NP č.435 > RozhovorMoment vzepřeníTomáš Havlín

Tanečnice, choreografka a režisérka Miřenka Čechová sklízí úspěchy doma i v zahraničí. V aktuálním představení Víra chce složit hold své profesorce, která spáchala sebevraždu - a také zúčtovat s pojetím tance jako drilu.

Přiznávám se, že tanec nebo fyzické divadlo je pro mě tak trochu španělská vesnice. Ve vašich představeních mě ale zaujal jeden motiv, kdy se záměrně vracíte k jakési rutině nebo pohybové bezradnosti a stále znovu hledáte způsob, jak ji rozvinout. Můžu se mýlit?

Systém nás pořád vrací zpět do řádu toho, jak se něco dělá a chtě nechtě jsou tak osekávány hroty naší osobnosti. Z příliš odvážných snů a příliš smělých myšlenek jsme stále vraceni do reality, abychom snad nebyli příliš velkými mysliteli, příliš nebezpečnými anarchisty nebo příliš velkými snílky. Máme být poslušní, a tak je to přece i v našem životě, ne? A u mě je to to samé v pohybu, i když souboj se tam často dostává už na základě tématu, které zpracováváme. Baví mě rozbití řádu
a dekompozice něčeho klasického. Ať už je to balet, street-dance nebo latinskoamerické tango. Jde o to, jak se to dělá versus jak bych to udělala já jinak. Jak bych to nabourala, nakřápla ten režim a nechala vytrysknout osobnost.


Dosáhla jste řady úspěchů, tancujete řadu let, ale musí to být tvrdá řehole. Stále vás naplňuje a baví?

Kdyby šlo jen o samotné tancování jako pohyb, tak bych řekla, že ne. Já třeba nesnáším zkoušení, nemám ráda opakování. Je ho hodně, každý den se budím s bolestí, pořád jsem namožená a nabitá. Když cítím, že potřebuju trošku endorfinů, stačilo by si jít zaběhat. Ale strašně mě baví být na jevišti, kdy můžu být posedlá tématem a překvapovat sama sebe.
Nesnesla bych, kdyby mi někdo začal říkat, jak mám tančit nebo co mám tančit - takový tanec by mě nebavil. Ale pokud jsem médium pro přenesení nějaké myšlenky, která je pro mě osobně důležitá a kterou můžu komunikovat s divákem, tak řeknu, že tanec má smysl.


DRAMA VĚČNÉHO STRESU

 

Nedávno jste uvedla nové představení Faith (Víra), ve kterém vystupujete společně s Andreou Miltnerovou. Za námět jste si vzali tragický soud Taťány Juřicové, primabaleríny Národního divadla a vaší profesorky na taneční konzervatoři. Jak si ji pamatujete?

Byla vždy hrozně tichá a uzavřená do sebe, trochu šedá myš, kterou vždy, když někam vešla, obestírala taková aura vnitřní bolesti, smutku a melancholie. A ona měla tu bublinu hodně neprostupnou - člověk se k ní nemohl dostat a ona nechtěla vystoupit ven.

Také to s námi neměla lehké, nedali jsme jí nic zadarmo. Byli jsme v pubertě, chtěli jsme se projevovat, ale ona svým tichým, intimním hlasem stále trvala na pořád těch stejných cvičeních. Byla přísná, velmi přísný a uzavřený pohled sám na sebe. Její sebedisciplína a sebekritičnost mohla být někdy až děsivá. Vlastně hodně lidí zvlášť v tomhle oboru jí trpí. Celý život jsou pod drilem, pod příšerným pedantismem preciznosti, kdy se nemají projevovat nijak nezávisle, ale stále jen zapadat do škatulky a dělat ty stejné pohyby. Unifikace osobností je ubíjející. Někdo je schopen na to přistoupit a někdo jiný se vzepře. Pro mě je to právě o momentu vzepření. Protože si myslím, že to není správný.


Jak vzpomínáte na léta na konzervatoři?

Člověk tam byl v neustálém stresu. Pamatuju si, jak jsem byla neustále vyděšená, že ztloustnu, za to se strhávaly známky nebo rovnou hrozilo vyloučení ze školy a snad polovina studentek trpěla poruchou příjmu potravy. Člověk musel být dokonalý podle určitých měřítek nebo šablon, které jsou podle mě nesmyslné, a jen ten fyzický vzhled, povrch a estetika, tvořil skoro esenci naší tamní existence. Není možné, aby se takové zúžení a omezování nepodepsalo i na myšlení člověka.


Je strach podle vás špatná motivace?

Rozhodně je. Mnohem lepších výsledků by se dosáhlo, kdyby se k lidem přistupovalo s nasloucháním a u každého se rozvíjelo to výjimečné a dobré. Také by pomohlo, kdyby se otevřely brány instituce a nahlédlo se na zahraniční školy, ne jen k tradicím ruského baletu. Workshop s technikou současného tance nebo výměna s jinou školou ale nepřicházely v úvahu.


Víte třeba, co dělají vaši někdejší spolužáci?

Z mého ročníku tančí snad jeden člověk. Oni nás stále prosévali, a když už někoho vyhodili, tak ti lidé měli velmi špatné uplatnění jinde, protože vzdělání na konzervatoři jinak nestálo za moc. Přitom nám od deseti let vtloukali do hlavy, jaká jsme elita, což pro sebepojetí dítěte také není úplně dobře. Asi čtyři lidi z našeho ročníku propadli drogám. Právě falešně nafukované ego a následný střet s realitou je šíleným nárazem, který ve většině případů vede k velkým osobním otřesům.


Vaše představení začíná větou: „Toto představení není o Taťáně Juřicové, která spáchala sebevraždu, ale je o mně, abych ji nespáchala...“

Všechno, co tvořím, musí nést osobní význam, je to dialog sama se sebou, kdy chci něco objevit, poznat něco o sobě nebo o světě kolem. Vždycky je to angažované a pro mě je to jediná možnost, jak nezůstat u neosobního umění, kdy se jdeme prostě pobavit. Jen tak může mít moje divadlo nějaký společenský nebo kulturní dosah a věci proměňovat...

To neznamená, že bych sama byla na hranici spáchání sebevraždy, ale nevylučuji, že kdybych se vydala stejnou cestou jako ona, mohla bych dopadnout stejně. Proto jsem se vymkla klasickému baletu a tomu hrozně zúženému pohledu na svět. Možná mě dohání minulost, věkem se přibližuji Taťáně. Po konzervatoři jsem si totiž říkala, že už nikdy nebudu tančit, a vrátila jsem se k tomu až po letech s novým poznáním toho, co bylo špatně. Přes něj teď nahlížím i osud Taťány. Myslím si, že ona hrozně moc snila o tom, aby se její život ubíral jinak. Velmi ráda cestovala a poznávala neznámé země. Ale realita byla asi trochu jiná, v prostředí Národního divadla a školy nebyla úplně šťastná a vše nasvědčuje tomu, že vzhledem ke svému talentu také nedostávala tolik šancí. Když má umělec ještě sílu, ale nedostane možnost vyjít na jeviště, je to děsivé. Proto jsme udělali to představení. Je o ztrátě víry v umění, o tom, co to znamená, když vám někdo vezme víru nebo vaše umění. Člověk se ocitne bez ničeho, v úplné prázdnotě.


Neměla jste kolem takového zveřejnění osudu své profesorky přeci jen nějaké pochybnosti, dilema?

To představení je míněné spíš jako pocta Taťáně, protože bych chtěla, aby se na ni nezapomnělo. Když jsem začala pátrat, co po ní zůstalo, našla jsem pouze seznam rolí, které ztvárnila, v archivu Národního divadla, a pak jeden amatérský divácký videozáznam, kde se Taťána mihne snad na deset sekund ve Spící krasavici. A to je vše, co zbývá po osobnosti, která tančila hlavní role a získala dvě Thálie. Taková mezera, propast mě děsí. A to je také jeden z důvodů, proč jsem si řekla, že bych představení měla udělat. Taťána existovala, byla to úžasná osobnost a nezaslouží si, abychom na ni zapomněli.


DIVADLO NEKONČÍ POTLESKEM

 

Kromě tance se věnujete choreografii, režii a pro představení Víra jste natočila i svá videa. Vyhovuje vám dělat všechno sama? Kompletně autorský přístup mě baví. Na jednu stranu je nebezpečnější, protože člověk je zodpovědný úplně za všechno, riskuje a nese totální zodpovědnost. Ale krásné je, že potom je představení úplně vaše. Nemůžete mít žádnou výmluvu, a když se povede, je to velká satisfakce. Kromě toho, pokud chci zprostředkovat nějaké téma, přijde mi autorský přístup jako jediný možný. Je totiž nejosobnější.


Uvedla jste řadu představení, jde najít něco, co je spojuje?

Pro mě je spíš typické, že se nechci opakovat a každým představením chci objevovat něco nového a nepoznaného. Proto jde o leckdy protikladné počiny. Takto jsem se vrhla například do S/He is Nancy Joe, představení, které se zabývá transgenderem, a je to vlastně příběh chlapce, který se narodí v ženském těle. Pro jeho zpracování jsem vyzkoušela komiks, animaci a různé streetartové techniky. Oproti Víře, která je ponořená do zastavenosti, melancholie, jde o představení plné impulsů...

Možná ale, že mé role spojuje vždy zájem o vnitřek člověka, uvažování o souboji se sebou samým v momentu krize, kdy je potřeba sebe sama překročit. Ať už šlo o Hlas Anny Frankové, což byla moje prvotní velká role, nebo o Jozefínu v Nedotknutelných, ženu trpící Aspergerovým syndromem.


V rámci festivalu Malá inventura jste nedávno vystoupila a četla publiku ze svých deníků (viz box). Zajímá vás vedle pohybového divadla i slovesnost?

Tenhle žánr mi není cizí. Vystudovala jsem alternativní herectví na DAMU a hrála jsem i v mnoha
činoherních představeních. Dokonce jsem si jednu dobu myslela, že budu dělat jenom činohru, ale pak mě to zase zavedlo k pohybu a tělo nějakým způsobem převládlo. I tak ale dnes se soubory Spitfire Company nebo Tantehorse děláme představení, která jsou postavena na scénáři, a slovo pro mě zůstává důležité. Nejen jako pro herce, který reprodukuje a interpretuje text, ale zejména jako pro autora, který slovem vládne, stává se mluvčím určitých idejí, generace nebo komunity a zároveň komunikuje s divákem.


Cítíte se být mluvčí určité generace?

Určitě se cítím být uvnitř generace nezávislého divadla v Česku nebo tady v Praze, která se formuje už několik let a vyprofilovalo se tady několik silných skupin. Svým způsobem hodně ovlivňují umělecké dění a zároveň začínají sklízet ohlas v zahraničí. To je moje prostředí a v širším smyslu i komunita.


Zmínila jste komunikaci s divákem, daří se?

Venku běžně existuje formát „otázek a odpovědí“, kdy si po představení sednou tvůrci společně s diváky a diskutují o tom, co viděli. Takové diskuse, vzájemné ovlivňování a vtahování lidí z různých oborů mě hrozně baví, může z nich povstat leccos přínosného, ale tady mi to někdy trochu schází. Nevím, čím to je, jestli jsou čeští diváci možná uzavřenější nebo nejsou zvyklí projevovat svůj názor. Těch aspektů může být víc. Na druhou stranu, i tady se někdy zadaří. Například S/He is Nancy Joe hrajeme i pro školy, a to je neuvěřitelně zajímavé. Žáci na druhém stupni jsou hodně otevření a nezatížení stereotypy, nebojí se mluvit. Minule jeden chlapeček udělal během diskuse coming out a v tom ročníku to bylo docela silné. Dostavily se emoce a o tom to je. Najednou to žije, divadlo nekončí potleskem. Je důležité, aby lidé měli ochotu vstřebávat nové věci. Ale myslím, že je také na současném tanci a fyzickém divadlu, aby se co nejvíc otevíralo světu. Nemělo by zůstat uzavřenou elitní záležitostí, mělo by dokázat oslovit kohokoli. Tak, aby si lidi mohli říct: dneska nepůjdeme do ABC, ale zajdeme na fyzické divadlo. Pár krůčků k tomu nám ještě zbývá. 

 

...

 

Deníky 1996-1997 

 

Byla jsem nemocná a musela odjet domů. Maminka mě vykrmovala a já musela jíst. Mám špatné svědomí, protože jsem určitě ztloustla. Za čtrnáct dní jsou první zkoušky a já mám strach.


Dnes jsem snědla: 1 celozrnný dalamánek 225 kJ, 1 rajče 190 kJ, 2 jablka 510 kJ, 1 pomeranč 280 kJ, půl sýra (nevím kolik, ale asi hodně kJ), 1 čínskou polévku 1250 kJ (šílený!!!). Zítra se musím polepšit!


Dnes mě poprvé po pěti letech oslovil pan ředitel jménem. Řekl, ať dám ruku před stehno! Ohromnej úspěch!

 

Zkoušky z klasiky: Maximálně jsem se snažila, dala jsem do toho úplně všechno, ale piruety mi nevyšly tak, jak bych chtěla. Povedl se mi rond de jambe en l´air en tournant na relevé. A to je snad nejtěžší. Vydržela jsem na pološpičce a ještě ke všemu v otáčení. Do špiček jsem dala všechnu svoji tanečnost, ale to piqué po diagonal! Zase ty ruce. Komise mi řekla, že mám zhubnout a možná mi strhli známku za postavu. Už vím, že je jenom jedna jednička a taky tři pětky. Takže tři holky zase vyhodí. Doufám, že budu mít dvojku.

 

CO SE STALO! Moje první životní vystoupení na prknech Národního divadla. Labuť měla attitudy, jako když pes čurá. S princem se v zákulisí strašně hádali, ale jakmile vběhli na jeviště, mohli se láskou sníst. Při třetím dějství, kdy sedím na židli, mě strašně svědil nos a já se nemohla podrbat. No hrůza. Ale vydržela jsem to. Je to něco úžasného tančit s nimi. Na poslední dějství jsem se byla potají podívat zeshora, až z provazové rampy nad jevištěm a byla to nádhera. Labutě vypadaly jako točící se podšálky. Těším se na zítra.


Mám přední tibiální syndrom! Normálně řečeno zánět šlach upínajících se na holení kost. Prý nesmím cvičit deset dní, ale to nejde, protože jsou zkoušky na Marnou a já tam musím být! Nikoho nebude zajímat, že jsem nemocná, a vyhodí mě z představení. Zavážu si holeně do elasťáku a zkusím to vydržet. Už se tak moc těším na první vystoupení. Sice je můj partner prvohorní dinosaurus, ale já si budu představovat, že je to třeba osmák Lukáš... Podepsala jsem s Bárou smlouvu, že do měsíce zhubnu sedm kilo... Vaňa do sebe leje jablečný ocet po litrech, prý to na hubnutí skvěle pomáhá... Když vidím jít ředitele po ulici, přebíhám na druhou stranu, hlavně ho nepotkat. Vždycky se mi udělá strašně úzko... Tep, stud, špek, břicho, nehty, vina, krev, křik...

 

Jsem na jevišti! Žiju jenom tím, co je kolem mě, čůrkama potu, palčivou září reflektorů, úzkostnou přesností, výraz, výraz! V ten moment jsem šťastná. Usmívám se - tak jak to mám naučené. Vím, že jsem dobrá!

 

...

 

Miřenka Čechová (nar. 1982) je tanečnice, choreografka a režisérka. Spoluzaložila divadelní společnosti Spitfire Company a Tantehorse a je zakládající členkou mezinárodního festivalu fyzického a tanečního divadla Nultý bod, který se odehrává v Praze. Vystupovala v mnoha evropských zemích, často pobývá v USA a vidět ji mohli i diváci v Japonsku. Za svou práci sklidila řadu ocenění, naposledy za hru S/He is Nancy Joe cenu „Best of 2012 in Contemporary Dance“ udělovanou listem Washington Post. Diváci ji při nejbližších příležitostech mohou vidět v pražském divadle Ponec, kde uvede představení Víra (7. dubna) a S/He is Nancy Joe (9. dubna).


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv