NP č.479 > UličníciRodina je můj životTomáš Havlín

Prodejce Nového Prostoru obvykle navštěvujeme v Praze nebo v Brně. Za Annou Stojkovou jsme se však tentokrát vypravili do Olomouce.

V Olomouci jsme za prodejci dosud nebyli, jste první, s kým máme možnost hovořit…

A přitom je nás tady čtrnáct prodejců. Já sama prodávám Nový Prostor již skoro tři roky, většinou právě tady na Horním náměstí. A támhle naproti před drogerií prodává časopis moje kámoška Balážka. To ona mi řekla, že taková možnost existuje a že bych si tak mohla přivydělat. Zkusila jsem to a jsem spokojená.

 

Město dobrých lidí

Mohla byste nám Olomouc představit?

Je to krásné město, historické a žijí tu dobří lidé. Hodně z nich mě za tu dobu, co prodávám, už zná a vědí, kdo jsem. Znovu bych se stěhovat nechtěla. Před časem jsme byli v Praze i s manželem a dcerou. Potřebovali jsme vyřídit doklady, tak jsme museli jet na slovenskou ambasádu. Praha je rušné město, velké. Dcera se mě ptala: „A maminko, tady bys nechtěla bydlet?“ Ale musela jsem jí říct, že ne, měla jsem pocit, že bych se tam snad i bála. Ono taky co všechno člověk slyší ve zprávách… V každém případě, v Olomouci se mi moc líbí. Za jiné město bych neměnila.

 

Říkáte, že po dalším stěhování netoužíte, Olomouc není vaše rodiště?

Žiji tu nějakých jedenáct let, ale původně jsem z Trnavy. Tam jsem vyrůstala, tam jsem prožívala dětství, které bylo pěkné, ale velmi chudobné. Byli jsme čtyři sourozenci, na řadu věcí jsme neměli. Moc pěkné vzpomínky mám hlavně na svého tatínka, který bohužel brzy zemřel. Byl to člověk, který by mi dal první poslední. A pak na svoji babičku, která mě v podstatě vychovala od peřinky. Naopak na maminku moc dobrých vzpomínek nemám. V podstatě mě dala na výchovu právě k babičce, což vedlo k tomu, že dneska nás toho příliš nespojuje. Nedávno jsem volala na Slovensko, mluvila jsem se sestrou a chtěla jsem, aby mi dala mámu k telefonu. Ani se mnou nechtěla mluvit. Tak to nechávám být. Jestli o mě nemá zájem ani teď, když jsem dospělá, tak se doprošovat nebudu.

 

Co vás přimělo odejít z Trnavy?

V podstatě jsem odešla od rodiny a souvisí to s mým manželem, kterého jsem už zmínila. Tedy, my nejsme manželé, nikdy jsme se oficiálně nevzali, ale to mi nevadí, vždycky jsem si říkala, že spousta lidí se rozvede krátce poté, co se vezmou, a že žádný papír, podle kterého já budu vdaná a on ženatý, nám spokojený život nezajistí. Prožili jsme spolu velký kus života a jiného chlapa bych nechtěla. On je hodný na mě i na dceru, nepije a je to dobrý člověk. Mám ho moc ráda…

Ale abych se vrátila ke svému vyprávění, s manželem jsme se poznali, sotva jsem vychodila školu, bylo mi nějakých šestnáct nebo sedmnáct let. Pak už mě nezajímala ani škola, ani práce (smích). A šlo to. Manžel pochází také ze Slovenska a jednou přijeli do Trnavy za rodinou na návštěvu. On byl v té době mladý a hezký a já jsem se do něj okamžitě zakoukala. Pak mě sbalil na diskotéce a začali jsme spolu chodit… Jenže moje máma tomu vztahu nepřála. Pořád říkala, že na takové věci mám čas, i když už jsem byla starší a orodovala jsem, že chceme být spolu. Pak jsme se nakonec, když už byla Jana na cestě, sbalili a odešli jsme spolu žít do Česka.

 

Tak jste se dostali do Olomouce?

Nejprve jsme se přestěhovali do Brna, kde měl manžel rodinu. Žila tam i jeho babička, která měla byt na Mendelově náměstí, mysleli jsme si, že budeme moci bydlet u ní. Jenže babičce bylo sedmdesát let, a když zemřela, město si byt zabralo. Babička byla stará, a jelikož nemohla byt platit, tak na něm vznikl dluh. My jsme si tak mysleli, že bydlení podědíme, ale nakonec jsme neměli nic.

Jít do Olomouce nám poradil kamarád, říkal nám, že je to dobrá investice, že se tady dá protlouct a lze najít i nějaké bydlení. Řeknu vám popravdě, že začátky byly hodně těžké. Olomouc jsme neznali a než jsme se zorientovali, spali jsme kolikrát venku. Bezdomovců na ulici jsme se pak vyptali, kde jsou jaké služby, a začali přespávat na charitě. Tam s námi dcera ale nemohla, protože ještě nebyla plnoletá, tak jsem ji musela dát do Klokánku. Až později, když jí bylo osmnáct, se k nám přidala. Teď už je to lepší, cestou nám také hodně lidí pomohlo, například vyřídit ubytovnu nebo dávky. Ale ty začátky jednoduché nebyly a museli jsme si pomoct především sami.

 

Mít na živobytí

Dnes tedy bydlíte v Olomouci na ubytovně?

Ano, máme tam s manželem takový malý pokojíček, kam se vejdeme akorát dva. Minulý měsíc přijela ze Slovenska máma se sestrou, hledaly tady bydlení a chtěly se ubytovat přímo u nás. Ale dcera jim řekla: To přeci není možné, aby maminka a tatínek leželi na zemi a vy jste spaly na posteli! No, mrzelo mě to, i když jsem řekla, že vztahy nijak zvlášť dobré nejsou. Ale muselo to tak být, tam bychom se opravdu nevešli.

 

Dcera s vámi nebydlí?

Ona má přítele a mají pokoj na stejné chodbě, jen kousek od nás.

 

Spousta lidí na ubytovny nadává, že je tam hluk, stojí spoustu nervů a člověk nemá soukromí…

Tak to je asi na každé ubytovně. Já si nikoho nevšímám, hledím si svého a s každým vyjdu. Řekla bych, že platí pravidlo, že když neuděláš nic špatného jim, oni neudělají nic zlého tobě. Samozřejmě, na ubytovně jsou i lidi, kteří se propadli na dno, holdují třeba alkoholu. To se ale může stát každému. My máme štěstí, že nám se nic takového nestalo. My se držíme, i díky Novému Prostoru.

Nevím o tom nic moc bližšího, ale slyšela jsem nedávno, že kdybychom si našli třeba malou garsonku, sociálka by nám ji pomohla hradit. Jenže na druhou stranu, já jsem na ubytovně spokojená. Dcera a zeť jsou blízko a můžeme si vzájemně pomáhat. Manžel je teď nemocný, je po operaci kolene, tak mu dcera vaří a uklízí, když zrovna já prodávám Nový Prostor a ona nemá směnu v čokoládovně, kde dělá u pásu. Je to šikovná holka. Vrátí se z noční, stará se o tátu a večer jde zase do práce.

 

V čem vám pomáhá Nový Prostor?

Díky němu máme na živobytí, protože manželovi nepřiznali starobní důchod, a jelikož je marod, sám do práce nemůže. Kam by taky člověka v tomto věku vzali! Ale já si nestěžuji. Když jdu prodávat, tak si něco vydělám, zároveň mě to i baví. V Olomouci je to možná trochu jiné než v Praze nebo v Brně. Zde nám neprodají časopisy každý den, ale jen dvakrát v týdnu. Takže vždy musím být přichystaná, mít něco našetřené, abych si měla za co koupit časopisy a mohla je dál prodávat. To se mi ještě nikdy nestalo, abych si sama nemohla koupit časopis! Vždycky si dělám rezervy…

Na Horním náměstí pak stávám tak v šest dní v týdnu. Jenom v neděli nechodím, protože to v ulicích není skoro ani noha, tak by se to neoplatilo. Jinak každý den něco prodám, den bez zákazníka snad ani nepamatuji. Ale na zbohatnutí to není. Já nemůžu nic plánovat, spíš jde o to udržet si nějaké to živobytí. Žádné drahé věci si kupovat nemůžeme, na Vánoce si dáme leda malý dárek. Když kupujeme oblečení, i u Vietnamců je pro nás draho, takže chodíme spíš do sekáčů. Třeba tahle bunda stála padesát korun! A podle mě je pěkná.

 

To opravdu je. Zbývá vám kromě prodávání nějaký čas pro sebe?

Ráda si někdy vyjdu na procházku po městě nebo jezdíme s manželem na víkend do Brna a Prostějova, kde žije jeho rodina. Jsem ráda, když si někdy ve volném dni vyjdeme spolu na procházku a chodíme jen tak ulicemi Olomouce. Pro mě je skutečně hlavní, aby můj manžel a moje dcera byli spokojení – to jsem i já nejspokojenější. Oni jsou totiž můj život.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv