NP č.439 > Ženská stránkaStrašidlo špatných matekAlena Zemančíková

Je mateřství kláním, v němž lze vyhrát? Dá se vůbec poznat, že žena jako matka obstála?

Na přelomu 80. a 90. let se naší rodině stala věc, o jaké se nám ještě rok předtím ani nesnilo. Změnilo se úplně všechno. Byl to stav podobný opilosti – člověk v něm nedokázal rozlišit, co je dobře a co by se raději dít nemělo. Chyběl odstup, nadhled i zkušenost.

Změna naší rodinou neobyčejně
 třásla a projevila se často úplně neočekávaně. Například tak, že moje tehdy dospívající děti, vidouce mou
radost a aktivitu v těch změnách, odmítly hodnoty, ke kterým jsem se radostně hlásila. Vydaly se vlastní,
složitou a také ne zcela zákonnou
cestou. Jednotlivosti nebudu popisovat, natolik indiskrétní nejsem, ale bylo to dost hrozné. Ani nechci pomyslet na to, v jakých rozličných strukturách – ilegálních i represivních – jsem tehdy byla známá. Hrozně mě to trápilo a cítila jsem
se jako špatná matka. Možnost, jak věci uvést do pořádku, ale nebyla.
I kdybych od té chvíle trávila každý večer doma a denně vařila dvě teplá jídla, nebylo by to nic platné. Děti mi o to nestály. Připadalo mi, že přestaly stát o mě. Teprve mnohem později, až za několik let, jsem pochopila, že moje děti nepotřebovaly více péče, že potřebovaly špatnou matku jako osobu, vůči níž se mohou vymezit. A pokud je mezi vámi, kdo tohle čtete, nějaký psycholog, jistě jste také poznali, že mým dětem v tom zmatku chyběl otec. Zdálo se mi tehdy, že kdesi v pozadí slyším, jak někdo říká: „Špatná matka prostě svým dětem otce neudrží.“

 

KTERÁ JE DOBRÁ?

Jedna z mých dcer měla vysloveně za cíl být lepší matkou, než jakou jsem já. Jejím snem byla spořádaná domácnost, manžel a opečované, vzorně vychované děti. Sama se navenek chovala vzdorně, porušovala snad všechno, co se porušit dá, včetně školní docházky, a svůj sen o dokonalé matce uskutečňovala s lidmi, kteří byli všechno možné jen ne poctivě pracující a slušně žijící potenciální rodiče. Ona však – ale to jsem pochopila až mnohem později – dobře věděla, že je správně vychovaná, že dostala a slyšela doma všechno, co se pod pojem řádná výchova zahrnuje, jen taková chtěla být sama, bez dozoru a bohužel předčasně. Na této její nenaplnitelné lačnosti po mateřství jsem si později uvědomila, že touhy předběhnout vlastní dospělost jsou častým jevem, jen se to vždycky nepozná. Její touha byla ovšem vidět na první pohled.

Hrozně jsem v té době záviděla rodičům, jejichž děti neutíkaly ze škol a z domova, měly normální kamarády, jezdily s nimi na rodinné dovolené a chodily slušně oblečené. Ty moje byly pravý opak, ale nic jsem s tím nezmohla. Časem nezbylo, než nechat věci jít svou cestou a hledět, abych nenechala svůj vlastní život upadnout. Abych svým dětem, pro něž jsem teď byla tím posledním člověkem, k němuž by se chtěly obracet, mohla být ještě někdy dobrá. Po celou tu dobu, co jsem se trápila tím, že jsem špatná matka, na mě útočila různá sdělení o tom, jak dobrá matka vypadá. Byla naprosto protichůdná. Reklama říká to, co se jí právě hodí do krámu – dobrá matka vaří z čerstvých surovin, ale jindy zase z pytlíku, například. Pracuje, aby se ostatní měli dobře, i odpočívá, obskakována zbytkem rodiny, která jí přináší čokoládu. Matka, která je doma a pečuje o domácnost a děti, je za to chválena jen do té doby, než se rodina ocitne ve finanční nouzi – pak je kritizována za to, že nevydělává.

 

NEJISTÝ ZÁKLAD

Postupem času ty hodné, cílevědomé a opečované děti mých vrstevníků, které neuskutečnily tak radikální vzpouru jako ty moje, zažívaly konečně vlastní průšvihy, opouštěly své školy, ztroskotávaly ve svých vztazích a některé se k velikému trápení svých rodičů nehnuly z domova a svůj život do vlastních rukou prakticky nevzaly. A já jsem si začala uvědomovat, že ten převrat, který tak změnil naši společnost a v němž vystoupily na povrch schopnosti všeho, i toho nejhoršího druhu, se podobně projevil i na rodině. Že tak, jak se společnost rozpadla na nejrůznější skupiny nejrůznějších zájmů, cílů i aktivit, podléhá i rodina tomu tlaku. Že vezmeme-li vážně výrok, že rodina je základ státu, pak tento základ je velmi nejistý. A jak ho zpevnit vlastně nevíme.

Moje dcera, která se rozhodla být lepší matkou, než jsem byla podle jejího názoru já, má už dnes sama děti a o nic lepší matkou není. Možná, že nedělá některé z mých chyb, ale její vlastní to plně vyváží. Vidím na ní, jak je na své milované děti naštvaná, jak je z nich unavená, jak je na ně protivná a sem tam jim i jednu vrazí i jak jim jindy podléhá a otročí a říkám si, že taková jsem já snad nebyla. Jenže na sebe člověk nevidí. S jistotou o sobě vím jen to, co si pamatuji jako vnitřní pravdu.

Mateřství jako sociální, ne pouze biologický stav, je těžké hodnotit. Není to žádná soutěž, kdo bude lepší. Myslím, že dobrá matka je každá, která ten stav, ničím nezaměnitelný, přijme a začlení do svého života. To může mít různé podoby i období, blízkost i intenzitu prožívání, včetně negativního.

Pojem „špatná matka“ je strašidlo moderních žen, jimž na poli mateřství nikdo nepomůže. Neznamená to však automaticky, že taková žena je špatný člověk.

 

Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.

 


autor / Alena Zemančíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv