NP č.472 > RozhovorPraha senem zapálenáZuzana Brodilová, Tomáš Havlín

Kdo viděl v Praze na ulici balíky sena nebo se podivil nad automatem na prodej sprejů, měl tu čest s výtvarníkem vystupujícím pod jménem Epos 257. Rozhovor o barevných billboardech, domovu pro bezdomovce i dilematech zaprodanosti.

V rámci jednoho ze svých projektů jsi daroval domov dvěma lidem bez domova, o co šlo? A co jsi vlastně daroval?

Zpětně viděno jsem vůbec nevěděl, do čeho se pouštím. Byl jsem dost bláhový, ale bez toho by to asi nešlo. Říkal jsem si tehdy, že když to někomu poslouží na zimu, budu rád a ono už je to tam osm let a stále to obývají stejní lidé…

Myšlenka vznikla vlastně jako vedlejší produkt jiného projektu, kdy jsem instaloval nafukovací sochy na větráky u metra. Využil jsem přitom zkušenost z graffiti – větráky se leze, když jdeš dělat metro – a věděl jsem, že jsou dost silné na to, aby nafoukly sochu. Tak jsem vyrobil repliku nafukovací šachty, což byl vlastně domeček s podlážkou, ve které byly větráky. Vevnitř bylo čidlo, které spouštělo projekci. Promítal jsem svá videa z útrob metra. Z venku pak byly vystavené fotky a video z nafukování soch. Bylo to dost popisné.

 

Jak se z popisné instalace stal domov pro dva lidi?

Když jsem začal dělat tu stavbu s větráky v podlaze, nenapadlo mě, že bych ji mohl použít dál. Pak jsem se ale dozvěděl, že si to po skončení výstavy můžeme nechat a už během dokončování jsem o tom začal přemýšlet.

 

Co se dělo potom?

Stavba měla původně půdorys do L, který jsem odstrojil a dovybavil z něj vnitřek. Musel jsem to také zpevnit, protože přesun probíhal autem s pohyblivým ramenem. Neměl jsem tehdy moc prachů, ale sehnal jsem ho asi za dva tisíce. Udělal jsem dveře, palandu, dovybavil to nábytkem z kontejnerů… Krom dvou plakátů, které jsem koupil, to vlastně byl kompletní recyklát.

 

Co to bylo za plakáty?

Marilyn Monroe a fotka Země z vesmíru. Přišel jsem do obchodu a vybral tyhle dva, nevím proč (smích).

 

Jak jsi pro domek vybíral místo a obyvatele?

Prvním kritériem bylo místo, kde nebude pršet, protože střecha nebyla nic moc a navíc rovná. Také jsem to nechtěl dát někam, kde to do týdne někdo rozmlátí, když si s tím dávám takovou práci. Dál bylo potřeba, aby tam mohlo zajet auto s ramenem… Tak jsem začal obcházet lokality, kde žijí bezdomovci a nakonec jsem se rozhodl pro Barrandovský most. Stěžejní pro mě bylo, že jsem tam potkal bezdomovecký pár, což jsem bral trochu jako záruku stability. Co se ukázalo až později, tak jestli mělo nové bydlení nějaký efekt, tak to byla právě stabilizace vztahu toho páru, který se stal uzavřenější, možná i díky možnosti intimity, kterou předtím neměli.

 

Vždyť jsou to Slováci!

Bylo něco, co uvnitř chybělo, nebo naopak přebývalo?

Když už bydleli, šlo to docela rychle, nastěhovali svoje věci a něco naopak vyházeli. Ale problém nastal spíš hned při příjezdu. Byl listopad, začínala zima, ale jim se dovnitř moc nechtělo. Pochopil jsem je až zpětně – měli strach, že když se nastěhují, policajti je do čtrnácti dnů vykopnou a oni mezitím ztratí výhodné místo pod mostem, na které předtím dva roky čekali. Ve výsledku mohli přijít o všechno.

 

Co je přesvědčilo?

Já jsem to tam přivezl svým klasickým způsobem, na punk, aniž bych se někoho zeptal. A oni pak byli tím motorem, aby se to začalo řešit a měli nějaké záruky. Tak jsem vyběhal papír od města a odnesl ho i na místní policii. Policista, se kterým jsem to projednával, si to chtěl na místě zkontrolovat. Domluvili jsme se a druhý den se tam všichni sešli, zkontroloval jim občanky a řekl jen: „Dobrý, dobrý, my si ještě půjdem s kolegou promluvit.“

 

Tys byl ten kolega?

Jo. Vzal si mě za roh a říká: „Ty vole, komu si to dal? Vždyť to jsou Slováci!“ Tuhle hlášku si pamatuji dodnes.

 

Zajdeš tam ještě někdy?

Teď už ne tak často, ale pořád tam chodím pravidelně. Máme však na sebe telefony, takže když je třeba, ozvou se.

 

Že třeba potřebují něco přišroubovat…?

To bylo ze začátku, kdy mi volali kvůli každé blbosti, až mě tím začali trochu rozčilovat. Bylo potřeba dát najevo, že jsou věci, o které se musí postarat sami. Pak se to ustálilo a volali, jen když byly konflikty s policií, ale jinak si voláme a píšeme normálně, vznikl mezi námi poměrně důvěrný vztah. Řekl bych, že v jeden moment, kdybych se jich nezastal a neoběhal to, tak je odtamtud vyhodí. Bylo přesně vidět, že když se za člověka bez domova nikdo nepostaví, což je tak v devadesáti procentech případů, tak policajti vědí, že se sám nikoho nedovolá. Byl tam třeba problém s pochůzkářem, který jim vyhrožoval, že je odtamtud vykope, že neplatí nájem, zatímco on ho platí celý život, a že se postará, aby museli vypadnout. Věděli jsme, který policista to je, tak jsme ještě s Markem Matvijou, se kterým jsme o tom natočili film Místa mezi místy, šli na tamní služebnu. Mluvili jsme přímo s ním, přes takový to klasický policejní okýnko. Když jsme se začali ptát, zapíral se nám jak malej kluk: „Ne, to já ne. To asi nějaký kolega.“ Byla to dost vtipná situace.

 

Jak to vypadá teď?

Je to stabilizované. Mají dohodu s policajtama, kteří tam chodí. Zároveň se změnilo chování muže, který místo obývá. Získal k tomu prostoru takový feudalistický, patriarchální vztah. Ví, že když nastane nějaký problém, půjde to nejdřív na jeho hlavu. Co se taky hodně změnilo, že se začali mnohem víc bavit s lidmi mimo bezdomovecký svět. Když se na ten projekt dívám z odstupem, jednou z nejcennějších věcí na něm je pro mě ona tekutost mezi řádky, kdy lidskost znamená víc než pravidla a zákony.

 

Ještě něco tě překvapilo?

Hodně mě překvapil už ten začátek, kdy se nechtěli nastěhovat, což jsem ale zpětně úplně chápal. Celkově jsem si přišel bláhovej, když jsem srovnal, co jsem si o bezdomoveckém světě myslel, věděl jsem tak pět procent oproti tomu, jaká pak byla realita. Nedošlo mi, jaké jsou mezi bezdomovci rozdíly, jaká tam funguje hierarchie…

 

Jak bys ty rozdíly popsal?

V tom, jak se o sebe kdo dokáže nebo nedokáže postarat. Je spousta bezdomovců, kteří se o sebe postarají úplně v pohodě a o domov stojí. Lidi zažívají různé životní krize, díky kterým se na ulici dostanou a i tam mohou žít různě. Další propady bývají často spojené třeba s nutností změnit místo. Zvyknou si na nějaké místo, získají svůj stereotyp, často ho třeba potřebují, ne náhodou má velká část z nich zkušenost s životem v instituci – s děcákem nebo kriminálem – ztráta stálého místa pak snadno může znamenat další propad.

 

Psát svoje jméno

Pouliční billboardy jsi ostřeloval barvami z podomácku vyrobeného děla, kradl je, vyřezával z nich kusy… Jaký k nim máš vztah?

To je zvláštní, víckrát jsem se přistihl, že jedu městem a už si je vyhledávám. I nenávist je typ vztahu. Zároveň jsem z tohohle tématu a sama sebe v něm trochu unavený a snažím se od něj oprostit. Víc mě zajímá město jako celek.

 

V prohlášení k jedné z billboardových akcí označuješ reklamní poutače za politickou ikonografií dneška, která „okupuje prostor“. Dá se z takového místa vůbec odejít?

To ne, no, ale nejde jen o politiku, ale o ikonografii celkově. Já jsem unavený osobně, vlastní tvorbou. Věnoval jsem tomu docela dost a cítím, že s tím, co dělám, potřebuji jít dál.

 

Jaké akce se k tomuto prohlášení pojí?

Krom toho, že jsme před posledními krajskými volbami v asi dvaceti lidech poškodili náboji s hnědou barvou zhruba 35 % politických billboardů v Praze, jsem tehdy udělal video, ve kterém rozdávám letáky ve stylu „vyrob si sám“ – kterak ze žárovky udělat nábojnici s barvou. Šlo o parodii politické kampaně, zahrál jsem si na vlastní stranu, jejímž cílem bylo zničení vizuálu všech ostatních. Uchopení politické moci souvisí vždy s agresí a vymezením vůči něčemu jinému, i díky tomu jsem to prožíval dost na vlastní kůži, a když jsem to prohlášení psal, byl jsem hodně zaujatý. Hned jsem to vnímal jako dost černobílé a průstřelné, ale přesně tak funguje politika. Ze všeho nejvíc to pro mě byla politická satira.

 

Prozrazuje tvoje práce smysl pro humor?

Rozhodně se snažím nebrat se příliš vážně. Necítím se být kazatelem, který by měl druhým říkat, co by měli a neměli, nechci být nositelem morální obrody. Jde spíš o sarkasmus na politickou řeč.

 

Změnily se za poslední roky nějak vnější podmínky? Začínal jsi s graffiti, měl jsi kvůli němu problémy? A jak jsi na tom aktuálně?

Za graffiti jsem byl chycený x krát. Třeba desetkrát mě chytili, měl jsem čtyři soudy, dvakrát jsem vyváznul, dvakrát jsem byl trestaný. Jednou to byl peněžitý trest, podruhé podmínka. Byl jsem hodně aktivní, proto tolik represe. Kdybych si nechránil anonymitu, čelil bych i nyní několika obviněním. Na jednu stranu by to mohlo být zajímavé, na druhou mi to umožnuje setrvat v této činnosti. Jako poslední mám na krku stíhání kvůli poškozeným billboardům, ze kterých jsem vyřízl prezidentské kandidáty…

 

Co pro tebe bylo impulsem posunout se od graffiti dál?

Dostal jsem se na pomyslný vrchol scény a byl jsem součástí jejího nejaktivnějšího jádra, po určité době mě to ale přestalo naplňovat. Začalo mi docházet, že nedělám víc, než že jen dokola píšu svoje jméno. Co tím komu sděluji? Graffiti je úžasné v tom, že je to vlastně taková sekta uzavřená sama do sebe, v čistokrevné podobě je to skutečně jen psaní jména. Na ulici, na vlacích, na metru… Zároveň v tomhle ohledu dost přituhlo, vlaky a hlavně metro už se tak často nekonají.

 

Co znamená, že „přituhlo“?

Třeba vlakové depo v Michli bylo do roku 2007 bez plotů. Tam chodili mezi vlaky lidi venčit psy… to už je dnes nepředstavitelné.

 

Graffiti je forma vyjádření, psát svoje jméno stále znamená něco psát. Co můžeš dělat, když ta možnost není?

Nechci, aby to působilo, že jsem graffiti zavrhl. Vážím si toho, že jsem z něj vyrostl i všech zkušeností, které jsem díky němu získal. Rád se k němu pořád svým způsobem vracím, chodím ještě malovat do kanálů, kde to vidí jen málokdo. Velmi cenné jsou pro mě odhodlání pro věc a vnitřní motivace, které jsem si skrz graffiti vypěstoval. Když zůstanu u principu tvorby: přijít, nikoho se na nic neptat a udělat, co potřebuji… Tohle už jsem zmínil mnohokrát – pro mě je dnes větší esencí graffiti, když po městě rozházím třicet balíků sena, než když jde někdo udělat murál jako zakázku pro firmu.

 

Zůstává tu prostor k vyjádření pro každého, nebo vítězí regulace?

Oproti devadesátým létům je to striktnější, legislativa je propracovanější… Pořád tu jsou ale brownfieldy, což jsou takové oázky, které zatím nikoho příliš nezajímají.

 

Nekončí to ale právě s názvem „brownfield“?

Jo i ne. To téma začíná být docela „cool“ a tím se logicky vyprazdňuje. Ale podobných prostorů je fakt spousta a prostor pro svobodné vyjádření tam najdeš, navíc je z velké části chrání jejich nedostupnost.

Graffiti má výhodu postavení na hranici legality a ilegality, díky kterému je v něm větší prostor pro svobodu a pohlcování je oproti jiným subkulturám pomalejší. I rebelie v graffiti se ale může stát „cool“ a „sexy“. To je dobře vidět třeba na street artu. Pro mě je ale zajímavé, jak moc se město mění. Dělám teď na projektu, díky kterému jsem projezdil Prahu křížem krážem, včetně periferií. Překvapilo mě, jak moc se město mění a neustále rozrůstá.

 

Jsou to změny k lepšímu?

Mě vlastně baví, že je to takový organismus, který jako jednotlivec nemáš příliš šanci ovlivnit, a podobně jsou na tom, všem koncepcím navzdory, i ti nahoře. Je to živelný proces. Spousta baráků odejde, spousta nových se postaví, jiná věc je, jak se to děje. I v minulosti docházelo k drsným věcem – jenže třeba v době, kdy se bouralo nádraží Těšnov kvůli magistrále, zároveň vznikala kvalitní a odvážná brutalistická architektura. Nic takového teď kolem sebe nevidím.

 

Bez přídavné estetiky

Připravuješ nový web, jehož součástí budou i mediální reakce na tvoje projekty. V čem jsou pro tebe důležité?

Někdy je potřeba dost obezřetnosti, protože můžeš začít být vypočítavý, když zjistíš, jak některé věci fungují. Tam je na místě dát si pozor. Sám před sebou, jinak se začneš tlačit do vlastní klece. K těm médiím bych tam chtěl mít i vlastní komentáře. Občas je to spíš směšné. Když jsem třeba na různá místa po Praze rozmístil balíky se senem, ani jsem nepředpokládal, že to vzbudí takový mediální ohlas. Běželo to dva dny po sobě ve hlavních zprávách na Nově. V Aha byl článek ve stylu – pozor, ohrožení – o tom, že někdo chtěl pomocí sena zapálit Prahu. Asi to bylo i tím, že jsem se trefil do plonkové sezóny, nedělám si iluze, že by to pro někoho bylo tak důležité. Ale třeba u portrétů prezidentských kandidátů vyřezaných z billboardů jsem cítil, že sám pro sebe řeším téma propojení byznysu a politiky, které mi přijde hodně důležité. Pro mě to byl současný politický portrét se vším všudy. I v té bipolaritě Zemana a Schwarzenberga… Měl jsem k tomu básničku: „Pravá, nebo levá? Není to jedno, když na stejném základu to sedá? Jeden na druhého myslí, navenek tak sebejistí. Tajně se mají stejně rádi, se zarudlými tvářičkami se zarputile škádlí. Jeden zrcadlí se v druhém, jsou přeci stejným – politickým druhem.“ Z mého pohledu se establishment prolévá, levice a pravice jsou z velké části vyprázdněné pojmy. A v konečném důsledku jsou důležité konkretní činy jednotlivých politických aktérů.

 

Na novém webu se také některé z tvých starších prací neobjeví, z jakého důvodu?

Cítím, že jsem se posunul trochu jinam. Nestydím se za ně, ale nechci jim dávat takovou váhu. Leckde bych šel víc k jádru věci.

 

Jak by to vypadalo?

Měl jsem třeba projekt kokonu, lidského zámotku, který jsem vystavoval v rámci Street art Praha, první kolektivní streetartové výstavy tady. Vymezil jsem se proti tomu principu, co má vlastně být streetartová galerie, a instaloval jsem malý 3D model okolí galerie, ve kterém bylo i Karlovo náměstí, do kterého jsem zasadil i malou maketku kokonu, který jsem skutečně zavěsil přímo venku a který jsem načerno napojil na uliční lampu, takže se to rozsvěcelo a zhasínalo s veřejným osvětlením. V galerii byla tedy jen maketa věci, která visela mimo. Další rovinu pro mě představovalo veřejné osvětlení, díky kterému to pulzovalo dohromady s městem. Dnes už bych tam možná nedával kokon, ale jenom žárovku napíchnutou na veřejné osvětlení. Vyjadřovalo by to víc. Byl by tam silnější akt odchodu ven, nerozmělněný přídavnou estetikou. Bez ní by gesto bylo radikálnější. Sice by si toho možná nikdo nevšiml, ale mně by to bylo bližší.

 

Má takové osekávání nějaké meze?

Má a nemá. Existuje hranice, kdy zjistíš, že ta absolutní strohost… že potřebuješ nějaké kreativní vyjádření. Jde o to najít balanc. Každý to má asi trochu jinak. Z mého pohledu je to ideálně neukecané a zároveň jasné.

 

Co máš proti „ukecanosti“?

Odpoutává pozornost od sdělení, které se ztrácí. Zároveň v čistém konceptu se věc ztrácí taky, protože ji třeba ani nenajdeš, pokud ti to někdo nevysvětlí. A v tom je právě ten balanc – aby to bylo srozumitelné, aby to promlouvalo samo za sebe, ale nebylo to moc ukecané (smích).

 

Re-zklamat

V souvislosti se streetartovou výstavou, které ses účastnil s projektem svítícího kokonu, jsi naznačil pnutí, které způsobuje přesun graffiti a nezávislého umění do galerijních prostor. V čem je problém?

To už se tu řeší strašně dlouho. Vyklešťuje se nespoutanost a živelnost, která probíhá na ulici. Úskalí, která to nese, si uvědomuju až tak, že se z toho někdy dokážu úplně vypsychovat. Znáte Ukradenou galerii? Dělal jsem ji v době, kdy jsem zároveň vystavoval v Tančícím domě, který jsem v tomhle ohledu taky řešil, a byl jsem za ni dost rád. Jsou to obsazené nástěnky, jež dříve sloužily pro různé informování občanů, využívaly je třeba zájmové kluby a spolky. Dnes bývají opuštěné a umělecký pár Arthura a Alexandru napadlo, že by mohly sloužit jako dobrý galerijní prostor. Měl jsem tam sbírku předmětů, které jsem ukradl ve městě, kde byla ta nástěnka umístěná. Sprej, čínská polévka, zlatá dárková mašle… Bylo období, kdy jsem všechny peníze promaloval a neměl ani na jídlo, tak jsem kradl právě čínské polévky nebo taky spreje v hobby marketech. Vystavil jsem věci, které jsem někdy v minulosti ukradl. Tentokrát jsem je ale po ukončení výstavy došel do stejných obchodů zase vrátit. Překvapivě to bylo o dost těžší než je předtím krást.

 

Čím se řídíš v případě dilemat, čeho se účastnit a čeho ne?

Vždycky se snažím zhodnotit, jestli to pro mě v dané situaci má smysl, nebo ne, jestli už se v uvozovkách zaprodám, nebo ještě ne. Poprvé jsem to řešil, když jsem byl spolu s dalšími pozvaný na Expo 2010, které probíhalo v Šanghaji.

 

Stát, který vás doma stíhá za graffiti, vás s ním potom vyveze do Číny?

No jasně, měli jsme reprezentovat (smích). Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si z toho udělal téma. Byl z toho projekt Graffomat, kdy jsem z těch státních peněz nakoupil dva automaty a upravil je na prodej sprejů. Pak jsme zjistili, že lze přes skype koupit americké číslo a vytvořili jsme fiktivní firmu s telefonní linkou z Brooklynu. Tadeáš Trojánek, se kterým jsem to dělal, si ji přesměroval na svůj telefon. Celé noci se pak nevyspal, zájemci volali kvůli časovému posunu v noci, přišlo také tisíce mailů. Frčelo to hlavně v Americe a díky tomu také ve zbytku světa lidé věřili tomu, že je to odtamtud. Psala třeba sedmnáctiletá holka z New Yorku s otázkou, kdy a kde Graffomat bude, že si může kupovat spreje až od jednadvaceti, ale že je potřebuje teď. Chtěl jsem na tom ukázat i to, jak už dneska můžeš zkomercionalizovat úplně cokoliv, i ničení veřejného majetku. Udělali jsme k tomu video, normální teleshopping ve stylu: „dejme do měst automaty na spreje a pojďme to město zničit, pojďme udělat graffiti všude“. Fakt to bylo přehnaný.

 

Ale byla to fikce, pár lidí jste asi zklamali…

To asi jo. Ale to už tak u reklamy bývá.

 

Sprej z automatu si tedy nekoupíme?

V Šanghaji mi nepovolili je prodávat, ale dali nám takový rozpočet, že jsem funkční automat mohl použít jen jako kulisu. Momentálně je mám zavřené v ateliéru a doufám, že je zase brzo provětrám. Oba zhasnuli teprve nedávno, ale jeden fungoval asi tři čtvrtě roku v podloubí na Národní a pak se přesunul na Trafačku, kterou ale nedávno zbourali, a ten druhý, co byl na Expu, putoval různě, až skončil na rok v jednom klubu. Nakonec mě dost bavilo, že v Šanghaji to byla jen atrapa a že to zároveň byla cesta, jak automat získat a reálně ho uvést do provozu.

 

Zásoboval jsi je potom?

No jasně. Mám dokonce excelovskou tabulku, kolik se prodalo sprejů (smích). Když to nejvíc jelo, tak v průměru to vycházelo na patnáct plechovek denně.

 

Byla to pro tebe dostatečná kompenzace?

Bylo to pro mě naplnění toho, co pro mě samotná účast na Expu znamenala. Stát na jednu stranu graffiti potírá, chová se k němu represivně, na druhou stranu, samo graffiti si o to říká, je to součást kouzla, které k němu patří. Otázka je, jaké by bylo, kdyby každý mohl malovat všude, což asi není úplně reálné. Třeba v Berlíně jsou ale čtvrti, kde se graffiti vyskytuje v takové intenzitě, že se stalo běžnou součástí koloritu daného místa a nikoho už to příliš nevzrušuje.

 

Jaký máš vztah k soukromému vlastnictví?

Uznávám ho. Když jsem se tím zabýval na teoretické úrovni, docela mě zaujal mutualismus, což je anarchistický politicko-ekonomický systém, který rozvíjel Proudhon. Zjednodušeně řečeno jde o hledání harmonie mezi kolektivním a soukromým vlastnictvím. Jako ohrožující ale rozhodně vnímám prosazování soukromých zájmů a privatizaci veřejného prostoru, ke které dochází na celosvětové úrovni. A ty reakce jsou vidět napříč společností.

 

 

 

Epos 257 (nar. 1982) je umělec, výtvarník, vystudoval sochu na UMPRUM v ateliéru Kurta Gebauera. Číslo ve svém pseudonymu vysvětluje takto: „Byl to paragraf, který se vázal k poškozování cizí věci. Teď se to změnilo, nově je to 228.“ Rád se prochází městem a boxuje.


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Příběh je základ / Zuzana Brodilová, Ondřej Slačálek > NP č.381 > Rozhovor S Alenou Wagnerovou jsme se setkali v pražské kavárně Slavia, z jejího prostoru trochu nesví. Mluvili jsme o emigraci, zkušenosti s osvojením dětí i umění rozhovoru.   číst dále Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Suchá plavba / Zuzana Brodilová > NP č.380 > Téma čísla Jaká je plavba na lodi, kde není ani kapka alkoholu a kde moře funguje jako lék?   číst dále
celý archiv