NP č.463 > ReportážOdcházení jedné nadějeVáclav Drozd

O Řecku mluvil v posledních měsících kdekdo. Každý měl svůj názor, až se trochu zapomnělo na to, že svůj názor mají i sami Řekové.

Třiadvacetiletá Eleftheria studuje zemědělskou fakultu v Soluni. Aby se při škole uživila, pracuje ve dvou barech v centru města, kde si vydělá necelé čtyři euro za hodinu. Zhruba polovinu svého měsíčního příjmu utratí za nájem, takže jí zbývá okolo dvou set euro na skromný studentský život. Pracuje dlouho do noci, musí přitom často poslouchat oplzlé poznámky šéfa a přiopilých hostů. Na školu jí nezbývá moc času ani sil a volný čas nejraději tráví s přáteli. Její příběh má hlavní motiv, který určuje život celé generace Řeků dospívajících během krize – nejistotu.

 

Není moc jiných možností

Přímořská Soluň přímo vybízí ke společenskému životu, i přes rostoucí chudobu se tu lidé totiž umí bavit. Je až s podivem, jak hrdě se Řekové vyrovnávají s těžkými podmínkami, a to právě díky soudržnosti a skutečnému zájmu o druhé. Jen málokdo zůstane sedět večer doma u televize, když si stačí koupit lahváče za euro a vyrazit na uličku Iktinou, která se stala centrem noční zábavy. Mladí lidé den co den postávají a baví se, občas někdo vytáhne kytaru a začne hrát písně řecké městské chudiny, zvané rebetika. Po incidentu s předávkovaným klukem se policie pokusila spontánní pouliční večírky zrušit tím, že na místo každý den posílala desítky těžkooděnců. Ani po dvou týdnech, během kterých na omladinu dohlíželi ozbrojenci se štíty, se jim zábavu pokazit nepodařilo. Četa „robokopů“ se stala spíš terčem posměchu a sborového provolávání anarchistických hesel. Nedůvěra v represivní složky státu je velká a má své opodstatnění, víc než polovina policistů údajně podporuje neonacistickou stranu Zlatý úsvit. Elefteria nechce zůstat trávit dny za barem, ale vysvětluje mi: „Život ve městě moc jiných možností nenabízí – občas se namane brigáda při rozdávání letáků na ulici, ale většinou jde o práci v rychlém občerstvení nebo v kavárně.“ Už dávno nevěří, že by jí titul přinesl nějaké perspektivní uplatnění, takže do budoucna uvažuje spíš o návratu k rodičům, kteří mají na ostrově malé hospodářství. Řecko velmi trpí odlivem mozků a kdo má možnost, ten se snaží odejít za lepším životem do zahraničí. Netýká se to ostatně jen Řeků. Štěstí v Německu nebo v jiné zemi bohatého severu hledají také mladí Španělé, Portugalci či Italové.

 

Země tak trochu na kapačkách

Na krizi doplatil v Řecku nejprve průmysl a větší zaměstnavatelé, z nichž mnozí zkrachovali nebo přesunuli své provozy do zemí s nižšími náklady. Prodejny gyrosu a souvlaki, kavárny či cukrárny jsou vedle hotelů a služeb pro turisty pilíře chatrného hospodářství země. Sektor služeb tvoří přes 80 % ekonomického výkonu země. Většinou se jedná o malé a střední podniky, které musejí uživit celé rodiny nebo několik majitelů. Ti se samozřejmě snaží o nejvyšší možné zisky, aby si udrželi svůj životní standard, takže tlačí mzdy zaměstnanců ke dnu. Před krizí se platy v pohostinství pohybovaly okolo šesti až sedmi euro za hodinu. Spousta lidí dnes pracuje za pouhá tři eura nebo dostává fixní denní plat, který může klesnout i pod třicet euro na den za dvanáctihodinovou směnu. Snídaně, obědy i večeře zdarma v menze jsou pro studenty univerzity vítaným přilepšením a jedním z posledních sociálních výdobytků, které se podařilo uhájit.

Reformy diktované Trojkou věřitelských institucí vedly v roce 2012 ke snížení minimální mzdy ze sedmi set na pět set euro, penze byly zkráceny téměř na polovinu a uskromnit se museli také státní zaměstnanci. Nezaměstnanost se během pěti let vyšplhala na čtvrtinu a bez práce je víc než 60 % absolventů. Do života Řeků se výrazně promítla také reforma systému zdravotního pojištění – dříve byl pojištěný každý, za nezaměstnané platil stát a za pracovníky jejich zaměstnavatel.

Vyplácení pojištění je podmíněno počtem odpracovaných hodin, jež však státu dokládají zaměstnavatelé, kteří velmi často podvádějí a vyhýbají se placení dvou set euro za pracovníka. Výsledkem „úsporných opatření“ je dva a půl milionu lidí, tedy čtvrtina všech Řeků, bez zdravotního pojištění. Minulá vláda navíc zavedla „regulační poplatek“ za návštěvu u lékaře ve výši pěti euro, což znesnadnilo či znemožnilo mnoha lidem přístup k lékařské péči. Státní nemocnice přišly o polovinu příjmů, takže se potýkají s nedostatkem léků, základních pomůcek a zejména lékařů a sester. V ordinacích bují korupce a selhávající veřejné zdravotnictví začaly částečně suplovat neziskovky jako Lékaři světa, kteří už pomáhají v Soluni i Athénách. Rostoucí tlak se projevil na duševním zdraví Řeků, což dokládá skutečnost, že se od zavedení drastických škrtů a reforem mezi lety 2011 a 2012 zvýšil počet sebevražd o třicet pět procent. Známý je případ důchodce, který se demonstrativně připravil o život na hlavním athénském náměstí.

Každý, kdo nemá to štěstí, že by se narodil do bohaté rodiny, musí najít svou cestu, jak se se situací vyrovnat. Staří muži popíjejí celé odpoledne jeden šálek řecké kávy v jedné z nespočtu kaváren a vzpomínají na zašlé časy. Mladí lidé často volí únik k nespoutané zábavě, příležitostí k party je totiž vždycky dost. Během školního roku je univerzitní kampus hlavním dějištěm divokých večírků – stačí si půjčit soundsystém, nakoupit pivo a tančit se může až do rána bez ptaní. Někteří zase tráví celé dny ve virtuální realitě počítačových her. Znatelný je také příklon k různým všeobjímajícím esoterickým naukám nebo konspiračním teoriím.

 

Co mohou změnit volby

Dalším způsobem, jak přežít v permanentním výjimečném stavu krize a neschovávat se do některé z imaginárních ulit, je účast v sociálních hnutích. Ta mají v Řecku silnou tradici a mnoho podob, v centru Soluně a Athén najdeme desítky squatů tvořící aktivistické podhoubí. Demonstrace, pochody a blokády jsou běžnou součástí života stejně jako politické graffiti na chodbách univerzity.

Z aktivistických kořenů vzešlá strana Syriza získala v lednových volbách podporu k nalezení cesty z dluhového poddanství a škrtících „reforem“. Půlroční přetlačovaná v nerovných podmínkách ale vedla k tomu, že vláda pod hrozbou zavřených bank, které by svým klientům neměly z čeho vydávat hotovost, souhlasila s dalším trojským koněm v podobě třetího memoranda, dosud netvrdšího ze všech.

Podle dohody má být retroaktivně stažena část zákonů přijatých od února bez posvěcení Trojky věřitelských institucí (MMF, ECB a Evropská komise). Následovat budou mimo jiné reformy penzijního systému v neprospěch důchodců, omezení práv zaměstnanců, liberalizace trhu služeb, usnadnění zabavování nemovitostí zadluženým a především masivní privatizace veřejného majetku v hodnotě 50 miliard eur. Pod dohledem velkých bank budou rozprodány hlavní přístavy v Soluni i Pireu, stejně jako vodovody a kanalizace v metropolích. O distribuční soustavu zemního plynu už se přihlásila ázerbajdžánská vláda a čtrnáct lukrativních letišť si rozeberou německé a francouzské firmy. Do výprodeje půjde také vlaková a autobusová doprava, největší rafinerie, hlavní dálnice a množství pozemků v turistických oblastech. Trojka věřitelských institucí si při prosazování memoranda vzala jako rukojmí ekonomiku země, potažmo Řeky samotné ve snaze zdiskreditovat jejich demokraticky zvolenou, ale nepoddajnou politickou reprezentaci. Podle bývalého řeckého ministra financí Janise Varufakise si jeho německý kolega a hlavní protihráč Schäuble při jednom jednání ulevil slovy: „To přece nejde, aby volby mohly cokoliv měnit!“

Evropská integrace se ještě před deseti lety těšila v Řecku velké podpoře, ale dnes jsou si lidé dobře vědomi, jak tvrdě doplácejí na ztrátu autonomie a také na dekády zkorumpovaných, klientelistických vlád. K Evropské unii jsou Řekové velmi skeptičtí; berou to tak, že se jejich země stala protektorátem institucí s pochybnou legitimitou. Největší sílu stojící proti úsporným opatřením tvoří právě mladí lidé. Pětadvacetiletý Dimitris mi vysvětlil, proč volil v červencovém referendu o přijetí podmínek Trojky „ne“: „Nemám co ztratit, nemám děti a jako většina mých kamarádů ani žádné peníze na účtu, o které bych mohl přijít. Jasně, že se bojím, jak to dopadne, ale takhle to nejde dál.“ Vzápětí dodal, že se škrty souhlasí hlavně bohatší Řekové, kterých se snižování důchodů a nezaměstnanost tolik nedotýká.

Ambiciózní Syriza svou první velkou bitvu prohrála a do dalších půjde rozpolcená vedví, protože víc než polovina jejího ústředního výboru hlasovala proti přijetí memoranda. Dvacet devět poslanců, kteří vnímají postup předsednictva jako zradu, přešlo do nově vzniklé Lidové fronty pod vedením Panagiota Lafazania. Předsednictvo strany nakonec doplatilo na přílišné soustředění moci ve svých rukou i na ústupky, kterými si snažilo získat „klid na práci“. Výjimečný stav, kdy se během několika měsíců mělo rozhodnout o budoucnosti země, posloužil jako argument pro upozadění vnitrostranické demokracie. Předseda Tsipras získal značnou autonomii a své kroky konzultoval s ústředním výborem jen třikrát. Řadoví členové tak ztratili vliv na směřování politiky strany a na mrtvém bodě ustrnula také komunikace s místními aktivistickými organizacemi.

Mobilizační potenciál strany se tak povážlivě snižuje a mnozí podporovatelé ji rozhořčeně opouštějí. Jedním z angažovaných straníků je také Pavlos, student politologie v Soluni, který se rozhodl ze Syrizy vystoupit: „Nečekal jsem zázraky, ale vláda mohla udělat mnohem víc. Slíbili, že žádné další memorandum nebude, namísto toho odsouhlasili ještě tvrdší škrty.“ Uvažuje o tom, že vstoupí do nově vzniklé Lidové fronty.

To, co se jevilo jako světlo na konci tunelu, byl ve skutečnosti další vlak jedoucí v protisměru. Srážka s ním ukázala, že nemá smysl vkládat tolik nadějí v politickou stranu, která se stala hlasem většiny Řeků a ztělesněním tužeb tápající světové levice. Syriza se začala transformovat ve standardní sociálnědemokratickou partaj, která v parlamentu nahradila skomírající PASOK. Do budoucna zřejmě od Syrizy očištěné od levicových radikálů nemůžeme očekávat o mnoho víc, než od ostatních socialistických stran v Evropě, tedy krizový management rozkládající se společnosti.

Osud Syrizy i Lidové fronty bude jasnější po volbách, které se budou konat na konci září, tedy těsně před první návštěvou inspektorů věřitelských institucí. Je však jisté, že důvěra Řeků s přijetím třetího memoranda velmi utrpěla a politici a strany se ukázali jako velmi vrtkaví spojenci v boji za spravedlivější společnost. Hlavní tíže jejich rozhodnutí nakonec stejně dopadá na hlavy obyčejných lidí, kteří vedou své každodenní boje za získání zaměstnání, zdravotního pojištění nebo důstojné mzdy.

 

Autor je student.


autor / Václav Drozd VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv