NP č.438 > Téma číslaKlub přátel tvrdé rukyPoliaková

Putin našel nečekaného spojence. I když, nečekaného… Komu by mohla imponovat představa o konzervativní revoluci, vzedmutí národních citů, tvrdá ruka a státem organizovaná homofobie? Hádejte, můžete jednou.

Při debatách o Ukrajině se často mluví o další studené válce. Toužíme po jasném schématu, tak jako máme chuť hltat každý den adrenalinové dávky z míst bojů. I v tomto případě však historické paralely kulhají, stejně jako ty o novém Mnichovu na Krymu či hitlerovském Putinově postupu na východě Ukrajiny. Podobná přirovnání jsou svůdná, dávají nám pocit, že alespoň z části rozumíme dění. Komentátoři by si ale měli za pomoci silného magnetu přehodit střelky v kompasu politických jistot. Na straně Putinova Ruska totiž stojí především krajní pravice.

 

Historik Timothy Snyder tvrdí, že Putin pod heslem Eurasie prosazuje dva cíle: vytvoření bloku volného obchodu Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu a zničení Evropské unie podporou evropské krajní pravice. „Putinův režim je závislý na prodeji ropy a plynu do Evropy. Jednotná Evropa by mohla vytvořit (alternativní) energetickou politiku... Nejednotná Evropa by ale zůstala závislá na ruských ropných produktech.“


PŘÁTELSKÁ VÝPOMOC

 

Jak se nechal slyšet Filip Dewinter z Vlámského zájmu, tato strana může být v nově zvoleném Evropském parlamentu dobrým partnerem pro Rusko. A není sama. Nedávno v europarlamentu proběhla konference k „deeskalaci krize“ a „mírovému řešení“ - pod záštitou zástupců italské Ligy severu a rakouských Svobodných. V srpnu 2013 a dubnu 2014 navštívila Moskvu vůdkyně francouzské Národní fronty Marine Le Pen a setkala se s místopředsedou vlády a zástupcem Dumy.

 

Spojenectví mezi Moskvou a evropskými ultrapravičáky se nejvýrazněji projevilo při referendu o Krymu. V roli „mezinárodních pozorovatelů“ se potkal leckdo: rakouští Svobodní (FPÖ) i krajně pravicová Aliance pro budoucnost Rakouska (BZÖ), belgická strana Vlámský zájem (Vlaams Belang) i krajně pravicová Národní strana Evropského společenství (PCN), bulharská Ataka, francouzská Národní fronta, maďarský Jobbik, italská Liga Severu i italská neofašistická strana Sociální hnutí Tříbarevný plamen (Movimento Sociale - Fiamma Tricolore), polská Samoobrona, srbské hnutí Dveri, španělská Platforma pro Katalánsko. Na rozdíl od některých mladších neonacistických bojůvek si tak evropské krajně pravicové strany nemohou ani užít vzestup nacionalistů na Ukrajině. Jejich stranu Svoboda dokonce nedávno na návrh Jobbiku vyloučily ze své evropské platformy.

 

Tyto strany se více méně shodují na podpoře Putinova postupu na Krymu i na východě Ukrajiny. Británii zastupovali členové Britské národní strany, ale své sympatie k Putinovi neskrývá ani lídr Strany nezávislosti Spojeného království. Pokud za podporou Putina u těchto a dalších stran extrémní pravice nestojí v prvé řadě peníze, pak to znamená, že se shodnou na představě o společném zájmu a shodné představě o dobru. Odpor k migraci a obavy z islámu vytváří z Putina jejich přirozeného spojence. Ruský „návrat k hodnotám“ krajní pravice kvituje. Současné Rusko neoslavuje jako protipól EU pouze lídr maďarského Jobbiku Gábor Vona. V našem kontextu to lze číst na webech jako Protiproud či EUportál. V co autoři takových výroků věří, krom konspiračních teorií, které současné oficiální Rusko a západní krajní pravici výrazně sbližují?

 

KONZERVATIVNÍ REVOLUCE

 

Putin je pro ně vůdcem, který „nastolil pořádek“ a postavil se „dekadenci“, jíž je prosycen Západ. Dostal pod kontrolu nevládky („zahraniční agenty“) a zametl s „homosexuálními zvrhlíky“. Svou ideologii postavil přesně na tom, čím hoří srdce každého konzervativního nacionalisty: na hodnotách tradice, rodiny, křesťanství, národní identity a suverenity.

 

Na evropskou krajní pravici dělá dojem vůle Putinova Ruska bránit příslušníky svého národa bez ohledu na to, kde se právě nacházejí. Zejména pro maďarský Jobbik to musí být rajská hudba. Vlivný americký konzervativní publicista Pat Buchanan píše, že secese je otázkou dneška. A zcela legitimní - jako byla v roce 1776 secese amerických osadníků na Velké Británii.

 

U Putinových nových obdivovatelů zaráží selektivní slepota. Putin prý není imperialistický, nechce zasahovat do osudů jiných národů, jen ochraňovat ten svůj. Nelze se ubránit dojmu, že jde o převyprávění Putina tak, jak ho chce Buchanan mít. Spolu s Petrem Hájkem, Václavem Klausem a Jiřím Weiglem nebo Danielem Solisem a Tomášem Vandasem.

 

Zbývá si položit otázku, komu toto spojenectví vyhovuje více. Krajní pravice propojením s Putinem získává na síle, alespoň té symbolické. Je ale otázka, zda takový přístup nepřichystá „bojovníkům za svůj národ“ úděl pouhých užitečných nástrojů cizí moci.


Autorka je spolupracovnice redakce.


autor / Poliaková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv