NP č.443 > Téma číslaPolyethylenová rebélieYarrdesh

„Dědečku, pověz nám ještě jednou, jak sis nasadil ten klobouk." - „Myslíš ten mladický?" - „Na stará kolena!" - „Léta páně 2014?" - „A v létě s babičkou!"

„Tak já vám to tedy povím. Cítili jsme s babičkou, že ještě, než skončíme ve starém metalu, zašpásujeme si s historií a po letech stařeckých zábav se stroboskopy, stěnami zvuku a lasery na lukách a polích techen evropských vydáme se do hájemství námi zapomenutého vodáctví. V našich mladých letech, ještě jako junáci, jsme se takto utíkali schovávat před režimem do laminátových kánoí, plout po řekách, jejichž kopřivovité břehy znemožňovaly návštěvy vozů státní bezpečnosti a duch revoluce se prochlastával u stánků s klobásou, pivem a všudypřítomným rumem, jehož bezednost byla v pravdě závoznická. I přišlo nám tehdá s babičkou, v osudně ostudném létě 2014, že je na čase před režimem opět uniknout, a vsadili jsme na osvědčenou jistotu.“

PODIVUHODNÁ POSÁDKA

„Ale stařečku, babička říkala, že jste jeli s cestovní kanceláří.“
„To je bohužel pravda. Nicméně vidím v tom obdobné množství vzdoru, zaplatit si po internetu pronájem lodí, pádel, plovacích vest, kempů a předepsané denní trasy, takřka jako lístek na koncert včetně odvozu, jako si před lety půjčit lodě ze svazarmu včetně ožralého generálního tajemníka v džísce, kterej se snaží naučit Kryla na kytaru a nikdo mu to nevěří, nicméně má od podniku žigulík i s vozejkem. Vlastně tehdá měl vlastní loď málokdo a dneska – ač jinak, taktéž – ne.“

„Trochu se v tom motáš, dědečku, navíc by sis měl vyndat z vousů to hnízdo, lítají ti z nich sršáni.“
„To mi do nich jenom upadla cigaretička a trochu to kouří, holčičko, ale děkuji za upozornění. Aby mi nakonec nevzplanul polštář. Kde jsem to... Inu jela nás velká kopice. Navzájem jsme se víceméně neznali, syndrom anonymity zájezdu, a tak po úvodním táboráku jsme se rozsadili do lodí, jak se kdo s kým opil. Já byl pochopitelně s babičkou, ale viděli jsme i takovou dvojici, kde háček, což je slangový termín pro otroka pádlujícího v předu lodi, který nevidí lenocha pokuřujícího vzadu, zvaného honosně kormidelník, neb líně otáčí pádlem, což vydává za uvědomělé udržování správného směru plavby – a považme, že řeka plyne jenom jedním směrem – a který občas bezdůvodně zepsuje háčka, aby si udržel autoritu...“

„Opět se v tom ztrácíš, legendo našeho rodu, jakou jsi viděl dvojici v jedné loďce?“
„Ano ano, dvojice, to jsou furt počty, ještě bych rád podotkl, že jsme s babičkou měli antiautoritářskou loď...“

„Stařečku!“
„... kde jsme vyloučili koncept šéfa a zaměstnance a navzájem jsme se nešikanovali. Pravda, pádlovat se nechtělo nikomu, a tak jsme dojížděli do tábořišť většinou poslední, ale ta rovnoprávnost...“

„Vzal sis už prášky? Že zavolám babičku, ať ti je přinese. Jestli kalupem nepovíš o té dvojici.“ „Z tebe jde strach, děvenko. Tak k té divné posádce na jedné lodi. Čekala bys, že se spolu několik dní poplaví usměvavý klučík v oblečení pokrytém marihuanovým listem v barvách reggae s hromotlukem v těžkých botách až nahoru zavázaných, v tričku s obrázkem neonacistické kapely?“

„A to se nepoprali?“
„Kdepak, první den se radši opili tak, až nacionalista po četných výtkách prokleté tričko raději někde utopil, když se snažil vestoje vyčurat z lodi za jízdy. Nicméně vztahy se horšily tak, až při cestách do hospod mezi sebou měli stometrovou mezeru, seděli na opačných koncích stolu a nakonec poslední den, po ztrátě bot a nedovolené zápůjčce bot cizích, nacionalista zničehonic zmizel a už ho nikdo nikdy neviděl. A boty jsou fuč.“

ZAHRAJTE KABÁTY

„Ti jsou všichni stejní.“
„To neříkej děvenko a raději nalej dědečkovi ruma. A ještě jednoho. Babička přijde až večer? Tak ještě do druhé nohy. Pití s lodičkou, to k vodě patří, ať již tehdá, nebo teď. A ono k ní patří asi i to radikální vlastenectví. V malé míře, vlastně odpovídající průměrnému vzorku populace, ale přece. Jenom to tehdá v dávných dobách člověk přehlížel. Byl společný nepřítel, Husák na Hradě a jeho zákonitá ramena, a tak se pomatenost ruku zvedajících spolubojovníků u kiosku s fernetem tolerovala. Ono i ty trampské popěvky, co si budeme namlouvat, nejsou žádná přehlídka tolerance. Však i já pamatuji maminku, jak sváděla každé tatínkovo prochlastání peněz na cigány, co choděj po tábořištích kasírovat, ač míra nesnášenlivosti byla taková, že by se ani nemohli k nepoctivému bílému vodáckému kempu přiblížit bez otvírání zálesáckých kudliček a bití ešusy na poplach za schovávání kytar pod sedačky škodovek.“ „Takže nejsou všichni stejní?“
„Nejsou. V jednom kempu jsme kupříkladu potkali početnou fanouškovskou základnu nejmenovaného pražského fotbalového uskupení se sídlem na Letné. Na vodu s námi jela kapela. Nebo my s ní – patřila k atrakcím zájezdu. Přes den se s námi plavila na lodičkách, snažila se příliš nepodroušit rumem, s většími či menšími úspěchy, aby mohla každý večer v kempu vybalit zvuk, rozbalit punk, odpálit rafinovaný text, vystřihnou trefnou glosu a notu do skoku. Rozhodně vylepšení oproti kotlíkářským odrhovačkám. No a v tábořišti, které by se dalo právem označit za sparťanské, ať již kvůli vyvěšeným dresům, plakátům, náborovému hřišťátku pro batolecí hooligans nebo vycizelovaným detailům jako smrdutá plechovka od párků s klubovým logem místo popelníčku v místní kadibudce...“ „Dědečku...“

„Tak v tomto tábořišti se hnedle po první písničce seběhla notná fanouškovská základna a požadovala po kapele hraní agrárních pivních bigbeatů od Black Kabbáthů. Dole v dole. To je ještě horší než na základní škole. Zpěvák se vůči tomu vymezil, jakožto nakonec i vůči fotbalovému násilí celkově, což málem způsobilo melu. Ráno, když jsme pak s pravidelnou kocovinou snídali, sedli jsme si nedaleko této skupinky, která se mezi sebou chlubila prkny z rozmláceného stolu, prý že museli těm ‚špínám vodáckejm‘ ukázat, jak se to dělá. Co si o takových lidech myslet?“

POKROK NEZASTAVÍŠ

„A kolik jste měli vody, hrdino naší minulosti, stařešino rodiny?“
„Je vidět maličká, že tě již zpracovala babička. Předpokládali jsme sice, že si s loděmi a celým zájezdem kupujeme i řeku s počasím, ale na tuto část se prý nevztahují reklamace. Vody bylo tak málo, že poslední den jsme lodě zanechali osudu půjčovny a kolem řeky si udělali pěší výlet. Vlastně celou plavbu jsme drhli o mělčiny. Což ocenil pes Punťa, který vzhledem k svým neskladným rozměrům po většinu času se štěkotem plaval za lodí, tedy spíše šel, než ho jakýsi rybář chytil na vlasec. To už tolik k popukání nebylo. Nicméně u těchto mělčin musím ocenit technický pokrok ve výstavbě lodí. Kdeže jsou časy laminátu. Dnešní polyethylenové lodě vydrží všechno. Člověk opravdu může jet jako sultán a poroučet kamenům, aby uhnuly, protože když ne, tak se loď neprodře. Za našich pubických let jsme měli loďky laminátové. Stačilo najet na menší oblázek a už byla v lodi díra. A tak mám při pohledu zpět pocit, že se ani moc na lodích neplavilo, spíše se popíjelo v tábořišti do bezvědomí, zatímco schla po domácku lepená loď. Než taková sklolaminátová epoxidová záplata uschne a zatuhne, uplyne šest hodin, a jak to pak při otevřeném okénku typického vodního občerstvení vypadá? Jednoduše – jede se až zítra z důvodu indispozice a bezvědomí většiny zainteresovaného vodáctva. Ne že by se další den doháněly ujeté kilometry. Kdepak. Po ranním tradičním štamprleti z ešusu v podobě mléka se zelenou, tzv. zubní pastě, se nasedlo do kánoí, po půl kilometru plavby se s velikým hurá vrhlo na první kiosek s pivem a hranolkami, tam se slavilo tak dlouho, až praktičtější povahy večer zkušeně postavily stany neschopnosti koordinovat své pohyby navzdory. Další den se strávil například návštěvou toho samého stánku a při třetím dni, kdy už bylo každému blbé tvrdnout na jednom místě, se konečně jelo dál. Ale co červ nechtěl, za meandrem řeka přitekla obloukem k tomu samému stánku, jen z druhé strany, a tento vtípek přírody bylo třeba řádně oslavit. No řekněte, je to normální, být čtvrtý den u toho samého stánku, půl kilometru od zahájení celkové plavby?“

„Dědečku už ti zase létají vosičky z vousů.“ „Tak je uhas a nemel. A nalej mi ještě.“
„A nevymýšlíš si s tím pitím trochu?“ „Kdeže, a to jsem vám ještě nepovídal o alkoholických stromech. Na větev se zavěsila lahev na provázku a vznikl tak například rumovník, vodkovník, kapitán morganovník, támhle raší zelená, tuhle už pučí fernet. Vodkasmelounemovník. To se to sklízelo. Konečně zemědělství podle mých představ. Ale pokrok nezadržíš, dnes stromy vystřídaly vodní drive-iny. Ne že by celý koncept zaplaceného zájezdu zážitkové turistiky nebyl avatarem tržního hospodářství, ale tohle mi už přišlo přehnané. Uprostřed řeky plovoucí ponton s barem, ze kterého vás div ne provazy odchytávají, abyste si při průjezdu zaplatili panáka. Na tý vodě dneska už chybějí snad jenom Red Bull stany uprostřed šlajsny a kolotoče s labutěma. Jestli jsme chtěli tomuto parazitickému fenoménu, který změnil velké hudební festivaly v komerční pekla, a tak je naprosto převrátil na ruby, uniknout na řeku, do přírody, tak to jsme se přepočítali. Já už jenom čekám, kdy si zapálím ohníček v ohništi někde na louce a ten oheň mi bude nabízet smlouvu s operátorem.“

DĚDKU, SPÁT!

„Babičkooo!“
„Tak jo dědku. To by stačilo. Co to zas těm děckám vykládáš. Jak ses jednou neochmelil na technu a dělal ostudu na řece? Vždyť jsi celou dobu nebyl schopnej bez googlu zjistit, co je to šlajsna. Aby na tebe nepřišli za propagaci návykových látek nezletilým. Řekl jsi vůbec malejm nějaké informace, jako že vodáctví je sport a druh turistiky z 19. století, první kánoe se v českých zemích objevila roku 1875, první svaz kanoistů 1913, propagace upravených pramic skautským hnutím, ustanovení kanoistiky jako sportu na té hanebné olympiádě 1936? Nějaká čísla, data, fakta, dědku plesnivej! Vždyť ty jsi pominul fenomén soulodění, souložení, stavby stanu za ztížených podmínek. Ale to ty ne, ty furt jen jaká to byla laminátová rebélie a únik před režimem, idealizace trampského hnutí a hotovej underground v ešusu i se lžící. Dyk tě tehdy i dneska ti tví nejlepší stánkaři normálně sdíraj z kůže kvůli tomu tvýmu alkoholismu a ty jim ještě děkuješ. To ti nepřijde divný, že řeka vypadá jako jedna velká hospoda? Dneska má i řeka letáky... Je čas na prášky a spát.“
„A pak že přijde až večer. To by sis mohla dát na náhrobek: ‚Přijdu večer‘ a v hrobě nikdo.“ „Děti neposlouchejte ho a podejte mi vodu.“

 

 


autor / Yarrdesh VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv