NP č.449 > SvětozorDlouhý životAlena Zemančíková

Dům se jmenuje Longe Vita, ale umírá se v něm podobně, jako ve světě za okny.

Stojí nad starou silnicí z města na západ, po které jsem kdysi najezdila stovky kilometrů stopem a možná celou ji při autostopech prošla pěšky. Dnes už se na západ jezdí po dálnici a člověk z balkónu toho zařízení vidí, jak se na ploše mezi okny a silnicí postupně budují inženýrské sítě, pak základy a potom domky, napřed všechny stejné, pak maličko rozlišené tvarem dveří, zádveřím a fasádou, v zásadě jsou ale shodné, protože jsou stavěné podle unifikovaného projektu pro mladé rodiny s hypotékou. Adam se dívá z balkónu už třetí rok a myslí na to, proč si mladí lidé berou hypotéku, celý život ji splácejí a nemůžou se ani hnout, proč se přicementují k městu a firmě a nadosmrti neuvidí kolem domu vzrostlou zahradu a skutečný kus země příjemný k životu. Po celý život budou doplácet na špatné spojení koupí auta, na které si budou muset taky půjčit, a než ho splatí, auto se ojede a porouchá, pokud ho ovšem nenabourají jejich právě dospělé děti s čerstvými řidičáky.

Dnes jsou ale ty děti ještě malé a Adam by rád slyšel jejich křik a díval se na jejich hry, možná by se s některým skamarádil a třeba by ho naučil písničky, které jsme kdysi zpívali. Kdyby dítě Adama dobře poznalo, možná by se přestalo bát svalových křečí v jeho tváři, jeho šklebu, a vložilo by svou tlapku do parkinsonem roztřesené ruky bývalého koncertního kytaristy. To by si Adam přál, o tom sní na balkóně, ale žádný dětský křik k němu nedoléhá a hry mezi domky nevidí. Rodiče vozí děti do kroužků ve městě, doma si nehrají, není ani kde. Všude je staveniště, silnice, anebo hrůzostrašní starci z Longe Vity.

Adam objevil v poledním rizotu podivnou věc, tuhý kus jakoby s křídly, vypadal jako ptáče vypadlé z hnízda. S odporem ho odhodil pod stůl a teď stojí na balkóně a kouká ven, protože nechce s tou věcí být v jedné místnosti. Až přijde ošetřovatel, řekne mu, aby to uklidil, ale ani pak se neuklidní. Co je to za zařízení, kde se lidem podávají k obědu mrtvoly ptáků?

Adam se musí za hodinu obléci a připravit na svůj večer poezie. Vydal už deset sbírek a uspořádal padesát osm čtení v nejrůznějších prostorách, včetně klubovny divadelních šermířů, svého bytu v paneláku v Tiché ulici, vysokoškolského klubu nebo cikánského azylového domu. Večery poezie dělal vždycky, když napsal něco nového a poznal muzikanta, který by ho doprovodil. Když nemohl vydat knížku – a to nemohl celých dvacet let svého psaní – šířil poezii ústně, jako Homér nebo beatnici.

Poslední dobou už se nehodilo, aby všechny básně četl sám, koordinace pohybů a mimika ho zrazovaly. V rozčilení se mu rozjížděly rysy, takže vypadal jako idiot, a když si vzal prášky, aby svalové křeče zklidnil, nemohl se zase spolehnout na svůj hlas a výraz, byl z prášků otupělý a cítil se po těle ještě nevyzpytatelnější než se všemi těmi tiky. Žádal proto vždy někoho z přátel, aby četl s ním a také muzikanty si vybíral: jazzového klavíristu, napůl indiánského flétnistu, obra Čendu Venturu se sitárem nebo bigbíťáka Herrmana, který hrál na hammondky jako Varga nebo Czeslaw Niemen. Adam sám vždycky také na něco hrál a zpíval. Hrál na kráječ na vajíčka i na kravské zvonce, a dokud si troufal, také na kytaru. Jeho básně s ním četly sboristky z operety, evangelická farářka, studenti, Jindra Pátek, který nikdy nebyl tak úplně herec, ale vždycky byl ohromný komediant, a jeho ušlechtilá žena Jana, Adamova nejoddanější kamarádka a pečující duše.

Matka byla jedinou blízkou osobou, s níž Adam žil. Nebylo tomu tak vždycky. Adam žil s činoherní režisérkou Zuzanou a s malířkou Milenou, ale jedna odešla do Národního a druhá ho napřed nechala, pak se zbláznila a nakonec zemřela.

Miloval garderobiérku temnou jako Carmen a taky kolegyni ze sboru, která měla pět adoptovaných dětí, ale s těmi nikdy nežil. Když zemřela Milena, která se nakonec bezmocná jako dítě a neschopná rozhodování vrátila ke svému bývalému manželovi a otci dítěte, jež pro Adama opustila, zůstal Adam navždy už jen s matkou. A když se jeho stav horšil a matka stárla, vyvstávala v jejich společné domácnosti otázka, co bude, až máma zemře. Adamův stav se tehdy začal tak prudce zhoršovat, že přestávalo být jisté, jestli taková situace vůbec nastane. Jestli Adam matku přežije, anebo odejdou spolu.

Adamova máma hrála na varhany a vedla chrámový sbor, mnoho let předtím ale dělala, co se dalo, protože život podřizovala mužům, manželovi a synovi. Byla ze Slezska a ze staré školy, nikdy neměla doma ledničku, protože tvrdila, že kdo má ledničku, jí prošlé potraviny. Vařila výborný čaj, a když byla doma sama, hrála si na klavír Chopina. Adam mámu mnohokrát žádal, aby zahrála na jeho večeru poezie. Jednou spolu také putovali do varšavského chrámu, kde je pohřbeno Chopinovo srdce, zatímco chabé tělo tuberkulózního génia je uloženo v Paříži. Účinkovat ale matka nechtěla. Nikdy z toho nic nebylo.

Adam pracoval v divadle, zpíval tenor v operetním sboru, kde se občas hrály i nějaké ty muzikály, které měl ovšem docela rád. Zpěvák byl výborný a mezi kolegy měl spoustu přátel. Operetní sboristé totiž nežijí divadlem jako herci v činohře, ale jsou to lidé s mnoha zájmy a nejrůznějším vzděláním. Mnozí z nich dělali hudbu v klubech, ale jiní pěstovali třeba i turistiku nebo chov zvířat, jeden byl dobrý sochař a jiný sportovní trenér. Adam byl mezi nimi básník, což kolegové respektovali bez žárlivosti, tedy ti, kteří měli smysl pro poezii. Jednou si ředitel divadla Adama zavolal do své kanceláře a dlouze mu děkoval za dlouholeté účinkování ve sboru. Nakonec mu však řekl, že operetní sbor musí šířit radost a optimismus, být sborem pijáků a vojáků, nadšené mládeže a vděčného selského lidu, a v takovém že skutečně není místo pro tenor, kterému se klepou ruce Parkinsonovou nemocí a tváří se jako idiot (tenoři navíc stojí vždy v první řadě). Adam netušil, co na to říct, nedovedl si představit, co s ním bude, jaké by mohl najít jiné zaměstnání, kde by jeho třas a křečovitá tvář nevadily, ale ředitel byl na nevyslovenou otázku připraven. Nabídl Adamovi, že mu pomůže vyřídit invalidní důchod.

Od té doby začaly Adamovi vycházet knížky a jeho život se soustředil na večery poezie. Dost času mu také zabraly návštěvy lékařů, pobyty v nemocnicích a aplikace všelijakých léků. Podstoupil operaci srdce, z níž se těžko vzpamatovával, a také se musel starat o matku, které se přihodilo to, co skoro každé ženě ve vyšším věku – zlomila si nohu v krčku. Někdy se toulal a párkrát byl okraden, vždyť působil jako slabomyslný blázen. Nějaký čas pobyl v psychiatrické léčebně, kde strašně trpěl tím, že všichni jsou tam blázni, ale on ne!

Pak pro něj přátelé zařídili tenhle pobyt v Longe Vitě, která je ve skutečnosti jen obyčejným domovem důchodců. Pár týdnů tady byl s matkou, když ji pustili z nemocnice po zlomenině, vozil ji v kolečkovém křesle. Odtud jí také vypravil pohřeb, když nakonec zemřela.

Adamův večer poezie se koná v blízké umělecké škole, pro kterou vedení získalo starou školní budovu. Z Longe Vity je to pět minut pěšky, když člověk Adama vezme pod paží a drží ho v přímém směru. Samotnému by mu byla vzdálenost dvojnásobná – motal by se od příkopu k příkopu jako opilý.

V publiku je nás víc než v místnosti židlí. Na stole hoří svíčka. Adam sedí, rukama se opírá o katedru jako učitel a spolu s ním přednáší verše jeho kamarádka Jana, vedle níž stojí dlouhý a hubený František Kočvara, hráč na trubku, jazzman a člen divadelního orchestru. Znějí Adamovy básně z posledních dvou let, tedy ty, které napsal už v Longe Vitě. František improvizuje, někdy doprovází zvukem trubky verše přímo při recitaci. Verše jsou krátké, zachycují psychedelické stavy z léků, vzpomínky na dětství, pohled na nudnou a západnímu větru vystavenou krajinu silnic a polí a malebně meandrující řeky Mže. František se někdy zaposlouchá do textu, zamyslí se a neslyší, že přednášející udělali pauzu pro jeho mezihru. Pauza je už neúnosně dlouhá a František Kočvara místo hraní začne potichu zpívat vlastní texty, které se mu vynořují při vzpomínkách na společné toulky s Adamem právě tímto nezajímavým koncem města, kde ale oba bydleli a kde jsou přeci jen za hradbou paneláků ukryté pravěké mohyly, dokonce označené po dávném archeologickém průzkumu.

Po nedaleké trati projede vlak, František se vzpamatuje a publikum se začne smát, Franta vystřihne perfektní sólo, jako když ještě hrával s Milanem Svobodou a s Ivou Bittovou, zvuk trubky se zatřpytí v té školní třídě vyzdobené studiemi těles a anatomických detailů, odpoutá pozornost od ubohosti nemocného a zestárlého Adama i vlastní paradentózy, od myšlenek na to, kdo všechno nám už umřel a kdo propadl chlastu, drogám, šílenství a sebevraždě, i od toho, kdo se vydal jinou cestou, na níž je nutné se pohybovat dostatečnou rychlostí, která nepřipouští třas rukou a škleb tváře. Náhle se vzduch ve školní třídě roztřepetá jako tisíc stříbrných plátků…

Když vedu Adama zpět do Longe Vity, zeptám se, proč vlastně nemůže bydlet ve svém bytě. Vždyť by tam za ním mohla chodit služba, nosit mu jídlo, uklidit mu, vyprat. Mohl by poslouchat hudbu, kterou má tak rád a kterou nechce ani slyšet vychrtlý stařec, s nímž sdílí svůj pokoj. Nechtějí mi to dovolit, říká Adam, myslí si, že bych všechno rozdal, protože už jsem rozdal svoje věci cikánům, kteří za mnou chodili, když byla máma v nemocnici. Tehdy jsem jim dal nějaké peníze, řekli si o ně a já je zrovna měl. Asi se lidi, co se mi starají o peníze a o věci bojí, že bych cikánům rozdal všechno. Že bych o všechno přišel. Tak mě nechtějí pustit domů. Abych si neublížil třeba tím, že budu žít. Ale já nikoho nemám, já můžu klidně přijít o všechno, není pro koho to schovávat a šetřit. A je to stejně blbost, v bance se dvakrát nepodepíšu, tak kde bych vzal větší obnos? Klidně bych mohl být doma, lidi by to měli za mnou blíž a nepřipadal bych si jako vyhnanec na Sibiři, co vyrýval do kůry kmenů, které se plavily po velké řece, vzkazy z gulagu pro neznámé lidi někde dole po proudu. Píšu básně, které po mně za chvíli už nikdo nepřečte.

Zatímco Adam vypráví z posledních sil po výkonu na večeru poezie, pod svetrem mu pípá skříňka, již nosí na břiše a z níž mu do těla pomalu odkapává látka. Zvyšuje mu kvalitu života v zařízení pro dlouhý život, které by se spíš mělo jmenovat Pomalá smrt.

 

Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.


autor / Alena Zemančíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv