, jak je možný, že mi uklízečka dává doporučení na vysokou školu? A maminka mi tehdy povídá: „No to víš, to je uliční výbor KSČ, takhle to holčičko chodí." Tehdy bylo dobrý zdravit, já byla dobře vychovaná, tak jsem zdravila.

 

Já byl, myslím, taky dobře vychovanej, ale některý lidi jsem prostě zdravit odmítal. Pamatuju si, jak mi jedna paní říkala, že spláču nad výdělkem. A ono se to pak fakt stalo a soudruzi mi to spočítali.
(smutně vzdychne) Tak se jdem vyfotit?


Zdeněk Straka autor / Zdeněk Straka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Všechny blondýny nejsou hodný - Prodejce Zdeněk versus Bára Poláková / Zdeněk Straka > NP č.513 > VIP Rozhovor Herečka a zpěvačka Bára Poláková se s prodejcem Zdeňkem z náměstí Jiřího z Poděbrad seznámili za dramatických okolností. Byli jsme zvědaví, co je k sobě pojí, takže první otázku jsme tentokrát položili my. číst dále Třídní sraz po 33 letech, Bára Hrzánová versus prodejce Zdeněk Straka / Zdeněk Straka > NP č.492 > VIP Rozhovor Když jsme se Zdeňkem dorazili do smluvené kavárny, Bára Hrzánová už byla na místě. Čekali jsme nesmělé podání rukou, ale místo toho se Bára vymrštila, divoce Zdeňka objala a políbila. Zdeněk nebyl ani trochu překvapený a zdálo se, že jí objetí bez problémů vrací. Abychom se v tom zorientovali, museli jsme první otázku položit my. Pak už se ptal jen Zdeněk. číst dále Povídka od prodejce : Autorské čtení / Zdeněk Straka > NP č.490 > Povídka Je 1. prosince 2016. Lístek z kalendáře již dopadl na dno koše a začíná se pomalu stávat minulostí. Dnes mě čeká autorské čtení. číst dále

Nejčtenější články z tohoto čísla

Prodejce Tomáš: Kde je Hradec, tam žijí králové / Jan Štěpánek > NP č.492 > Moje město Tomáš Máša je už z dálky nepřeslechnutelný. Usazen na židličce na rohu třídy Karla IV. a Baťkova náměstí čte nahlas vybrané pasáže z aktuálního vydání NP. Je jedním z pár prodejců NP v Hradci, městě, které se stalo jeho druhým domovem a na které nedá dopustit. V Praze je blaze, ale taky draze, říká původem Libeňák. „Tady mám přátele a známé, kteří mě drží nad vodou nejen teď, ale hlavně v době, když jsem utrpěl úraz, který mi otočil celý život vzhůru nohama.“ číst dále Dědictví versus exekuce. Co s tím? / Jan Kalous > NP č.492 > Poradna první pomoci Co se stanete, když je váš plat zatížen exekucí a vy do toho dědíte? co dělat v případě, kdy dědíte podíl rodinného majetku? jak zabránit tomu, aby vaše exekuce nedolehla i na majetek zbytku rodiny? číst dále Balada o očích černouškových / Adam Borzič > NP č.492 > Novinky / Kultura 98 % procent na filmovém serveru Rotten Tomatoes se nevidí moc často. Čím to, že vcelku nenápadný film Moonlight tak upoutal světovou kritiku, že se o něm hovoří i jako o velké naději pro letošní Oscary? číst dále Je snadné prodat dětem úplnou blbost / Darek Šmíd > NP č.492 > Téma čísla HLEDÁNÍ HRAČKY Miroslav Kotík vrátil na český trh legendární figurky Igráčků. Za novou podobu panáčků různých profesí, v jejichž výrobě navázal s firmou EFKO-karton na tradici zahájenou v 70. letech společností Igra, získal cenu Grand Prix 2010. A tak jsme se zeptali právě jeho, co vlastně děti chtějí. číst dále
celý archiv
//