NP č.453 > ReportážPřerušit běžný chod věcíDaniela Kantorová

Černý muž už dávno v USA nežije pod bičem otrokáře. Stovky Afroameričanů ale umírají v důsledku policejní brutality. Proti násilí zatím nepovstává kapitán John Brown, ale hnutí, které křičí: Nelze vést normální život v zemi, kde policisté běžně střílejí lidi.

Poté, co ve Fergusonu ve státě Missouri bílý policista Darren Wilson zastřelil loni v srpnu osmnáctiletého Afroameričana Michaela Browna, propukly masové protestní akce, kvůli kterým guvernér povolal 2200 rezervistů z americké národní gardy. Protestuje se dodnes a ve Fergusonu je i nadále 1268 vojáků. Napětí se v USA zvyšuje, aktivistické skupiny se rozrůstají. Roste také organizovanost a kreativita protestů.

Vystoupení proti policejní brutalitě tu byla i před Fergusonem. Po Fergusonu ale zaznamenala výrazné změny. Dříve až na pár výjimek vše probíhalo tak, že po policejních vraždách vyrazila do ulic protestovat víceméně stále ta stejná skupina aktivistů, dělaly se demonstrace a pochody, ale po pár dnech akce v ulicích utichly. Dnes jsou ale skupiny aktivistů větší a silnější, lépe propojené, a také odhodlané v nátlaku pokračovat.

 

MĚSTO S RADIKÁLNÍ HISTORIÍ

I když oficiální statistiky nejsou dostupné, podle neformálních výpočtů, shromážděných ze zpráv v médiích, policie zabila ve Spojených státech amerických v roce 2014 přes 1039 lidí. Většinu tvořili Afroameričani a Hispánci a přibližně polovina se potýkala s různými psychickými poruchami, jako například schizofrenie. Podle výzkumu nezávislé organizace Malcolm X Grassroots Movement je ve Spojených státech každých 28 hodin zabit člověk afroamerického původu policií, soukromou ochrankou nebo někým, kdo „vezme právo do svých rukou“ (různé „sousedské hlídky“). Případy policejní brutality v USA loni ostře kritizoval Výbor OSN proti mučení.

Většině případů americká média příliš pozornosti nevěnují, vesměs je označují eufemismem „incident střelby, do kterého byl zapojen policista“. Až po Fergusonu se o těchto mrtvých mluví víc. V reakci na policejní brutalitu prezident Obama požádal Kongres o schválení fondů na nákup kamer, které by měli policisté připevněné k uniformám, s tím, že tak jejich jednání bude pod větším dohledem. Aktivisté ale krčí rameny – v minulosti bylo mnoho policejních vražd zachyceno na kameru, policistům ale i tak prošly. Tak jako v případě Erica Garnera, kterého loni v červenci policisté uškrtili v New Yorku, protože prodával cigarety-kusovky bez povolení.

V kalifornském městě Oaklandu, kde žiji, má hnutí proti policejnímu teroru bohatou historii a i tam se protestovalo kvůli vraždám Michaela Browna ve Fergusonu a Erica Garnera v New Yorku. Oakland je město čítající asi 400 000 obyvatel na východním břehu zátoky San Francisca. Město je sice od San Francisca oddělené mořskou zátokou, ale je lehce dostupné, protože je spojuje metro i most přes zátoku. Obyvatelstvo Oaklandu je velmi různorodé, bílých lidí tam žije jen asi čtvrtina. V Oaklandu se přibližně 20 % obyvatel nachází pod hranicí chudoby a je tu také vysoká přítomnost násilí – v roce 2014 bylo v Oaklandu zavražděno 80 lidí.

Oakland pravidelně přitahuje pozornost celých USA. Místní radikální historie se promítá i do intenzity současných protestních akcí. Ať už to bylo v roce 2009, kdy tu propukly masové protesty poté, co bílý policista zastřelil afroamerického mladíka Oscara Granta, který se metrem vracel s přáteli ze silvestrovské akce v San Franciscu, nebo v letech 2011–2012, kdy byl Oakland společně s New Yorkem centrem hnutí Occupy. Jak řekla Elaine Brown, bývalá předsedkyně strany Černých panterů: „Oakland bude centrem revoluce ve Spojených státech, a to fízlům navzdory.

 

STŘELBA PODVĚDOMÝCH PŘEDSUDKŮ

V šedesátých letech byl Oakland rodištěm Strany černých panterů za sebeobranu, která vznikla jako reakce afroamerických obyvatel na policejní brutalitu. Strana černých panterů byla tvrdě potlačena a mnoho jejích členů bylo zabito policií, včetně sedmnáctiletého Bobbyho Huttona, který byl prvním členem strany a jejím pokladníkem. Policisté ho roku 1968 zastřelili přesto, že se jim vzdal a svlékl se do spodního prádla, aby ukázal, že nemá zbraň. V Oaklandu je jeho památka neustále živá a lidé po něm neoficiálně pojmenovali park ve čtvrti, kde zemřel. I když Strana černých panterů dnes už oficiálně neexistuje, mnoho jejích bývalých členů žije v Oaklandu a jsou dodnes zapojeni do místního aktivismu.

Další kapitola z dějin zdejší policejní brutality je případ „Oaklandských jezdců“ (Oakland Riders), čtyř policistů, kteří byli v roce 2000 obviněni z únosů, falšování důkazů a bití občanů. Našlo se celkem 119 poškozených, se kterými se nakonec město mimosoudně vyrovnalo v roce 2003 a vyplatilo jim téměř 11 miliónů dolarů. Od té doby je také oaklandská policie pod speciálním federálním dozorem. Není ale jasné, nakolik tento dohled pomáhá, protože k brutalitě a vraždám dochází i nadále. Náklady na policii v Oaklandu dnes přitom představují přibližně 25 % rozpočtu města. Tato částka zahrnuje placení odškodného obětem policejní brutality, vysoké platy policistů a nákup techniky a zbraní vojenského kalibru.

Příčin takové míry policejní brutality v USA je řada. Za hlavní z nich aktivisté považují rasismus ve formě podvědomých předsudků a beztrestnost policie. Předsudky působí v podvědomí a fungují automaticky. Podle psychologických studií většina Američanů bez ohledu na rasu preferuje bílé a projevuje předsudek vůči Afroameričanům. Předsudky jsou aktivované strachem a ovlivňují rozhodování, obzvláště pod nátlakem, v případě únavy a ve stresových situacích. A tak ovlivňují i rozhodnutí o střelbě. To, že policisté v naprosté většině případů dostanou placené volno po dobu vyšetřování, které je nakonec vesměs shledá nevinnými, vytváří prostředí, v němž policejní násilí prochází.

V Oaklandu působí například nechvalně proslulý policista Patrick Gonzales, který mezi lety 2002–2009 zabil čtyři lidi a dalšího člověka paralyzoval. Mimoto byl také přítomen u mnoha dalších situací policejní brutality. Gonzales nebyl nikdy obviněn, naopak, je jedním z nejlépe placených zaměstnanců města. Za rok 2011 si vydělal 258 656 dolarů. Jeho obětem město vyplatilo jako odškodné celkem 3,6 miliónů dolarů. Odškodné je většinou to jediné, co rodiny obětí mohou dostat. Jde z daní, na úkor jiných potřeb města, které zároveň zavírá školy a knihovny.

Když se k beztrestnosti policie přidá i arogance, je to skutečně recept na další tragédie. Jedním z nezapomenutelně momentů bylo, když se mladší bratr Yuvette Hendersonové, zavražděné policií v Oaklandu letos v únoru, rozplakal na demonstraci před policejní stanicí a opakoval: „Nikdy se mi neomluvili, nikdy nic neřekli.“ Zpovzdálí vše pozorovala skupinka policistů a cynicky se chechtala.

Dhoruba Bin Wahad, bývalý člen Černých panterů v New Yorku, spisovatel a bývalý politický vězeň, řekl: „Každý riot a každá rebelie v šedesátých letech byla způsobena policejní vraždou, fámou o policejní vraždě, nebo takzvanou policejní brutalitou. Takže o čtyřicet let později by mělo být všem lidem afrického původu jasné, že se jedná o státní terorismus namířený proti nim.“ Protesty pokračují dodnes, otázkou ale je, kam spějí, protože policejní vraždy trvají nadále, a podle některých výpočtů k nim v posledních měsících dochází dokonce častěji.

 

NA ČERNÝCH ŽIVOTECH ZÁLEŽÍ

V Oaklandu za posledního půl roku vstoupilo do popředí několik skupin, které uplatňují taktiku přímé akce a jsou vedeny lidmi jiných ras než bílé. V čele těchto skupin najdeme převážně ženy nebo queer a trans lidi, což je podstatný rozdíl od dob Černých panterů, kdy většinu vedení tvořili muži. Za zmínku tu stojí hlavně skupiny Black Lives Matter, Blackout Collective, Black Brunch a Anti Police-Terror Project (APTP). Všechny tyto skupiny organizují akce s cílem narušit běžný chod věcí, a dát tak najevo, že dokud Afroameričané nebudou ve stejném bezpečí jako bílí, budou překážet běžnému životu města a upozorňovat na policejní násilí. Skupina Black Lives Matter začala jako online kampaň poté, co byl na Floridě zproštěn viny vrah afroamerického teenagera Trayvona Martina. Založily ji tři queer Afroameričanky. Spolu s Blackout Collective, který je tvořen jen Afroameričany a specializuje se na školení Afroameričanů v taktikách přímé akce, zorganizovaly v listopadu akci, která upoutala pozornost po celé zemi. Na „černý pátek“, den, který následuje po listopadových svátcích Díkůvzdání, kdy mají v USA volno, v obchodech jsou velké slevy a začíná se nakupovat na Vánoce, tyto skupiny zastavily metro mezi Oaklandem a San Franciscem. Akci se jim podařilo utajit tak dokonale, že o ní neměl nikdo ani tušení. Svolaly lidi pod záminkou pořádání duchovního shromáždění na památku obětí policejního teroru a vyžádaly si, aby šlo o akci pouze pro Afroameričany. Pozvánka na sociálních médiích sklidila hodně kritiky – někteří aktivisté poukazovali na to, že teď není čas na poklidné akce a jsou třeba důraznější protesty. Skupina, která se sešla, nejdříve skutečně měla duchovní program, a pak se vydala na krátký pochod ke stanici metra.

Mezitím se čtrnáct předem vyškolených aktivistů (převážně žen) shromáždilo na nástupištích metra v obou směrech na poslední zastávce v Oaklandu. Když přijely vlaky do San Francisca, jeden člověk se připoutal za krk uvnitř vagónu. K němu se pak připoutali aktivisté tak, že vytvořili lidský řetěz až k poslednímu, který byl přivázaný k lavičce. Policie je dokázala oddělit až po více než dvou hodinách. Mezitím skupina, která k metru pochodovala, před stanicí zpívala, skandovala politické slogany, bubnovala, a vysvětlovala kolemjdoucím a pasažérům metra, co se děje. Čtrnáct aktivistů bylo zatčeno a čelí obviněním před soudem.

 

NA ČÍ STRANĚ JSI

Podobně, ale v malém na to šla skupina Black Brunch (volně přeloženo Černá snídaně), skupina mladých Afroamer ičanů, která se také rozhodla přerušit normální chod věcí po svém. O víkendech se nečekaně zjevují v populárních restauracích, kde pak čtou jména obětí policejního teroru a zpívají píseň „Which side are you on“ (Na čí straně jsi), která od vraždy Michaela Browna často zní při protestech. Cílem této skupiny je narušit pohodlí těch, kteří se problémy policejního teroru nemusejí zabývat, a toto téma jim připomenout.

 Asi nejširší záběr aktivit má koalice „Anti Police- Terror Project“, zkráceně APTP (Projekt proti policejnímu teroru). V ní spojily síly malé organizace aktivistů, kteří byli zapojeni do hnutí proti policejnímu násilí po léta. Pracují tu lidé různých ras a generací, ale důraz se klade na to, že musí být pod vedením Afroameričanů, protože ty policejní násilí zasahuje nejvíc. I ve vedení APTP je většina žen.

 Od svého založení v říjnu 2014 připravil APTP řadu akcí. V lednu, kdy se v USA slaví svátek Martina Luthera Kinga, uspořádal na jeho počest a v reakci na pokračující policejní teror víkend 96 hodin přímé akce. APTP vyzval aktivisty, aby organizovali od pátku do pondělí autonomní akce zaměřené na přerušení běžného chodu věcí. Během víkendu proběhlo více než čtyřicet akcí, včetně dalšího zavření metra, blokády supermarketu Walmart, blokády administrativní budovy federální vlády v Oaklandu nebo přerušení dražby domů, o které přišli chudí lidé. Blokádu federální budovy jako akci solidarity zorganizovaly dvě organizace – Third World for Black Power (Třetí svět pro černou moc, organizace lidí, kteří se hlásí k původu z rozvojových zemí) a Bay Area Solidarity, organizace bílých lidí zaměřená na antirasismus. Všechny akce měly strategicky vybrané cíle, aktivisté si například zvolili Walmart, protože v jeho pobočce ve státě Ohio zavraždila policie mladého Afroameričana, když si prohlížel zbraň, která tam byla na prodej. Celý víkend vyvrcholil pochodem v den Martina Luthera Kinga, jehož se zúčastnilo asi 7000 lidí a který vedl přes chudé čtvrti Oaklandu.

APTP má také skupinu první pomoci, která okamžitě reaguje, když policie někoho zavraždí nebo těžce zraní: pokusí se o nezávislé vyšetřování a dokumentaci incidentu, zkontaktuje rodinu oběti a nabídne jí pomoc. Během stejného týdne, kdy probíhalo 96 hodin přímé akce, policie zavraždila v oblasti dva lidi a těžce zranila dalšího. APTP byl schopen zorganizovat vyšetřování jednoho případu vraždy v kalifornském Fremontu, kde policie zastřelila muže s afghánskými kořeny a s psychickými potížemi v minulosti, a také zkontaktoval rodinu zraněného člověka, dvacetiletého amerického indiána, kterého se policie pokusila zastřelit v nedalekém Richmondu. Zkušenosti z této práce jsou až nereálné – člověk se octne na místech zdánlivě poklidných, kde jsou ale ještě vidět známky násilí, ať už to jsou stopy po kulkách, krev na asfaltu, nebo voda, kterou policie použila na „uklizení scény“. Setká se s traumatizovanými svědky, protože policejní násilí vystraší hodně lidí v okolí, a nakonec i se členy rodiny, kteří jsou v šoku a musejí čelit nejen tomu, že někoho ztratili, ale i tomu, že se v médiích probírá jeho charakter – a mnohdy se o smrti svých příbuzných dozvědí právě až z médií.

Zatím nejnovější aktivita APTP je podpora rodiny, vyšetřování, dokumentace a organizace protestních akcí kolem případu Yuvette Henderson, osmatřicetileté matky čtyř dětí, kterou zabila policie v Oaklandu poté, co byla obviněna z krádeže v obchodě se stavebními a domácími potřebami Home Depot. Policisté nejprve prohlásili, že slyšeli, že Yuvette měla zbraň, a proto ji zastřelili. Posléze toto tvrzení stáhli z internetu a začali rozšiřovat zprávu, že Yuvette na ně zbraní zamířila. Policista Yuvette střelil do hlavy puškou AR-15, což je poloautomatická zbraň používaná americkou armádou. To poukazuje na nebezpečný trend militarizace americké police – policejní sbory získávají tanky, pancéřová vozidla a automatické zbraně. Dalším kritickým faktorem je propojení velkých korporací a policejního teroru, protože Home Depot se aktivně podílí na potlačení informací o vraždě Yuvette a odmítá zveřejnit záznamy ze svých bezpečnostních kamer. Důležité je vzít na vědomí rozdílné zacházení policie s bílými lidmi a s Afroameričany. Asi týden před vraždou Yuvette ve stejné čtvrti vystřelil na policii bílý muž zapojený do obchodu s marihuanou, který byl ale zatčen bez úhony na zdraví. APTP teď plánuje novou kampaň zaměřenou na policejní vraždy žen, o kterých se v USA ví mnohem méně než o vraždách mužů.

Senátorka státu Kalifornie, Barbara Lee, nedávno prohlásila, když mluvila o hnutí proti policejnímu teroru: „Kalifornii, a konkrétněji Oakland, následuje celý národ.“ Je sice otázkou, jestli slova politiků budou následovat nějaké smysluplné činy, ale jedno je jisté – hnutí proti policejnímu teroru se v USA rozrůstá a nabírá na intenzitě. I tak je ovšem otázka, zda to bude stačit. Pokud ne, obávají se mnozí pozorovatelé eskalace násilí na obou stranách. Léto by pak ve Spojených státech mohlo být až příliš horké.

 

Autorka je psycholožka, žije v Oaklandu. 

 

***

 

Nemůžu dýchat: v New Yorku ani na Ukrajině

 

O ruských punkerkách Pussy Riot nebylo delší dobu slyšet. Nyní vydaly svou první píseň v angličtině – a leckoho, kdo si je zvykl brát jako doklad nadřazenosti „liberálního Západu“ oproti „zaostalému Rusku“, možná překvapí. Svou skladbu totiž věnovaly obětem policejního násilí ve Spojených státech amerických. Pojmenovaly ji Nemohu dýchat, podle věty, kterou jedenáctkrát zopakoval jako svá poslední slova Eric Garner, když jej newyorští policisté udusili při zatýkání kvůli nepovolenému prodeji kusových cigaret. „Nemohu dýchat,“ říká oběť americké policejní brutality – právě tak, jako by to asi řekli mrtví, kteří zahynuli kvůli ruské velmocenské politice. Píseň doprovází příznačně dva videoklipy. První zachycuje truchlící afroamerický New York, druhý samotné zpěvačky v modrých maskáčových uniformách ruských speciálních jednotek OMON – leží a zpívají, zatímco zvolna mizí pod hlínou. Jsou pohřbené, tak jako mnoho ruských vojáků po bojích na Ukrajině. Píseň je smutná a táhlá, takhle jste si asi rebelky z Chrámu Krista spasitele nepředstavovali. Tady se neprovokuje, tady se umírá. A přece je v písni o mrtvých na západě i východě kus naděje: utrpení je zkušenost, která sbližuje, nemusí uzavírat. 

 


autor / Daniela Kantorová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Zvládám nezvládat / Saša Uhlová > NP č.453 > Téma čísla Ticho zní najednou úplně jinak, když máte čtyři děti. Ale neměnili byste. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále V napjatém kábulu / J. Černý, Roman Hloušek > NP č.453 > Referát Afghánistán má pověst drsné země. Obrazy zarputilých bojovníků, žen v burkách nebo amerických vojáků střídají maková pole a distributoři opia. Žijí zde ale především obyčejní lidé, vystavení neobyčejným podmínkám. Po dvou týdnech máte základ na slušnou paranoiu, v lepším případě křečovitý cynismus. číst dále Věšáky na problémy? / Ondřej Slačálek > NP č.453 > Pošli to dál Cesta ven není jenom film. Je to událost. Stala se jí už loni v létě, když se promítala na zeď prázdného domu v ostravském Přednádraží desítkám místních Romů, o kterých pojednává. číst dále
celý archiv