O minulosti Bolívie můžeme soudit třeba už z filmů, které se týkají tamní války o vodu nebo jiných afér nadrobených diktátory s nadnárodními korporacemi v zádech. Tím prvním se zabývá třeba snímek A také déšť (2010) s Gaelem G. Bernalem v hlavní roli, obojím pak např. Quantum of Solace (2008) z bondovské série – a kupodivu není daleko od pravdy. V lednu 2006 se ovšem prezidentem Bolívie stal Evo Morales, předseda Bolívijské socialistické strany, a díky tomuto historicky prvnímu indiánskému prezidentovi se země konečně dočkala „mírové socialistické revoluce“. Tak současné politické změny nazývají nejen místní obyvatelé.
To ale neznamená, že by režim Eva Moralese byl represivní – naopak. Ubylo rasové diskriminace a země zavedla pluralitní ekonomiku, kde spolu zdravě fungují soukromé, komunitní i státní vlastnictví. Morales přišel s bezplatným vzděláváním pro negramotné, opravou silnic a vracením zisků z těžby zdrojů přírodního bohatství Bolívie do jejích rukou. Bolívie tak má překvapivě najednou příjmy, o jakých si dosud mohla nechat jenom zdát.
Lídr socialistické strany, jež má ve znaku podobiznu Ernesta „Che“ Guevary, nastoupil k moci třicet devět let po smrti slavného revolucionáře. Charismatický Argentinec s čestným kubánským občanstvím si v minulosti velkou podporu v Bolívii nezískal, ale v současnosti je jednou z nejuznávanějších historických postav. Socha El Ché vítá návštěvníky hned při vjezdu do hlavního města La Paz. Udržovaná cesta Ruta del Ché, která spojuje horskou ves La Higuera, v níž byl Che po zajmutí bolívijskou armádou s podporou americké CIA vězněn a popraven, s městem Vallegrande, kam byl po smrti dopraven vrtulníkem a vystaven pro novináře v prádelně zdejší nemocnice, je ale spíš už jen radostí místních než frekventovanou turistickou destinací.
Buřinky v ringu
V Bolívii tvoří původní indiáni asi šedesát procent obyvatel. Na rozdíl například od Kolumbie, kde je moderní oblečení už naprosto normální, chodí většina zdejších a zejména žen v tradičních krojích. Cholitas, jak se místní ženy indiánského původu nazývají, nosí širokou barevnou sukni, parádní buřinku a mohutné, na konci zvláštní bavlnkou spojené copy, muži chodí často v klasickém ponchu. Buřinky stojí v Bolívii ve srovnání s ostatním oblečením nepoměrně hodně (přepočteno na české koruny asi 1500), a tak má většina cholitas jednu buřinku na celý život. Občas si je na tržištích i kradou a cholitas, jež o svou ozdobu přišly, jsou pak nuceny nosit laciné, ne už tak estetické náhražky. Tento ženský kroj však nevychází z indiánské tradice – byl ženám nakázán nosit španělským králem v 18. století a přes původní nevoli se ujal a silně zakořenil.
Oblíbeným sportem v Bolívii je lucha libre, resp. wrestling, a také v něm hrají velmi důležitou roli ženy – jejich zápasení je mnohem populárnější než stejné snažení jejich mužských protějšků. Jediné místo, kde ženský wrestling můžete vidět, je El Alto, rušné chudinské předměstí hlavního města La Pazu. Sál tělocvičny se zápasnickým ringem se zaplňuje hlučným obecenstvem každou neděli. Muži v kostýmech komiksových hrdinů předskakují ženám bojujícím v tradičních krojích.
Lucha libre je ale prostě koníček: ženy sice získávají ovace diváku, ale mimo to si vydělávají běžnou prací a starají se o rodinu. Na zápas trénují ve volném čase a maximálně dvakrát nebo třikrát do týdne. V ringu pak patří mezi hvězdy. „Mimo ring nás ale lidé často kritizují, že jako ženy bychom zápasit neměly. My ale chceme naopak ukázat, že na to máme a že dokážeme být úspěšnější v návštěvnosti než muži,“ hovořím v autobuse se zápasnicí jménem Carmen Rosa.
V domě tvořivých žen
U žen ještě zůstaňme. V La Pazu sídlí nejznámější bolivijská feministická aktivistická skupina Mujeres Creando (překl. Tvořící ženy). Do jejího arzenálu spadá street art a pouliční akce, vysílání vlastního rádia a vydávání časopisu. Dále Mujeres Creando provozují vlastní kavárnu a hostel, což jim částečně pomáhá k samofinancování. „Peníze od státu rozhodně nebereme, my ho chceme kritizovat, vytvářet alternativy, a to se státním financováním neslučuje. Tenhle dům nám koupila baskická vláda v rámci své podpory, hodně pracujeme zadarmo, anebo získáváme finance od individuálních dárců,“ říká k financování sdružení jeho členka Julieta Ojeda.
Zapojení žen do veřejného života v Bolívii se vůbec v poslední době zvyšuje, i díky prezidentu Moralesovi a kvótám, které prosadil. Ženy z Mujeres Creando se tím ale uchlácholit nedají. „Kvóty a vyšší počet žen v politice rovnosti nepomůže. Naopak považujeme kvóty za nástroj, který chce poukázat na tzv. jinakost žen, která je dána biologicky. Ke změnám v sociální politice podle nás přistupuje vláda málo radikálně a postavení žen se nezlepšuje – pořád pracují hlavně v neformální ekonomice, tedy prodávají na ulici, a jsou finančně závislé na svých partnerech nebo se propadají do chudoby,“ dodává Julieta k politice rovnosti v Bolívii.
Přes všechny výhrady však Julieta oceňuje svobodu projevu, již jí Moralesova Bolívie zaručuje, a přiznává, že v současnosti neexistuje lepší politická alternativa. Také se vracíme k tradičnímu oblečení cholitas: „Muži tak často v tradičním oblečení nechodí, vybírají si, co budou mít na sobě. Ale ženu nutí nosit kroj rodina, manžel, společnost, často to není vlastní rozhodnutí,“ poukazuje Ojeda.
A co najdete dále v sídle Mujeres Creando, jež nese název Virgen de los deseos (Ženy touhy)? „Máme tu obchůdek, jídelnu, ubytování, audiovizuální sál, učebny pro semináře, solidaritu, feministickou kulturu ve všech jejích formách, vesmír indiánek, kurev, leseb, neklidu a sesterství...“
Jak chodit v blokádě
Podobně jako ve většině zemí Latinské Ameriky se také v Bolívii politika „dělá“ i v ulicích. Slaví se první máj jako svátek práce a připomíná, že zaměstnanci musejí mít určitá práva jako je minimální mzda či maximální pracovní doba; žije zde politické umění a demonstrace a shromáždění nejrůznějšího druhu jsou na každodenním pořádku. Nechybí ani blokády silnic jako legitimní způsob protestu v demokratické zemi.
Na konci dubna blokovali bolívijští dopravci příjezdové silnice do všech velkých měst. V některých městech i déle než týden. „Benzín se používá na výrobu kokainu i jeho pašování, proto si každý řidič může koupit jen určité množství. To by nám zas tak nevadilo – to omezení odpovídá tomu, kolik benzínu potřebujeme. V současnosti ale vláda schválila zákon, že pokud si koupím benzín jinde než v místě, kde mám registrované vozidlo, musím zaplatit téměř dvojnásobek, a to je pro mnohé z nás až likvidační, neb to omezuje naší mobilitu, a tím pádem příjmy,“ vysvětloval důvod blokády jeden z blokujících dopravců.
Když vám v pět ráno řidič autobusu řekne, že dál už nepojede, protože příjezd do města (v tomto případě Sucre) je blokován a dál už musíte pěšky, náladu vám to nezlepší. Jste-li ale pak týden uzavřeni v blokovaném městě, naučíte se v tom chodit. Stačí vyrazit za blokádu (i když někdy je to pořádná štreka) a počkat si na dopravní prostředek tam. Lidem s velkými zavazadly pomáhají kluci s kolečky a jinými vozítky (za celkem vysokou cenu) a po cestě se vždycky najde někdo, u koho se můžete občerstvit čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou nebo jinou místní dobrotou. „V Sucre už není žádný benzín a není jak ho tam dostat, to omezuje spoustu podniků. Stejně tak zase k nám do města nemohou obchodníci ze Sucre,“ říká provozovatelka minibusu, který jsme si chytli za blokádou, abychom se dostali na trh v městečku Tarabuco. Je na ní poznat, že blokádě není zrovna nakloněna.
Posvátná koka
Jak v Tarabucu, tak na všech ostatních tržištích si lze koupit lístky koky – rostliny s povzbuzujícími účinky. Pytlík, jehož obsah postačí i na několik dní, vyjde v přepočtu asi na osm korun. „Koka je pro nás posvátná rostlina, proto na ní nesmíme vydělávat,“ objasňuje nízkou cenu její prodejce.
Marně se snažil bolivijský prezident Evo Morales vysvětlit na půdě OSN, že koka nerovná se kokain a že ne všichni pěstitelé koky jsou drogoví magnáti. Koku žvýkají hlavně lidé, kteří potřebují energii a neusnout při práci, tedy například řidiči nebo horníci. Je také používána při různých náboženských rituálech. Horníci jí dávají jako úplatek ďáblu, kterého nazývají El Tío (strýc) a jehož sochu mají v každém dole, aby jim neublížil a nenechal je umřít hluboko pod zemí. Turisti si zase kupují koku na dlouhé výstupy. Nejenom, že je pomůže fyzicky zvládnout, ale taky pomáhá proti nemoci z nadmořské výšky. Vždyť vůbec prvním důvodem, proč indiáni začali koku žvýkat, byly dlouhé horské přechody. A těch si v Bolívii lze užít dosyta.
Autorka je feministka a lidskoprávní aktivistka. Je spoluzakladatelkou organizace Jako doma: www.jakodoma.org.
