NP č.453 > ReferátV napjatém kábuluJ. Černý, Roman Hloušek

Afghánistán má pověst drsné země. Obrazy zarputilých bojovníků, žen v burkách nebo amerických vojáků střídají maková pole a distributoři opia. Žijí zde ale především obyčejní lidé, vystavení neobyčejným podmínkám. Po dvou týdnech máte základ na slušnou paranoiu, v lepším případě křečovitý cynismus.

Přílet do Afghánistánu ze Západu je jako přílet na jinou planetu. Zeleň Evropy, pobřeží Kaspického moře a obrysy známé krajiny začnou postupně střídat holé kopce, pouště a náhorní plošiny. Všude, kam se podíváte, je pusto a prázdno. Známky civilizace jsou sporadicky rozeseté v marsoidních kaňonech a údolích vyschlých řek se zasněženými velehorami v pozadí. Chtěli byste přistát dřív a jen tak se rozběhnout do prázdné krajiny, která uchvacuje i z výšky několika kilometrů. Místo toho ale mezi skalnatými úbočími vyvstane vír prachu a kouře, přes který není vidět zem. Jako když někdo rozfouká skomírající táborák. V několika prudkých manévrech letadlo klesne. Vítejte v Kábulu.

Hlavní město je plné rozporů stejně jako celá země, které vévodí. Je to město prachu, dieselových generátorů, ale také barev, pohostinnosti a živelnosti. Město zahraničních ambasád, nejrůznějších misí, ale také korupce a všudypřítomné paranoie z útoků a únosů. Už rolování na přistávací dráze je jako projížďka výstavou vojenské techniky, která dává tušit, že konflikt byl a je nablízku. Parkoviště před letištěm zeje prázdnotou, vyplňují ho jen obrovské solární panely. Poskytují alternativní zdroj energie pro uzlový bod země a zároveň odkazují na bombové útoky, které se vymkly kontrole. Pokud nejste prezident nebo jiný prominent, musíte prostě pěšky několik stovek metrů na místo, které už hýří čilým životem stejně jako v jiné asijské zemi. A hlavně, je dost daleko na to, aby případné atentáty neohrozily letecký provoz.

 

DROGA ČÍSLO JEDNA

Prvotní, poněkud neosobní dojmy, protíná lidský kontakt. Zdravíme se s řidičem, který nám ochotně pomáhá s kufry. Ramín je mladý Afghánec, kterému neustále jiskří oči a poskakují koutky úst, což dává tušit, že s ním bude sranda. Jakmile naskočíme do auta, rozehraje se na plné pecky „Raftá, raftáááá“, našláplý afghánský song s orientálním nádechem. Ve stejné chvíli Ramín dupne na plyn vstříc oblakům prachu na 40 meter road, hlavním tahu z letiště do města. Z kulturního vytržení přisledování několikapatrových svatebních budov (wedding halls) nás vyruší jen občasné prudké zpomalení. Začínáme se učit, že v Afghánistánu se zrychluje, dokud nepřijde nevyhnutelná překážka, která donutí řidiče vehementně stlačit brzdu. Jízda až příliš připomíná začátky s PC hrami typu Need for speed. Jen tady to zázračně zvládají bez tolika karambolů.

Příjezd do hotelu je trochu jako v akčním filmu. Zapadlá bahnitá ulice, pouliční opravna kol a nenápadná vrata jako do garáže. Po obou stranách vrat jsou střílny z pytlů s pískem, před kterými stojí neoznačení chlápci se samopaly. „Salam-al-lejkum,“ zdraví se širokým úsměvem a pouští nás dovnitř, kde následuje důkladná kontrola našich zavazadel. Postupně se dozvídáme, že těmito kulisami oplývá v centru Kábulu každý třetí dům. Podle množství protivýbušných opatření, ozbrojené stráže a betonových zátaras se pak určuje důležitost nebo movitost osob za zdí. Konečně jsme v bezpečí zápaďáckého guesthousu. Zbystřené smysly se postupně otupují na evropský standard. Přichází únava a odplavuje se adrenalin, první místní droga, se kterou jsme se seznámili.

 

KDYŽ JE ADRENALINU UŽ MOC…

Jako pracovníci drogové neziskovky se s dalšími látkami, respektive jejich uživateli, setkáváme záhy. Návštěva psychiatrické nemocnice s oddělením pro uživatele návykových látek přináší další dílek do mozaiky psychologického profilu místní společnosti. Místo pijáků alkoholu nebo uživatelů pervitinu, které potkáte v léčebně u nás, narážíme převážně na uživatele heroinu a kuřáky opia nebo hašiše. Látek, které přinášejí úlevu, alespoň na chvíli…

Za oprýskanými zdmi místních institucí se léčí desítky lidí. Přesto představují jen špičku ledovce rozrůstající se epidemie. Afghánistán, země s pověstí nedobytné pevnosti, drsných bojovníků a producentů opia, je také zemí, kde se opiáty užívají čím dál více. Stav permanentního napětí zanechává své důsledky v podobě depresí a traumat. A s těmi se lidé vyrovnávají po svém.

Po pár rozhovorech s pacienty se nemůžete zbavit dojmu, že se zde drogy berou často jako forma vlastní medikace. Mluví o tom i jeden z uživatelů v kábulském blázinci, který se svěřuje se svým setkáním s hašišem: „Asi před dvěma lety jsem začal trpět silnými úzkostmi. Kolegové v práci mi poradili, abych si zakouřil čaras (místní název pro hašiš – pozn. aut.), že to pomáhá. Postupem času se ale úzkosti stupňovaly, a když jsem vysadil, byl jsem nervózní ještě víc. V práci ani mezi kámoši mě nikdo nechápal. Všichni mi říkali, ať kouřím čaras, že mi bude líp.“ Obrázky z léčeben, kam se dostanou často jen ti vyvolení, motivovaní nebo donucení, doplňují obrázky z ulic. Čilý ruch na mostě, kde se to jen hemží pouličními prodejci rozinek, barevných šátků a mobilních karet, kontrastuje s malátnými pohyby postav pod ním. Představa tradičních kuřáků opia, s dýmkou a čajem, někde v pohodlí mezi polštáři a koberci, s blaženým úsměvem na rtech, bere za své. Dýmku v uplynulých deseti letech vystřídala jehla a svůdné interiéry orientálního doupěte stoka uprostřed města. A v té každý den umírá několik unavených a zbědovaných lidí. Na odpovídající pomoc nejsou peníze ani zájem. Americká vláda, navzdory osvědčeným postupům, nastavila protidrogovou politiku místní vlády pouze směrem k boji s pěstiteli máku a dealery opia. Namísto kýženého efektu každým rokem jeho vyprodukované množství roste a závislých je víc a víc. Válka proti drogám v praxi…

Jak je výhodné obchodovat s drogami, nejen na vývoz, ale i uvnitř země, dokládají slova jednoho z místních dealerů: „Jasně, že lidi obchodují s drogami. Potřebují vydělávat a z něčeho žít. Nemohli bychom si dovolit takový životní standard, kdybychom si vydělávali legálními cestami. Z drog si vyděláme hodně velké částky. Skrze prodej drog jsme si dokonce vybudovali velmi dobré vztahy s lidmi z oficiálních míst. Kdyby tenhle byznys neexistoval, tak se nebudeme mít tak dobře jako teď.“ V zemi, kde většina lidí žije pod hranicí chudoby, může být vidina slušného života silnější než strach z vězení. K tomuto nastavení nepřispívají ani astronomické ceny, které každá rodina musí zaplatit kupříkladu za uspořádání svatby. Bez ohledu na to, jak jsou lidé movití, počítají se náklady na svatbu v řádu desítek tisíc dolarů.

 

VZKAZ PRO VŠECHNY ISLAMOFOBY

Snahám o útěk ze zdejší reality se nedá podivovat. Ať už se jedná o psychoaktivní substance nebo o opravdový útěk za hranice. V průběhu posledních čtyřiceti let, kdy se země prakticky nevymanila ze spirály vojenských konfliktů, ji opustila téměř čtvrtina lidí. Ve velkém množství případů se přitom nejednalo o emigraci z ekonomických důvodů. Každodenní ohrožení života ze strany ozbrojenců, nejrůznějších gangů, ale i koaličních vojsk, se netýká především cizinců, jak by se z mediálního obrazu mohlo zdát. Nechtěná zabití americkými drony, únosy a vydírání Talibanu a jiných skupin, všudypřítomná korupce politiků se týkají především obyčejných Afghánců. A o těch z médií neslyšíme vůbec nic. Náš afghánský kamarád, psychiatr, který žije už tři roky v Čechách, říká: „Abych byl upřímný, tak jsem se jako přední psychiatr měl finančně lépe než v Česku. Osobně mi výhružky a vydírání moc nevadily. Vše se ale změnilo, když jsem si založil rodinu a výhružky se obrátily proti mé rodině a dětem. To, že můžou moje děti v klidu chodit do školy, se nedá ničím nahradit.“ Tedy vzkaz pro všechny islamofoby: tvrzení, že lidé z muslimských zemí odcházejí na západ budovat chalífát a zřizovat teroristické buňky, je asi tak opodstatněné, jako že Češi, kteří emigrovali za minulého režimu, chtěli na západě budovat Sovětský svaz.

 

BETTER SAFE THAN SORRY

Ale zpět k příběhu. Cesty mezi nemocnicemi a léčebnami se nám po pár dnech trochu omrzely a my začali cítit pokles prvotního nadšení. Pouliční kulisy zpoza okénka off-roadu nás už tolik nebraly a hra na Japonce s kompaktem budila příliš nechtěné pozornosti. Toužili jsme se setkat s lidmi, bez bílých plášťů a titulů, mimo kanceláře a nemocniční prostředí. Ramín měl pro strach uděláno a vzal by nás, kam bychom si řekli. Pozvánek na oběd, večeři nebo jen tak na čaj k někomu domů bylo víc než dost. Bezpečnost, podobně jako u většiny zahraničních pracovníků, ale nebyla pouze v našich rukách a my museli nabídky odmítat. „Better safe than sorry,“ jak praví anglická moudrost.

O to víc jsme si užívali, když nás naši průvodci přece jenom někam vzali mimo oficiální program. V duchu špionážních filmů jsme se jednoho večera, s hodinovým předstihem, dozvěděli, že jsme pozvaní na afghánskou svatbu. Dárek pro novomanžele netřeba, sami prý budeme takovým neobvyklým „dárkem“. Příjezd na místo se podobal návštěvě města neřesti. Obrovské wedding halls na periferii, ověnčené neony, blikaly jako nevěstince na hranicích s Německem. Na potemnělé ulici před nimi stály řady aut, kolem kterých se motaly spousty afghánských mužů. Potají ucucávali z láhví s alkoholickým obsahem, který je v zemi striktně nelegální.

Rychle jsme prošli mumrajem a vpadli do haly, ve které se odehrávala veselka. Síla světel, bělost ubrusů a kýčovité orientální vzory na stěnách nás udeřily do očí. V tu chvíli jsme si uvědomili, že šokovaný údiv se odehrával i na straně svatebčanů. Co nejrychleji jsme si začali hledat místo, sledováni dvěma stovkami párů očí. Po chvíli už běžela zábava podle obvyklých náležitostí. Kapela hrála orientální hudbu, muži tančili sólo tance a vyzývali nás ke krkolomným kreacím. Sebereme odvahu a chvíli se točíme v kruhu s ostatními a cítíme jakési přijetí. Vyloženě komicky působí obrovské rameno s kamerou, které celé dění přenáší do ženské části místnosti za velkým paravánem, kde nemají muži přístup. Bizarní zážitek ukončuje po hodině jeden z našich průvodců. Se slovy, že jdeme jenom na cigáro, odcházíme zrychleným krokem od nedojedené večeře a nových přátel. Venku už čekají dvě auta. Nastupujeme do úplně jiného, než kterým jsme přijeli. Bez rozloučení odjíždíme. Moc se neptáme. Jen posíláme po Ramínovi pozdravy a poděkování rodinám svatebčanů. Adrenalin je po dvou týdnech už celkem v normálu…

 

Autoři navštívili opakovaně Afghánistán jako pracovníci programu „Rozvoj drogové prevence v Afghánistánu“, který realizuje Společnost Podané ruce. Oba se dlouhodobě pohybují v oblasti pomoci drogovým uživatelům a jejich rodinám a rádi cestují.


autor / J. Černý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Roman Hloušek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv