NP č.454 > UličníciKrapet víc štěstíTomáš Havlín

Aby uživil sebe, přítelkyni a dcerku na cestě, prodává Nový Prostor a přespává na letišti. Ve výjimečných chvílích oddechu si Josef Vaněk napustí vanu a věří, že se štěstím to půjde zvládnout.

Přespáváte v letištní hale, na celkem netradičním místě. Jak jste se o něm dozvěděl?

Ani nevím, prostě jsem se doslechl, že tam lidi jezdí, tak jsem také jel. Na letišti přespávám od prosince a celkem to jde. Na rozdíl od Hlavního nádraží se letiště nezavírá, člověk se může opláchnout, je tam teplo a také vcelku normální společnost. Taky převážně lidé bez domova, ale do žádného z nich byste to možná neřekl.

 

Na nádraží je ochranka vyhlášená svou neúprosností. Jak je to na letišti?

Víte, já se ochrance někdy ani nedivím. Když jsem začínal na Hlavním nádraží, to už bylo po rekonstrukci, žádná ochranka ho nehlídala. Jenže pak se začal dělat bordel, a tak všechny povyházeli. Chtějí to mít prostě pro cestující a turisty, aby měli z Prahy odpovídající zážitek. Ale to násilí při tom... Znám třeba pána, říká se mu Jehovista, který je slušný a přespává na letišti na toaletách. Tam to není pod kamerami, takže ho zmlátili. Naprosto bezdůvodně. Můžou si to dovolit, a tak to udělají.

Nakonec je to všechno o lidech. Na Hlavní nádraží chodívala městská policistka, hodná, lidem dokonce i pomáhala. Někomu pomohla vyřídit doklady, jindy přinesla bundu, byla to zlatá paní. A pak tam byl plešatý měšťák, který každého pokutoval nebo sebral víno a vylil ho. Teď jsem ho viděl na I. P. Pavlova prodávat plyšáky pro nějakou sbírku, od policie ho nejspíš vyhodili. Je zajímavé, že někdo tu funkci má, ale přesto zůstane člověkem, ale u někoho to prostě nejde.

 

ČEKÁNÍ NA TEN OKAMŽIK

Říkal jste, že nocujete na letišti od prosince. Našel jste si tam nějaké známé?

Pár známých tam mám, ale kamarády moc nepotřebuju. Ty příběhy jsou často podobné, jako ten můj…

 

Jaké to jsou?

Mají přítelkyni nebo přítele, rozvedou se a zůstanou venku. Jsou to ty ženské, no... Být na ulici je pak pro všechny stejné, stejně hrozné.

 

V čem nejvíc?

Člověk si nemůže odpočinout, lehnout si a dát si nohy nahoru. Když máte všeho dost, tak jdete domů, vykoupete se, pustíte si televizi a uděláte si, na co máte chuť. Jenže člověk, který je venku, si neudělá nic. Musí si všechno koupit, nemá si to ale ani kde ohřát a jenom čeká na okamžik, kdy přijde ochranka a řekne: Podívejte, tady už nemůžete sedět, už jste moc dlouho na kamerách, běžte se projít. Anebo: Vy vypadáte špatně, už nám sem nechoďte. Já takhle žiju skoro dva roky, v podstatě bez odpočinku.

 

Dalo by se v tom něco změnit? Někdy se třeba říká, že lidé, kteří ztratí domov, by měli bydlení získat hned, aby se předešlo nejhoršímu…

To máte těžké, lidi dneska řeší jiné problémy, leckdy spíš banality, a já jsem byl také takový, zajímal jsem se hlavně o to, abych měl co nejrychlejší internet, a o nějaké bezdomovce jsem se nestaral, spíš jsem se jim vyhýbal a na ulici jsem nikdy nikomu nic nedal. Měl jsem pocit, že jsem „někdo“ a sám takhle upadnout nemůžu. Dneska to vidím z druhé strany a vím, jak je to jednoduché. Člověku se přihodí zdravotní problém, půl roku stráví v nemocnici, mezi tím ho vyhodí z práce a přestane platit byt, a nakonec ho ještě jako invalidu převezou z nemocnice někam na azylový dům nebo ubytovnu. Člověk začne ze všech těch věcí chlastat, za chvíli je špinavý a na ulici. V tu ránu je v háji, přitom ještě před rokem normálně pracoval a bydlel. S tím okamžitým bydlením nevím – neznám nikoho, kdo žije na ulici a pohrdl by jím, ale když je něco bez boje, tak si toho člověk méně váží. Taky všechno potřebuje svůj čas. Když jsem se rozešel s přítelkyní na Moravě a rok potom žil na Hlavním nádraží, musel jsem si tím projít. A jsem rád, že jsem si tím prošel, pil jsem vína a krásně na všechno zapomněl. Hlavní věc nakonec je, aby člověk měl toho druhého, který ho z toho vytáhne – aby měl s kým být a měl nějakou vazbu. Já si například nemůžu být jistý, že kdybych neměl přítelkyni a nečekal rodinu, tak bych chtěl něco měnit. Měl jsem pokoj na Armádě spásy, měsíčně mi chodily tři tisíce čtyři sta na složenku od sociálky a vždycky jsem věděl, kde se najíst a umýt. Když někoho požádáte, jestli nemá dvacet korun, tak vám taky dají.

 

Zmínil jste, že už dva roky žijete na ulici bez odpočinku. Co děláte, když přesto potřebujete oddech?

Našetřím si a jednou za čas chodím do jednoho hotelu na Praze 6, který znám z dřívějších dob. Vezmou vás už v šest ráno a za sedm set můžete zůstat do druhého poledne. Jdeme tam s přítelkyní, napustíme si vanu, lehneme si do postele, koukáme na televizi a člověk prostě celý den odpočívá. Snídaně je v ceně, takže druhý den ráno vás čekají švédské stoly. To je takový můj odpočinek. Jenom si říkám, co kdyby mě na hotelu někdo viděl (smích), a také maminka mé přítelkyně má výhrady, že bychom měli spíš šetřit. Jenže ona nechápe, že tam nechodím jen proto, abychom byli v posteli. Člověku stačí být vedle ní, krásně odpočívat a nemuset mít strach, že vás někdo vzbudí.

 

ZKOUŠEJÍ TO

U Nového Prostoru jste necelé dva měsíce, čím jste se živil dřív?

Roky jsem pracoval ve stavebnictví. Kolem staveb toho umím hodně, a i když nejsem nejrychlejší, dělám poctivě a s lidmi jsem se vždycky domluvil – všechno bylo v pořádku. Pak jsme před několika lety odjeli s tehdejší partnerkou zkusit štěstí do Německa a také jsme se uchytili. V Mnichově jsem uklízel v nemocnici, měsíčně jsem si vydělal 1400 eur a k tomu ještě nějaký přivýdělek, když jsme s jedním Turkem zametali listí na ulicích. Jenže pak si pro přítelkyni přijeli policajti, protože v Česku neplatila alimenty, a já zůstal sám. Německy jsem nemluvil a nikoho neznal, tak jsem si začal hledat známost na internetu. Zakoukali jsme se do sebe se slečnou z Hranic na Moravě a já odjel za ní. Jenže práce tam nebyla, došly peníze, došla láska a já odjel do Prahy na Hlavní nádraží. Měl jsem pocit, že není pro co žít.

 

Je těžší najít práci z ulice, když nemáte bydlení?

Sehnat práci není tak těžké, ale chodit pak do ní. Když jste nevykoupaný nebo chytnete den a ochranka vás nenechá vyspat… Jezdil jsem takhle přes agenturu Plus do firmy v Říčanech, kde byl dobrý kolektiv a dalo se vydělat, ale kolegové si všimli, že tam něco smrdí… Bylo mi to trapné, ale neměl jsem se kde umýt, tak jsem odešel. Pro stejnou agenturu jsem pak pracoval v jednom call-centru. Na konci měsíce jsem zjistil, že mi strhli dva dny, ptal jsem se proč. Prý z monitoringu hovorů zjistili, že jsem byl nejspíš opilý. Nebyla to pravda, ale i kdyby, měli mi dát na místě dýchnout a případně mě poslat domů, ne mě oddělat jako by všechno bylo v pořádku a pak mi strhávat mzdu! Nakonec mi to vrátili, ale rozešli jsme se ve zlém. Oni to zkoušejí častěji, jakmile někdo vydělává víc, hned ho zkusí odrbat.

S tou prací mě ještě napadá: Potkal jsem kamaráda, je to bývalý policajt z Liberce, ale teď žije v Praze. S přítelkyní chodí na náměstí Republiky a pijí víno, ale jakmile začnou brigády, tak je všude. Josefe, říká mi, já bych takhle nežil, jenže mně naskakovaly dluhy, a kdybych šel dneska do práce, všechno mi seberou. Hromada lidí to takhle má, včetně mě. Jakmile si najdou práci na smlouvu, skočí na ně exekutor. Takový je systém.

 

Zmínil jste, že čekáte rodinu…

Moc už se na holčičku těšíme, přítelkyně je v pátém měsíci! Jenže to byste nevěřil, co je to za průser… Přítelkyně je Litevka, takže nemá pojištění, komerční by vyšlo na padesát tisíc. Takže platíme za rozbor krve přes dva tisíce, dvanáct set za ultrazvuk a další a další doktory… K tomu se musíme poohlížet po kočárku nebo županu do nemocnice. Chceme se co nejdříve vzít, aby porod už pokryla pojišťovna. Když se to ale nestihne, zůstane nám v nemocnici dluh padesát tisíc. Není to žádná legrace.

 

Věříte, že se to podaří zvládnout?

To víte, že to půjde, ale potřebuju byt a práci. Věřím, že to dokážu, ale toho štěstí by mohlo být o krapet víc.

 

***

 

Josef Vaněk (37 let) je u Nového Prostoru nováček – na Chaplinově náměstí na pražském Barrandově a ve vestibulu metra Národní třída ho prodává dva měsíce. „Ze začátku jsem se styděl a nebylo mi to příjemné, ale zjistil jsem, že je to fajn,“ říká. „I když si lidi časopis nekoupí, aspoň se pozdravíme a někteří jsou opravdu hodní. Třeba mě pohladí po rameni nebo mi dají minci.“

 

***

 

Bývalá plicní klinika v Jeseniově ulici na pražském Žižkově znovu ožila. V půli března mohli kolemjdoucí spatřit několik desítek lidí, kteří vyslyšeli výzvu k dobrovolné brigádě a na zahradě kliniky vykopávali drny a čistili svahy, nebo se uvnitř domu věnovali úklidu a opravám. Rozmanitý program pro sousedy i vzdálenější okolí se chystá záhy, zájemcům se doporučuje sledovat web Kliniky 451.cz/klinika.

Je již notoricky známo, že aktivisté zasquatovali dům ve vlastnictví státu, chátrající od roku 2009, na konci listopadu loňského roku. Spolu s tím podali na příslušná místa projekt na zřízení „Autonomního sociálního centra Klinika“. Dům se začal rychle probouzet, čemuž učinila dočasnou přítrž policie, když ho 9. prosince na přání státu vyklidila. Autonomní centrum, které si stihlo za své krátké působení získat sympatie sousedů i širší veřejnosti, tím ale nezhaslo. Početné demonstrace i politická jednání vedla k úspěchu. Koncem února zvítězil projekt autonomního sociálního centra ve výběrovém řízení na dočasnou zápůjčku objektu a squateři od státu převzali klíče. Zatím bezplatně a na rok – co bude dál, to se uvidí. Již legálně otevřenou Kliniku nyní čekají mnohá úskalí. Prostor, který slibuje vzdorovat komerčním vzorcům a chce být otevřený pro každého, je však velkým příslibem.

 

***

 

Necelé dvě desítky lidí se první březnovou sobotu sešly při vzpomínce na zemřelé ženy bez domova. Jako poctu a připomínku „kamarádek ulice, kamarádek z azylových domů a ubytoven“ ji u jedné z laviček na pražské Kampě uspořádalo sdružení Jako doma. Leckdy neviditelné příběhy žen z ulice se připomínaly skromně – že se něco děje, dávaly krom hloučku lidí, květin a svíček, na vědomí také opuštěné boty. „Místo jsme zvolily záměrně nejrušnější. Když je pěkně, chodí tu hodně lidí, bude větší šance, že si to prohlédnou a přečtou,“ komentovala volbu Kampy jedna z žen, která má v Jako doma na starost vaření. Cílem akce bylo připomenout, že ženy jsou více ohrožené chudobou, a tedy ztrátou domova, jejich bezdomovství však zůstává skryté. Když už k němu dojde, v mnohem větší míře než muži se setkávají s násilím a jsou o to zranitelnější. „Možná sochu můžete ještě zahlédnout, možná už i její život pominul. Věnujte ženám bez domova myšlenku,“ žádají společně lidé bez domova i s domovem.

 

 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv