NP č.435 > Kultura | Výtvarné uměníTajemství českého ostrovaJiří Ptáček

Z plánu tunelu ČSSR-Jadran vytěžila umělkyně Adéla Babanová pouze šablonovitou fantastiku.

Snem profesora ekonomie Karla Žlábka bylo spojit Československo s Jadranem soustavou dlouhých tunelů. Na přelomu 60. a 70. let se zdálo, že by mohl být naplněn, ke stavbě ale nikdy nedošlo. Vloni projekt čtyřsetkilome- trového tunelu a ostrovního přístavu pod československou správou oživila výtvarnice Adéla Babanová (*1980), když z něj vyšla ve své dokumentaristické fikci. Ta se nyní stala jádrem stejnojmenné výstavy v Galerii hlavního města Prahy.

 

NAŠE MOŘE ZA NAŠIMI DRÁTY

 

Záměru vybudovat tunel a ostrov je v poslední době věnována zvýšená pozornost. Česká televize se jím zabývala v cyklu Zašlapané projekty a na loňské výstavě neuskutečněných plánů spojených s jihočeským regionem i muzeum v Českém Krumlově. Přestože měl mít také hospodářský význam, společnost ho vnímá spíše jako pokus o uskutečnění dávného snu o českém moři, případně jako symbol pootevření cesty ze země obehnané ostnatým drátem.

 

Rekreačně-politické chápání tunelu využila Babanová také ve svém vyprávění, v němž je tunel s ostrovem postaven, slavnostně otevřen komunistickými kádry v čele s prezidentem Husákem a po první sezóně zase uzavřen. V závěru filmu autorka naznačuje, že za uzavřením ostrova mohlo stát sovětské vedení, žárlící na úspěch inženýrů z malého satelitu, ale rovněž jakési záhadné porušení časoprostoru, které na ostrově začalo způsobovat paranormální jevy. V doprovodné projekci pak tuto tezi rozvíjí skrze „dokumenty“ dokládající, že Husák na ostrov dál dojížděl a zdejší pobyt na něj měl zázračné, omlazující účinky.

 

PŘES ŠABLONU

 

Adéle Babanové, která vždy spolupracuje s rozsáhlým týmem a považuje se tak hlavně za režisérku, je blízké prolamování žánrových zvyklostí filmové a televizní kultury. To už samo o sobě znamená znát a používat jejich narativní šablony. Bohužel, šablonovitost je nakonec i největším nedostatkem její docufiction. Projevuje se totiž i tam, kde by naopak bylo třeba překročit povrchnost publicistických stereotypů.

 

Příkladem může být pojetí dvou hlavních postav filmu, prezidenta Husáka a profesora Žlábka. Husák je představen jako mocichtivé žoviální monstrum, které má rádo párky. Už tak zploštělé a vděčné charakteristice „technologa moci“ ovšem nemůže konkurovat jeho protihráč. S prezidentem jedná uctivě a podřízeně, ale na další prokreslení jeho osobnosti nezbývá prostor. Ten je naopak dán vzpomínkám pamětnice, obyčejné turistky, pro niž je samotný pobyt u moře důležitější než reflexe souvislostí. Právě proto však nepoví nic, co by rozvíjelo „politické“ téma filmu. To se tak začne vytrácet jako pára nad hrncem, aby se později vrátilo do hry kvůli koketerii s paranormální pointou, jejíž béčkovost spočívá v tom, že je nám zjevena, avšak dále nerozvíjena. Otázku, jestli Babanová záměrně napodobuje zlozvyky špatných dokumentaristů, není možné na základě výstavy uspokojivě zodpovědět.

 

U takového vyprávění brzy není jasné, o kom nebo o čem autorka vypráví. Po zhlédnutí celé výstavy, na níž nechybí Žlábkova původní dokumentace a korespondence, sílí přesvědčení, že vlastně o všech a všem a zároveň obecně a nesoudržně. Žlábkův projekt - víceméně soukromá utopie, o níž režim příliš nestál - si tak bude muset počkat ještě na někoho dalšího, kdo navrhne vysvětlení, proč nás právě dnes tolik fascinuje.


Adéla Babanová: Návrat do Adriaportu. Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP, Karlova 2, Praha 1 (www.ghmp.cz). Výstava potrvá do 25. května.


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv