NP č.449 > UličníciNikdy se neposmívámTomáš Havlín

Radana Vysloužilová má zkušenosti z obchodu a vidí, že prodávat Nový Prostor je dnes čím dál těžší. „Zaplatím tak nájem na ubytovně, ale na jídlo někdy nezbývá,“ říká.

Vytrhla jste mi trn z paty, rozhovor do rubriky „Uličníci“ nám dlouho chyběl a vy jste se k němu uvolila…

Když já neumím odmítat, neumím říct ne. A také si říkám, že když Nový Prostor pomohl mě, mohla bych také někdy pomoct já jemu. Jednou se už stalo něco podobného. Je to asi rok a půl, co se několik prodejců přihlásilo na rozhovor se studentkou, která o nich chtěla napsat bakalářskou práci. Studentka přišla do Nového Prostoru, ale nikdo z prodejců se nedostavil. Seděla tam a nic z toho, tak jsem to vzala na sebe a promluvila s ní. Nezastírám, že z toho něco bylo, ale také jsem zachraňovala situaci. Už to vypadalo na pěkný trapas (smích).

 

Jak na to setkání vzpomínáte? Mohou mít podle vás takové bakalářky nějaký smysl?

Ona studovala sociální věci a asi to potřebovala. Ptala se mě, jak jsem se ocitla v sociální krizi a co všechno to obnáší.

 

Je důležité takové věci vysvětlovat?

Myslím, že je, protože plno lidí se na vás jinak dívá jako na žebráka. Kolikrát mi řeknou „kdybys šla radši pracovat“, nebo si prostě všimnu, jak nade mnou ohrnují nos. S tím se ale dá těžko něco dělat. K takovým lidem totiž stejně nic nedolehne a v Novém Prostoru si to nepřečtou, protože ho nekoupí. Asi by to chtělo jít do celostátních médií, aby se zlepšila osvěta.

 

Hovoříte o „odmítavosti“ lidí. Jaké jsou její příčiny?

Nevím, to nedokážu vysvětlit. Mne rodiče vychovávali tak, že mi vždycky zdůrazňovali, že se nikomu nemám posmívat. A já se skutečně také nikdy nikomu neposmívám. Na prodejním místě ale člověk slýchá posměšky často. Někdy mi přijde, že je to snad česká nátura, že se Češi neumějí chovat k jiným lidem, jsou plní mindráků a rádi si vybíjejí zlost na těch, kteří jsou slabší. Jsou třeba lidé, kteří jsou na tom ještě hůř než já, třeba bezdomovci, kteří lehávají na lavičkách. Ale ti, kteří se i k nim neurvale chovají, si neuvědomují, že se mohou v podobné situaci velmi snadno ocitnout sami.

 

ZAJIŠTĚNÉ STÁŘÍ?

 

Jak jste se ocitla v sociální krizi?

Jde to shrnout krátce – dluhy. Jsem rodilá Pražačka a vyrůstala jsem na Vinohradech. V devadesátých letech se tam začalo s privatizací bytového fondu, a jelikož jsem neměla na hypotéku, přestěhovala jsem se na Černý most. Pak jsem ale po smrti rodičů zdědila jejich dluh. Nejdřív to bylo nějakých šestnáct tisíc a nevěnovala jsem tomu pozornost, ale energetika se chytře přihlásila po deseti letech, a to už byly jiné peníze, ke kterým je navíc potřeba připočíst další náklady na exekutora. Když člověk pracuje za minimální mzdu, nedá se to zvládnout a já to také zvládat přestala. Nakonec mi přišel do schránky příkaz, do kdy se mám vystěhovat. Tak jsem šla a byt potom prodali v dražbě.

 

Kam jste šla?

Pár nocí jsem spala po kamarádkách, ale to nejde dělat dlouhodobě. Pak jsem byla asi dva nebo tři měsíce na lodi Hermes. Nakonec jsem zakotvila na ubytovně v Dejvicích, kde jsem už asi pět let. V té době, kdy jsem přišla o bydlení, jsem také začala prodávat Nový Prostor. Znala jsem ho z dřívějška, vídala jsem ho na ulici, ale také já jsem vůči němu měla mnoho předsudků. Když jsem se s ním šla poprvé postavit na prodejní místo, cítila jsem se divně. Musela jsem se s tím nějak vyrovnat, ale snad se mi to podařilo bez újmy.

 

Zmínila jste, že jste pracovala za minimální mzdu. Čím jste se živila?

Mám maturitu a většinou jsem pracovala v obchodě jako prodavačka. Poslední roky v jedné pekárně, ale také ráda vzpomínám, jak jsem kdysi pracovala jako prodavačka u Bati. Tam jsme byly totiž spíš „podavačky“ (smích). Zákazník přišel, přinesly jsme mu boty ze skladu na vyzkoušení, on si je pak vzal ke kase a hned byl na řadě další. Šlo to tam jak na běžícím pásu. Jednou k nám přišla paní a ptala se, kde jsou ty černé lodičky, které jsme měli ještě před týdnem. No jo, paní, říkala jsem jí, v socialismu musíte zboží kupovat, když je, a ne, když ho potřebujete. Tehdy jsem čekala, že na mě podá stížnost, ale naštěstí se nic nestalo (smích).

 

Jak dlouho myslíte, že budete prodávat Nový Prostor?

To nevím. Ale v mém věku, je mi přes padesát let, už mě jen tak někdo nezaměstná.

 

Je pro vás představitelné, že se vám podaří vybřednout z dluhů? No, někteří revizoři mě už znají, takže mě nechávají být, ale také u dopravních podniků mám pokuty, takže nevím, co by se muselo stát, abych se dluhů zbavila. Měla bych to začít nějak řešit. Představa spokojeného a zajištěného stáří je pro mě samozřejmě přitažlivá, ale popravdě nad ní vůbec nepřemýšlím.

 

Máte kolem sebe lidi, kteří vás podpoří, když se něčeho nedostává, nebo vás třeba jen vyslechnou?

Mám sourozence, ale nestýkáme se. A pak mi zůstaly kamarádky, některé z těch, u kterých jsem přespávala. Zapomenout bych nechtěla ani na zákazníky z Můstku. Chodí sem například jedna paní, která mi slíbila, že mi na vánoce upeče cukroví. Na to se těším.

 

AŤ JSME DOMA

 

Jsou vám v Novém Prostoru k něčemu vaše zkušenosti z prodeje?

Věříte si v něm? Ale jo. Jsou samozřejmě lepší prodejci, kterým se daří lépe, ale to záleží hodně na prodejním místě. Také ale vidím, že prodej klesá. Prodávat Nový Prostor je čím dál těžší, například si nepamatuju, že by kdy šlo vánoční číslo na odbyt tak těžko jako letos. Dřív si člověk o Vánocích vydělal a ještě se mu podařilo ušetřit na leden, kdy jsou lidé bez peněz a prodává se opravdu špatně. O tom ale tentokrát aspoň v mém případě nemůže být řeč. S Novým Prostorem sotva vydělám, abych zaplatila nájem na ubytovně. Na jídlo mi už ale leckdy nezbývá!

 

Co způsobuje pokles prodeje?

Těžko říct. Na prodejním místě bývám osm a více hodin, snažím se tam být ráno i večer, aby mě lidi pořád viděli, a říkám si, že si pak časopis spíše koupí. Zatímco jsem ale dříve prodala třeba patnáct kusů denně, dnes to může být sotva polovina. Část kupujících určitě ubyla se zdražením časopisu. Někdejší pravidelní zákazníci pozdraví, ale projdou kolem, nebo se omluví, že padesátka je pro ně moc, a dají mi třeba desetikorunu. Najde se dost seniorů, pro které je Nový Prostor už moc drahý… A pak si myslím, že by se občas mohla zlepšit titulní stránka. Například číslo s režisérkou Věrou Chytilovou (NP 389) mi brali z rukou úplně všichni, pro pana Chomského (NP 371) si zase chodili ti sečtělejší – obě čísla se ale s přehledem vyprodala, takže když někdo přišel o měsíc později, musela jsem říct, že nemáme. Jindy je ovšem kvalita nevyrovnaná. Chce to prostě něco, co by lidi, kteří proudí v masách do práce, zaujalo. Co by je přimělo se zastavit a vrátit se zpátky.

 

Nahlížíte i dovnitř časopisu?

Každý den si chodím do trafiky pro Blesk a Aha!, snadno se to čte a člověk to pak může hodit rovnou do koše. Samozřejmě bych ale měla vědět, co v NP je, když se mě zákazník zeptá. Teď jsem říkala, že téma je „sdílení“, což mně samotné přijde jako důležité téma, jímž by se Nový Prostor měl zabývat, a upozorňovala jsem na rozhovor s Oldřichem Kaiserem.

 

V dalším čísle bychom rádi pozvali čtenáře na hory. Jde k horám vymyslet obálku, která by lidi zastavila? Jak si ji představit?

Kdyby měla být kreslená, tak nevím, možná nějaký řítící se horolezec (smích). Ale možná by stačila fotka hor, nad kterými vychází nebo zapadá slunce. A nemuseli bychom chodit za skalními štíty někam do Tramtárie. Stačily by Krkonoše, ať jsme doma.

 

Co vás dokáže potěšit – ať už v prodeji nebo mimo něj?

Tak třeba nějaká ta stravenka. Ale toho už také není moc. Nevím, jestli je firmy přestávají zaměstnancům vydávat nebo přecházejí na jiné systémy, ale příliš často se ke mně nedostanou.

 

Chtěla byste něco dodat na závěr?

Všem čtenářům Nového Prostoru bych chtěla popřát hodně zdraví a úspěchů v roce 2015. Ať jim všechno vychází podle jejich přání. A nečtenářům bych řekla, ať zkusí aspoň jedno číslo NP. Třeba je zaujme. 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv