NP č.442 > Kultura | DivadloBoží bojovníciMarta Harasimowicz

Spanilá jízda, která nemohla uspět.

„Někteří lidé jsou uvrženi do příšerné existence. Narození do intelektuálně i duchovně vykastrovaného prostředí, navíc vlastní silou velmi těžko vysvoboditelní z míst bez viditelných obzorů,“ čteme v komentáři režiséra Vojtěcha Štěpánka k inscenaci Ježíškova armáda. Právě tímto kusem, napsaným slovenským dramatikem Viliamem Klimáčkem speciálně pro soubor Divadla Company, se současní provozovatelé pražské Komedie rozhodli uzavřít svou druhou sezónu v těchto prostorách.

 

ARMÁDA UBOŽÁKŮ

Kdybychom se snažili zařadit Ježíškovu armádu do příslušné žánrové škatulky čistě podle dojmu z jeviště, jako nejvhodnější nálepka se jeví žánr vánoční pohádky. Příběh s andělem obydlený stereotypními postavami (a neméně hrubě tesaným humorem), kouzly i zázraky a s hrstí morálních ponaučení má v sobě leccos z laskavé nabídky svátečního televizního programu.

Hrdiny příběhů tvoří skupina železničářů ze zrovna zrušené stanice. Již v prvních okamžicích představení je divákovi jasné, že se jedná o ubožáky jaksepatří: ten má kriminální minulost a bije přítelkyni, tamten nezvládá alkoholovou závislost, onen zatlouká svůj romský původ a předhání se v patolízalství. Najednou do zaplivané nádražky vstoupí neznámý muž v pláštěnce a sandálech. Potom, co získá pozornost místních kladením naivních dotazů, dá se do vymýšlení řešení pro jejich neutěšenou situaci. Má jím být spanilá jízda do Rakouska, kde bývalí železničáři vystrojí pro syté kolemjdoucí měšťany jesličky.

Stačí jen rozdat role, sehnat nějaký ten grant od Evropské unie a může se vyrazit. Cesta ke katarzi ovšem bude klikatá a povede přes množství peripetií, nevyjímaje například zázračnou proměnu bufetářky Magdy v ovci či (neméně zázračné) zrození dítěte uprostřed vídeňského bulváru.

 

DALEKO OD NEBE

 

Dojem z Ježíškovy armády je, podobně jako v případě mnoha dalších představení nové Komedie, rozpačitý. Herecký soubor Divadla Company je totiž sehraný a kvalitní, což plně dokazuje i v této nejnovější inscenaci (za zmínku stojí zejména výkony Michala Slaného a Jana Hofmana). Ani Klimáčkův text není špatný, byť má do očí bijící znaky díla autora, který od jisté doby píše jak na běžícím pásu – znaky, jež by promyšlená dramaturgie i režie mohly výrazně zmírnit, ne-li odstranit. Bohužel k tomu v případě Ježíškovy armády nedošlo.

Z řemeslného hlediska je patrně největším hříchem tvůrců představení jeho vnitřní nesourodost. Příběh tvoří tři části, které se od sebe podstatně liší, a právě na trhlinách mezi nimi se inscenace zřetelně rozpadá. Dráždí narativní předvídatelnost (anděl několikrát „zpovídající“ všechny postavy, opakování vtipů) a scénická řešení, která jsou mnohdy – jako v případě světelného designu odlišujícího realitu od nadpozemské dimenze – až nesnesitelně kýčovitá. Konečně rozčiluje i (výrazně sledovatelný) přístup tvůrců k tématu: onen pohled z výšin „duchovně nevykastrovaných prostředí“, abychom parafrázovali režisérova slova. Východiskem Ježíškovy armády není soucit ani kritické zamýšlení nad společností – ba ani exotizující pohled na prostředí chudých. Jedná se o inscenaci, jež je až na půdu sociálně xenofobní. Inscenaci, kde se blbost blba a násilnictví násilníka vysvětluje jejich samozřejmou podstatou. Kde jsou nekvalifikovaná zaměstnání výslovně zmíněna jako známka špatného osudu a vtipkování o rasismu (přestože někdy doopravdy legrační) slouží jedině k utvrzování se v naší odlišnosti od onoho z civilizace vyňatého světa.

Záměrem Klimáčka i dramaturgů Komedie možná bylo přinést publiku rozptýlení i duchovní povzbuzení. Dominantními pocity po zhlédnutí Ježíškovy armády jsou ovšem lítost a smutek.

 

Viliam Klimáček: Ježíškova armáda, světová premiéra 5. června 2014 Divadlo Komedie

 

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv