NP č.435 > Téma číslaVšechno dobře dopadne?Zuzana Brodilová, Tomáš Malík

Procestovat dnešní rozbouřenou Ukrajinu nutně neznamená úplně ji pochopit. Na cestě mezi Užhorodem, Lvovem a Kyjevem jsme se o tom přesvědčili na vlastní kůži.

Tavící kotel mnoha národností dal vzniknout zemi kontrastů, v níž je těžké najít společného jmenovatele. Perla středoevropské architektury, kosmopolitní Lvov s historickými vazbami na Rakousko-Uhersko, má jen málo společného s hornickým Doněckem, východním prorusky orientovaným centrem Donbasu nebo s divokou přístavní Oděsou na samém jihu Ukrajiny. Rozpolcenost země se odráží i v jejích dějinách, plných pohrom a paradoxů. Zaklíněnost mezi Rusko, Polsko a Osmanskou říši sebou odjakživa nesla postavení nárazníkového pásma a dějiště tvrdých soubojů mezi silnějšími sousedy. Ukrajina byla opakovaně trhána na kusy podle momentálního rozložení sil.

 

S dvacátým stoletím a jeho miliony obětí ukrajinské utrpení dále gradovalo (více text na s. 12-13). Jeho konec pak zemi přinesl černobylskou havárii a trnitá devadesátá léta, která ze všeho nejvíc přivedla zemi na pokraj bankrotu. Když se před deseti lety Ukrajinou přelila oranžová revoluce, chvíli se zdálo, že se karta obrací. Naděje však netrvaly dlouho a zpackaná společenská obroda nakonec spíše obnažila rozdíly uvnitř země.

Co může přinést současná vyhrocená situace? 

 

VŠE NEJLEPŠÍ K MDŽ

 

V Užhorodu, centru Zakarpatské oblasti, není na první pohled po revoluci ani památky. Zarazí nás jen obrovské množství květin, které se prodávají i nosí všude v ulicích. Mezinárodní den žen neztratil na Ukrajině oblibu. Ještě před týdnem tu přitom bylo velmi živo. Zakarpatí, dříve v pravém smyslu multietnické, dnes už osídlené „pouze“ Rusíny, Romy a silnou maďarskou menšinou, bylo poslední západní částí země, kde se u moci držela Strana Regionů bývalého prezidenta Janukovyče. Všeobecně rozšířený názor na její metody shrnuje zdejší podnikatel. „Volební machinace. Prostě s tím čachrovali, přidávali hlasy, až jim to vyšlo,“ říká. I tady si ale v polovině února dav demonstrantů proklestil cestu do zabarikádovaného sídla vlády a obsadil ho. Na stranu opozice pak přeběhl starosta Viktor Pohorelov, šéf oblastní policie i část poslanců regionální vlády. Činnost Strany regionů a komunistů byla zakázána. Podle zdejších novinářů se vše obešlo bez krveprolití a potyček.

 

„Všechny akce proběhly pokojně. Lidi vyšli za svobodu, mír a lepší život. Teď už se naštěstí všechno stabilizuje,“ říká také jeden z obyvatel zdejší romské osady Radvanka, čtyřicetiletý pomocný dělník a zároveň místní pastor Stěpan Fedčyn. Radvanka je jedním z míst, kde v Užhorodu žijí Romové. Na malém prostoru jich tu bydlí asi tisíc, další tisíce jich pak žijí v několika jiných čtvrtích v Užhorodu i v zakarpatských vesnicích. Jejich historickou přítomnost potvrzuje i romská škola, která zde, jako na prvním místě v Evropě, funguje již od roku 1926. Ani ve městech přitom Romové nežijí v panelákových ghettech, jak je známe z Česka. Přilepené k prostoru města, uchovávají si osady charakter vesnic, kde jezdí koně s povozy a pěstují se slepice.

 

V Radvance se hlásí k revoluci. „Jsme taky Ukrajinci, žijeme tu, máme tu kořeny a taky chceme svobodnou Ukrajinu. I naši kluci tu stáli na Majdanu,“ vysvětluje Fedčyn a ostatní přikyvují. Když nás pak provádějí po osadě, krom leckdy spíše silou vůle stojících domků navštěvujeme i svépomocí postavenou novou modlitebnu. Prostorná místnost s kamny, mixážním pultem a sedačkami vyřazenými z kina slouží i jako dějiště společných oslav.

 

VŠICHNI JSME SPOLU

 

Ještě o poznání víc než ve zbytku Ukrajiny jsou v Radvance problém peníze a práce. „Práce není, skoro všichni odsud pracují na smetišti. Sbírají plastové lahve, kovy, co se dá. Takhle žijí všichni chudí lidé, je nás tam hodně,“ vysvětluje jeden z přítomných mužů a ukazuje na nedalekou skládku s rybníčkem, u kterého právě několik dětí rybaří.

 

Chudoba tu ovlivňuje téměř vše, naopak bez komplikací jsou vztahy s majoritou. Pokusy o pogromy, nadávky ani hromadné odchody do zahraničí tak známé z Česka zdejší Romové neznají a zprvu ani docela nechápou, na co se ptáme. „Ne, ne, ne, nikam neodcházíme, žijeme tu. Ukrajinci se k nám chovají normálně, mají nás rádi,“ vysvětluje Stěpan Fedčyn.

 

Zda je klíčem k vysvětlení bezproblémového soužití mnohem chudších ukrajinských Romů s většinovou společností pouze historicky multietnické složení oblasti, nebo ještě něco jiného, se pak ptáme nejen Romů v Radvance, ale téměř každého, s kým se dáme do řeči. Bez valného výsledku. „U nás nejen Romové, ale ani ostatní nežijí, jen přežívají - od výplaty k výplatě. Ukrajinci se snad usmíří. Jsou to naši lidi, stejně jako Čečenci nebo Američané. Všichni jsme spolu,“ uzavírá pan Fedčyn náš rozhovor. A zve nás na další návštěvu.

 

Po cestě z Radvanky zastavujeme v centru Užhorodu na jednání oblastního parlamentu. Tomu, že zde před dvěma týdny proběhl převrat, nasvědčují jen provizorně opravené vylomené vstupní dveře. Když už se chystáme nudné politické jednání opustit, vmašíruje do budovy skupina mužů v maskáčích. Zdálky vypadají uniformovaně, zblízka je jejich oděv poměrně pestřejší. Na ramenou našité rudo-černé vlaječky Pravého sektoru, které odkazují k historii banderovců, mají společné. Když se blíží ke dveřím jednacího sálu, přehradí jim cestu lidé, kteří zatím jenom postávali. Začíná vzrušená hádka, kterou osvětluje jeden z obránců sálu, invalidní důchodce a aktivista bez stranické příslušnosti Ivan Banacko. „Bojuje se o post šéfa oblastní policie,“ říká.

 

Pravý sektor se v této kauze mohutně angažuje. Zároveň však mají aktivisté podezření, že je v Užhorodu pod vlivem klanu Viktora Balohy. „A ten dělal počasí na Zakarpatí předchozích patnáct let,“ dodává pan Balacko. Poté, co zelení muži budovu opustí, charakterizuje aktivista atmosféru jako nadějnou, i když stále napjatou: „Rozšiřuje se pocit, že se po ramenou lidí, kteří bojovali, rvou k moci ti, kteří už vládli. To se ostatně stalo i při revoluci v roce 2004. Snažíme se zabránit tomu, aby se k moci dostali hajzlové. Nikdo není neposkvrněný, je ale třeba dohlížet a kontrolovat zdola. Jenže tyhle zákony zatím nikdo neschválil. Jen mluví a mluví a myslí si, že nás tím uklidní.“

 

Mnohem smířlivější je Ivan Balacko v otázce budoucnosti Krymu. Podobně jako pro mnoho dalších je pro něj vzdálený poloostrov Chruščovovým danajským darem, ke kterému nemá Ukrajina žádné pouto, a kde krom mizerného turistického průmyslu není o co stát. „Žádné zemědělství, žádný průmysl, vodu sem musíme vést... Jen ať si ho Rusové nechají,“ překvapí jednoznačným názorem.


MĚSTO MEZI PLAMENY

 

Večerní cesta mezi Užhorodem a Lvovem je zahalena do dýmu, kterým čas od času problesknou plameny. Přichází jaro a na venkově se ve velkém vypaluje tráva. Noční Lvov na nás dýchne atmosférou Prahy devadesátých let. Neopravené fasády téměř bez reklam, prádlo sušící se v domech v samém středověkém centru a také pouliční hudebníci. K vousatému klukovi, který hraje na kytaru, se spontánně přidávají dva kolemjdoucí muzikanti. Než se rozloučí, zazpívají dohromady Vysockého.

 

Paní Kozov je drobná vzdělaná žena, která hovoří plynně několika jazyky včetně češtiny. „Vím, že Češi o nás nemají nejlepší mínění, ale blízkost je tu velká. Jsou pro nás bratry. Hodně tady udělali pro rozvoj zdravotnictví a vědy, stojí tu budovy českých architektů,“ říká. Budoucnost Ukrajiny vidí s nadějí, která se tu zdá být sdílená. „Jezdíme za hranice, vidíme, jak se žije tam a jak u nás. Věděli jsme, že je třeba něco vydržet, aby se věci zlepšily,“ komentuje asociační dohodu Ukrajiny s EU a její velmi přísné podmínky, které by pro mnoho běžných Ukrajinců znamenaly ekonomickou katastrofu. Jejím odmítnutím, týden před termínem podpisu a po tříletých přípravách, bývalý prezident Janukovyč revoluci fakticky nastartoval. Pohnutky prezidentova ucuknutí připisuje paní Kozov rozdílu v mentalitě někdejších ukrajinských elit. „Mají dojem, že lidé se tu bojí tak jako u nich na východě Ukrajiny a v Rusku. Když každý večer v televizi mluví o nějakém nemocném dítěti, jehož rodiče si nemohou dovolit operaci a pak vidíte, že jen klika u okna v Janukovyčově domě přijde na osmdesát tisíc dolarů... Tak jako oni nerozumí nám, my nechápeme je.“

 

Hlavní náměstí ve Lvově žije revolucí, stejně jako v Kyjevě. Velké pódium, na kterém se střídají řečníci, i tady doplňuje několik vojenských stanů s dobrovolníky. Vidíme banderovské portréty i Pravý sektor. Pochyby nerozptylují ani keltské kříže, symboly white power scény nastříkané v mnoha exemplářích na vnějších stěnách stanů. Nelze se nezeptat. „Já už opravdu nevím. Zpočátku jsem byla kategoricky proti, ale teď opravdu nevím. Přemýšlím, jestli není čas postavit proti síle sílu. Viděla jsem člověka bez hlavy, dalšího muže, který přežil se sedmi kulkami v těle,“ odpovídá paní Kozov, když se ptáme na roli Pravého sektoru a spontánně popisuje „noc hněvu“, která ve Lvově proběhla po prvních kyjevských masakrech. Když mluví o zapalování aut ve dvorech domů, ve kterých spí děti, je rozpolcení téměř hmatatelné.

 

SLÁVA UKRAJINĚ?

 

O několik dní později vyrážíme do středu nedávného dění - Kyjeva. Před noční procházkou městem nás recepční hostelu varuje. Vzpomeneme si na ni, když se přiblížíme k srdci Euromajdanu, kyjevskému prospektu Kresčatik, ne nadarmo srovnávanému s pařížským Champs-Élysées. Našeho váhání u barikády z odpadků, dlažebních kostek a pneumatik si rychle všimne muž v uniformě bez výložek, zato s banderovskými insigniemi, obuškem a pouty za pasem. Rázně k nám vykročí se slovy Sláva Ukrajině! Po chvilce výslechu se spokojí s vysvětlením, že jsme novináři a s šibalským výrazem ve tváři a slovy: „Česko, tak tam mě nedávno nepustili,“ nás nechává vstoupit do jiného světa.

 

Mrazivý a liduprázdný Kresčatik plný vojenských stanů s kouřícími komíny, transparentů, odložených plechových štítů a s několika hloučky postav ohřívajících se u zapálených barelů navozuje apokalyptickou atmosféru. Jen pár metrů za koncem ležení, jež je ze všech stran ohraničeno několikametrovými barikádami, však narážíme na nonstop otevřený dvoupatrový supermarket. Kontrast dvou světů je téměř omračující. Mezi regály se známým zbožím vytrhuje z každodennosti jen koncentrace mužů v zelené. Odcházíme. V liduprázdném centru Kyjeva potkáváme jen skupinu postav v maskáčích a s obušky za pasem. Část z nich má kukly, jiní zase neprůstřelné vesty, vlajky Pravého sektoru na rukávech nestihneme počítat. Když o den později jedna z podobných, vesměs podomácku vyzbrojených skupinek zpacifikuje dva rusky hovořící muže se samopaly, kteří na Kresčatiku přepadli banku, pochopíme, že jde o domobranu, která fakticky převzala úlohu policie. Ta po nedávných krvavých událostech raději rezignovala nad kontrolou nad městem. Milice tvořené z velké části Pravým sektorem (viz rámeček), který má po celém Majdanu letáky vyzývající k mobilizaci a náborová stanoviště, jsou nepřehlédnutelné. Muži s krátce střiženými kozáckými účesy a neprůstřelnými vestami či alespoň pláty plechů na hrudi tu ve volných skupinkách i v šiku důležitě přecházejí tam a zase zpět celý den. Zvláštní podívaná nám připomene slova psychoterapeutky Iryny Kuzmové: „I dnes se bez výjimky všichni účastníci Majdanu potýkají se závažnými traumaty a potřebují bezodkladnou pomoc. Denně k nám přicházejí tři až čtyři lidé, protože viděli více bolesti, krve a smrti, než dokážou sami unést,“ říkala. Nabízí se otázka, zda za všemi těmi každodenními manévry s dřevěnými štíty a obušky, které v dávno zklidněném Kyjevě působí spíše nepatřičně, nestojí také podvědomá snaha nějak se vyrovnat s událostmi, které si podle některých odhadů vyžádaly až sedm set životů. Problémovost kyjevské domobrany to však neumenšuje. Stejní lidé podle četných svědectví ještě nedávno „zatýkali“, vyslýchali a bili ty, kteří jim z nějakého důvodu nebyli po chuti. Novináře, levicové aktivisty, odboráře, míšence, homosexuály, či údajné provokatéry. Někteří z nich se netají sympatiemi k ideji jednoho národa v jedné zemi. Ukrajinský novinář Igor Burdyg, který v Pravém sektoru strávil inkognito dva únorové týdny, popsal, jak běžná byla u jeho členů otevřená inklinace k nacismu. Novinář kyjevské pobočky Rádia Svobodná Evropa Levka Steka považuje, jako i mnoho dalších lidí v zemi, problém krajní pravice na Majdanu za nafouklou bublinu, za kterou stojí moskevská propaganda „Je to vlastně směšné. Ti lidé jsou vlastenci, ale místo toho bývají označováni za fašisty. Mnoho zahraničních novinářů naznačuje, že je Euromajdan pod silným vlivem neonacistů. Píšu o Majdanu tři měsíce a ničeho takového jsem si nevšiml. Můžete mi nějaké neonacisty ukázat?“ říká s úsměvem. „Strašení Banderou a zákazem ruštiny zabírá. Je to dobrá strategie, jak zemi rozdělit,“ dodává. Na otázku, o co jde nyní lidem na Majdanu, krčí rameny. „Sám nevím, o co se teď snaží. Nejspíš ho udržují při životě lidé ze strany Svoboda (viz rámeček), protože podle nich nebyla jeho hlavní myšlenka zatím naplněna.“

 

Jiný pohled na angažmá nacionalistů nám nabízí student psychologie Viktor z levicového studentského hnutí Prjama Dija (Přímá akce), které se dění na Euromajdanu účastnilo především v souvislosti s hájením akademických svobod. „Mnoho lidí se domnívá, že je Majdan pravicová organizace, že je ovládán nacisty a fašisty. Tohle všechno je tu opravdu silně zastoupeno. Svoboda a Pravý sektor se zaštiťují romantickým vlastenectvím, ve skutečnosti mají ale velice blízko k nacismu. Třeba jeden člověk z Pravého sektoru řekl mé dívce, že kdyby měli tu možnost, levičáky by pozabíjeli. Levicoví aktivisté byli na Majdanu mnohokrát napadeni. Mému kamarádovi anarchistovi, kterého tu podle obličeje poznali kyjevští neonacisté, drželi u hlavy pistoli. Nakonec ho ‘jen‘ zmlátili.“

 

Nepřekvapí, že se jinak velmi aktivní Viktor dění na Majdanu už neúčastní. „Nemám zájem se bít za nahrazení jedněch zkorumpovaných elit jinými. Fašisté dnes mají v ukrajinské politice dominantní pozici. A většina lidí z Majdanu jsou prostě obyčejní lidé, kteří věří tomu, co jim říkají politici.“ Podle Viktora přesto Euromajdan přinesl něco pozitivního. „Během tří týdnů, které jsem tu strávil, jsem viděl všudypřítomnou solidaritu a účinnou sebeorganizaci. Každou chvíli se někdo ptal, jestli nemáte hlad či žízeň. Všechno bylo společné. Zbývalo lidem jen říct: Podívejte se, takhle přece vypadá socialismus v praxi,“ uzavírá Viktor.

 

Dramatické dění posledních měsíců nezůstalo bez odezvy ukrajinských komunit v zahraničí. I v Česku proběhlo několik schůzek, které chtěly podpořit opozici v Kyjevě. „Naprostá většina Ukrajinců v ČR Majdan podporovala. Věc, která do jisté míry místní komunitu rozložila, byla přítomnost červeno-černých vlajek Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovců, a několik hesel s UPA spojených. Postoj zúčastněných se pohyboval od naprostého nepřijetí podobně historicky zatížené symboliky přes lhostejnost až po zásadní trvání na přítomnosti banderovské vlajky,“ říká Alexej Sevruk, překladatel a publicista žijící v Praze. 

 

KOHO BUDE BOLET MISTRAL?

 

Nedávné události na Ukrajině spolu se ztrátou Krymu a ruskými vojenskými manévry na její východní hranici nedávají příliš jasnou představu, co se bude dít. Pět vládních křesel nacionalistické Svobody, banderovské falangy promenující se po ulicích Kyjeva a nebývalé vzedmutí národního sentimentu může ze středoevropské perspektivy vyznívat hodně divoce. Na druhou stranu je určitě snazší tolika způsoby rozpolcenou zemi soudit než v ní žít. Revoluce viditelně zasáhla citlivé místo ukrajinské historické paměti, její dějinami tolikrát zkoušený vztah k Rusku.

 

Nelze se příliš divit, že v zemi na pokraji rozpadu a bankrotu je právě zbytnělé národnostní cítění, se všemi jeho nešvary, tím posledním, co ji ještě drží pohromadě. Pocit křivdy a osamocení ukrajinskou společnost navíc zřejmě jen tak neopustí a nic na tom nezmění ani možné začlenění do evropských struktur. Představitelé unijních států se sice předhánějí v odsouzení agrese, zároveň však opatrně dodávají, že je předčasné přistupovat k sankcím, které by Rusko zasáhly jinak než morálně. Pokud francouzský ministr zahraničí po přičlenění Krymu k Rusku varuje prezidenta Putina před další eskalací konfliktu a hrozí ruské straně zrušením plánovaného prodeje válečných lodí Mistral (ve třetí vlně sankcí), vyznívá to přinejlepším farizejsky.

 

Když na zpáteční cestě přejíždíme hranice do Polska a diskutujeme, co jsme vlastně v „zemi na okraji“ viděli a co se tu může dít dál, vzpomeneme si na větu, kterou jsme tu slýchali snad nejčastěji: „Všechno dobře dopadne.“ Snad se Ukrajině podaří vykročit k naději.

 

...

 

Nacionalismus v ukrajinské opozici


Významnou roli v pouličních bojích, které vedly ke svržení Janukovyčovy vlády, sehráli příznivci hnutí Pravý sektor. To se zformovalo na konci listopadu 2013 jako volné uskupení nacionalistických a částečně také polovojenských organizací s výmluvnými názvy jako Trojzubec Stepana Bandery, Bílé kladivo nebo Vlastenci Ukrajiny. Do Pravého sektoru patří i řada fotbalových hooligans (např. Dynama Kyjev). Lídrem uskupení je Dmytro Jaroš, velitel polovojenského Trojzubce.

 

Hnutí spojuje tradici ukrajinského nacionalismu s odporem k liberalismu a globalizaci. Od zbytku opozice se liší nechutí k evropské integraci (ale i k celní unii pod vedením Ruska). Hnutí existuje krátce a spojuje ho víc frontová zkušenost z kyjevských ulic než soudržná ideologie. Dokáže překvapit. Na konci února zástupci Pravého sektoru navštívili izraelskou ambasádu a předali zde prohlášení, ve kterém odmítají projevy antisemitismu, šovinismu a xenofobie (izraelský list Haaretz přitom uvedl, že během protestů aktivisté Pravého sektoru distribuovali Mein Kampf a Protokoly sionských mudrců). V polovině března zase Jaroš deklaroval úmysl hnutí zaútočit na ruský plynovod vedoucí přes ukrajinské území. Na konci února pozval zástupce hnutí do Prahy předseda DSSS Tomáš Vandas.

 

Výrazně silnější, i když v ulicích méně viditelnou pozici má krajně pravicová politická strana Svoboda Olega Ťahnyboka. Strana s kořeny v roce 1991 bývá charakterizována jako populistická, antikomunistická, antisemitská a homofobní. Sám Ťahnybok např. vyzýval Ukrajince k boji proti „moskevské židovské mafii“, jeho poradce Jurij Mychalčysyn zase založil Centrum politického výzkumu Josepha Goebbelse (později vyměnil Goebbelse v názvu za Ernsta Jüngera) apod. Po nástupu Ťahnyboka v roce 2004 nicméně strana vytlačila ze svých řad otevřené neonacisty a zmírnila svou rétoriku. V posledních volbách v roce 2012 získala Svoboda 10 % hlasů. V současné vládě premiéra Jaceňuka má pět křesel, včetně ministra obrany (šest má Jaceňukova Vlast, tři křesla zástupci Euromajdanu a sedm ministrů je bezpartijních). Poslanec Svobody Michail Golovko řekl v souvislosti s událostmi na Krymu, že Ukrajina by se měla snažit znovu získat jaderné zbraně. Během bojů mezi opozicí a jednotkami Berkut zemřelo osmnáct členů strany. Příznivci Pravého sektoru se od Svobody distancují kvůli přílišnému propojení s establishmentem a konformitě.

 

Kritiku nacionalismu na Ukrajině komplikuje fakt, že bývalý prezident Janukovyč využíval obviňování z fašismu k plošné diskreditaci opozice. Totéž dělá při obhajobě postupu Ruska i prezident Putin.

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv