NP č.432 > Téma číslaVšichni celý život prohrávámeVáclav Walach

Hraní matů je podivný nápad par excellence. Co se jejich zákazem nevyřeší?

„Nikdo mi nevěří, proto musím tvrdě makat,

postarat se o rodinu, šetřit love a ne mačkat.

Ne, nekutit propady, nechci skončit za mříží.

Chci vidět svého syna, proto utírám slzy…

Všichni chcou love na automaty.

Do práce nechci, chci perník. Co ty?

Už jsem s tím skončil. Hoši, máte na výběr:

jestli padat dolů, nebo držet pevně pravý směr.“


Milan Hakel patří k nové generaci romských rapperů, jimž hiphopová tvorba pomáhá překonávat starosti spojené s životem v takzvaných sociálně vyloučených lokalitách. Ve svých textech, zveřejňovaných pod pseudonymem RBS, popisuje řadu nástrah, s nimiž se jejich obyvatelé potýkají. Užívání návykových látek, hraní výherních automatů, páchání drobné kriminality a nakonec pobyt ve vězení, takové vyhlídky jsou přichystány pro dospívající na okraji společnosti.

S Milanem jsme se opakovaně potkávali v jisté havířovské čtvrti. Tehdy už měl své dilema vyřešené: Namísto plnohodnotné pouliční kariéry se rozhodl vydat cestou umělecké seberealizace. „V rapu se můžu odreagovat, od všeho. Sednu si a všechno to tam ze sebe dám. Tu energii, zlo, dobro, všechno dám do té skladby ze srdce. A když píšu texty, uteče mi teda i čas, takže se mi už ani nechce ven,“ přibližuje úzký vztah mezi rapovou tvorbou a životem na ulici.

Rap představuje jednu z mála smysluplných alternativ vyžití ve vyloučené lokalitě. Podle státních orgánů se tento prostor vyznačuje nedostatkem prostředků a příležitostí, které jsou vlastní středním vrstvám. Avšak z abstraktních definic se vytrácí to podstatné, totiž to, jak se takový nedostatek promítá do všední reality jejích obyvatel. „Tady je to jako ve vězení,“ sdělila mi jistá dívka a na vysvětlenou dodala: „Taky tady chodíš pořád dokola. A nic se neděje.“


Maty jako divný nápad

Vyloučená lokalita skýtá ideální půdu pro růst oněch „divných nápadů“, které mají podle subkulturního teoretika Paula Corrigana alespoň na chvíli odčinit tyranii bezvýchodnosti a strnulosti uvalenou na vyloučené. Hraní automatů je divným nápadem par excellence. Svým příslibem získání většího finančního obnosu dokonale odpovídá uvedené charakteristice. Ostatně nechme mluvit samotného hráče, Milanova souseda: „Víš, o čem to je? Tu nemáš co dělat, to je ta takzvaná nuda. Když hraju, tak z nudy anebo když potřebuji více peněz. Když budu mít u sebe nad pět set nebo tři sta, tak hrát nemusím. Ale třeba večer, když kluci nemají peníze a já jediný stovku, tak zkusím štěstí. Vyhraju. Kolikrát mně stačilo dvacet korun a já jsem z nich udělal pět set nebo tisíc.“

Automaty však nejsou pouze nástrojem, jak přijít k penězům. Zároveň udělují vyloučeným propustku z vězení nezáživného bytí. Proto také hovoří výše citovaný Milanův soused o nudě s přívlastkem. Výraz „takzvaná“ vyjadřuje pnutí mezi různými pohledy na pouliční život. Zatímco pro oficiální autority a některé obyvatele lokality je poflakování se na ulici rozeznáváno výhradně jako předstupeň společensky nežádoucího jednání, někomu se naopak jeví jako theatrum mundi, jako místo kreativního života a transgrese, kde člověk může okusit nové a nepoznané a na chvíli zapomenout na šeď svého života.


Jak se hrají maty?

Hráči mají k dispozici desítky automatů a stovky různých her. Vybírány jsou především podle toho, zda „dávají“, tzn. jestli v minulosti přinesli hráči nebo některému z jeho blízkých výhru. Nemusí se jednat zrovna o jackpot, i když ten hraje svou roli jako pomyslná cílová meta, k níž se upínají naděje. Stačí, aby částka byla natolik vysoká, aby hráči zajistila vytoužené konzumní statky, od alkoholu a drog přes značkové oblečení, šperky a elektroniku po návštěvu barů a nočních podniků.

Jednotlivé herní strategie lze rozlišit podle míry rizika. Tu určuje jednak výše sázky v každém kole hry, jednak výše sázky v rámci bonusové hry. K té dochází ve výherní situaci. Hráč při ní může výhru buď přesunout na základní účet, anebo dále riskovat a vsadit část výhry na červenou či černou barvu. Běžné sázení se provádí tlačítkem zabudovaným v ovládacím panelu, bonusová hra se ovládá rukou přímo na monitoru, a to až do té doby, dokud hráč svou výhru neupíše, anebo neprohraje.

Hraní automatů má vysoce tělesnou povahu. Za záře světelných efektů automatů, obvykle jediného zdroje osvětlení v herně, hypnotizuje hráče pravidelné mačkání tlačítka, jímž se celá hra uvádí do pohybu. I když hráči připouštějí, že jsou naprosto polapeni strojem, ovládáním tlačítka „START“ nabývají dojem, že se stávají pány situace. To potvrzují v případě zdůvodňování neúspěchu. Jednou za to může jimi špatně zvolený automat, podruhé zase vybrání peněz uprostřed hraní, potřetí přítomnost někoho dalšího a tak podobně.

Nejintenzivnější moment splynutí těla se strojem přichází s bonusovou hrou. Údery prstem do zvolené barvy nabývají konkrétní tempo a s každou úspěšnou sázkou se zvyšuje napětí, stupňované ještě těkavým zvýrazňováním jedné či druhé karty na monitoru, dokud rytmicky moderované propojení nepřeruší zlověstná znělka prohry.

To, že ve finále nakonec prohrává úplně každý, není žádným tajemstvím. Bilancuje se však přítomnost, ne dlouhodobý vývoj. Prodlévání u automatu představuje pro vyloučené stejnou jistotu, jakou je vědomí nemožnosti cokoli na svém společenském postavení trvale změnit. „Všichni celý život prohráváme,“ zdůvodnil své rozhodnutí nevybrat poměrně nemalou částku z banku jeden z mých známých poté, co jsem se jej zeptal, kdy si svou výhru hodlá nechat vyplatit.


Gambleřina, to je dřina

Zkušení hráči mohou strávit kombinací nízkých sázek a uvážlivého riskování i několik hodin jednou hrou. Ovládnutí pravidel hry vyžaduje především praxi a dostatek prostředků. V tomto ohledu je třeba zdůraznit účinek pervitinu – společně s marihuanou nejčastěji konzumované ilegální návykové látky v severomoravských lokalitách – na herní proces.

S užíváním pervitinu dochází k potlačení potřeby odpočinku a spánku, což otevírá hráčům bránu do vesmíru nadstandardních možností a příležitostí k vlastní hře. Častější hraní však vede pouze k posílení touhy po dalším hazardování, kterou „perník“ dále vyživuje. „Když si dá člověk tu drogu, tak už ho lákají jenom automaty,“ vysvětluje jeden z těch hráčů, kteří v takovém stavu mohou hrát i několik dní vkuse, mají-li k tomu dost finančních prostředků.

Peníze na hraní matů se získávají různými způsoby, které odpovídají společenskému postavení hráčů. Mimo námezdní práce a pobírání sociálních dávek je to také kriminální činnost. Přepadávání není rozhodně tolik časté, jako tomu je u „podělávání“. Obecně vzato spočívá tato strategie ve vypůjčení si peněz od určitého jedince, aniž by však měly být kdy vráceny. O zkušeném podělávači se pak hovoří jako o tom, kdo „oblbne i mrtvého“.

Žádost musí být pochopitelně podložena pádným důvodem, jako je cesta domů, důležitý telefonát, pomoc někomu z bližních, investice slibující rychlý zisk atp. Její odmítání pak musí respektovat dobré vztahy uvnitř daného společenství, a to ani ne tak z obavy z fyzického napadení, jako spíše z toho důvodu, že vyloučení tráví v lokalitě spoustu času a nikdo nemá zájem se s někým dostávat do vážných sporů.


Herny světa středem

Trávení času ve vyloučené lokalitě zahrnuje spoustu činností, které se v případě těch, kdo celý život prohrávají, soustředí kolem hraní matů. „Dnes je víc návykové si jít někam zahrát, to je pro mě víc návykové (než pervitin),“ potvrzuje stěžejní význam této formy gamblingu muž, který má zkušenosti jak s automaty, tak s drogami Pěstování návyku se u některých vyloučených přetavuje ve svébytný životní styl, charakterizovaný cyklickým střídáním sázení, fetování a podělávání, jenž s největší pravděpodobností utne teprve až odchod za mříže.

Hraní automatů, užívání drog a trestná činnost se rozvíjejí jako reakce na stav, který výstižně popisují další havířovští rappeři, Olega a Twiister: „Práce je v tahu, společnost v hajzlu, rasismus, nenávist na každém rohu a drogy se hustlí u každého vchodu.“ Všechny tyto činnosti vyvstávají z podmínek sociálního vyloučení. Jsou svého druhu „magickým řešením“ odepírání konzumních standardů na jedné straně a smysluplného trávení volného času na straně druhé, neboť žádná z nich nemůže nic změnit na údělu vyloučených.

Ne všichni vyloučení však holdují těmto aktivitám. Ve skutečnosti se týkají pouze velmi malé části obyvatel vyloučené lokality, jejichž situace potom zneužívají nejrůznější výběrčí „cigánských daní“, jak to nazval jeden vyloučený, ať už nabízejí práci na černo, poskytují předražené ubytování, anebo zprostředkovávají výherní zařízení. V jejich postihování by tak nemělo zapadnout to důležité: životy vyloučených se výrazně nezlepší, nebude-li zároveň řešena otázka sociální, nedostupnost adekvátně placené práce a etnická diskriminace.


 

Autor je kritický sociolog bezpečnosti. Článek vychází ze studie, která vyjde v knize Ľubomíra Kupráka a kolektivu Neoliberalismus a marginalita: studie z českého reálkapitalismu.


 


autor / Václav Walach VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv