NP č.421 > Téma číslaKonzervativní mejdanJan Černý

Pořádně to rozbal, je to vodvaz. Co? Přece tradice a odpovědnost.

Se světem to jde odjakživa z kopce. Chleba za našeho mládí byl voňavější a křupavější, voda v řekách čistější a lidé slušnější, aspoň to říkají ti starší snad v každé době a v každé kultuře. Pocit úpadku doprovází většinu epoch a jde asi o přirozený způsob, jakým vnímáme vývoj. Vnímat jej jinak vyžaduje jisté úsilí.

 

Takové úsilí vyvíjejí některé politické ideologie a většina politických režimů. Každý režim je přece lepší než ten předcházející, nebo ne?

 

Starý Svět po převratu

 

Režim po roce 1989 zacházel oproti tomu, který byl poražen, s časem komplikovaněji – představu pokroku odmítl i přijal zároveň. Snad nejlépe to vyjadřovalo jedno z popřevratových hesel: „Zpět do Evropy.“ „Zpět“ tam, kam odjakživa patříme a odkud nás chtěly východní hordy v minulém režimu vytrhnout; jenomže „zpět“ zároveň znamenalo kupředu, do progresivního projektu evropského sjednocování, jaký tu ještě nikdy nebyl. Něco podobného se odehrálo i s vnímáním dějinného času: Budoucnost se stala tak trochu minulostí. Nový režim degradoval komunistický projekt na pedagogickou pomůcku ke strašení levicí i k zesměšňování nedávné minulosti. Jen už žádné velké projekty – ty vedou k hromadám mrtvol a k frontám na banány, zapsalo se do národního povědomí i do nových učebnic dějepisu. Zároveň s tím se ovšem upevnil idealizovaný obraz první republiky. Naše nová, svobodná a demokratická budoucnost měla být vlastně návratem ke krásné – minulým režimem zneuctěné – minulosti. Návratem a snad i vylepšením, v té sjednocené Evropě.

 

A protože teď konečně máme svobodu a volný trh idejí, nebuďme nepřejícní – každý si v té krásné minulosti může najít to své nejkrásnější. Objevili se tedy i takoví konzervativci, kteří za nejkrásnější svět považovali spíše staré Rakousko než první republiku, tedy hodnotový a politický systém, který měl stabilitu a legitimitu přímo nebeskou. Systém, v němž k místní honoraci nepatřil jen pan radní a pan továrník, ale také pan farář nebo pan hrabě, muži si hleděli svého a ženy také a vůbec všechno bylo na svém místě. Takoví konzervativci se shromáždili kolem revue Střední Evropa a politicky kolem Křesťanské demokratické strany Václava Bendy, velkou díru do světa ale neudělali. Jára Cimrman a Adéla ještě nevečeřela jsou pro Čechy báječná sranda, ale uplést z těch roztomilých reálií politický program a brát ho vážně – to po nás nechtějte.

 

Starý Svět po dalších dvaceti letech


Konzervativní ideál staré dobré společnosti podunajské monarchie byl na jedné straně příliš vzdálený dnešku a na straně druhé se vztahoval k příliš konkrétnímu uspořádání, konkurenčnímu vůči první republice. Tohle po Listopadu zabrat nemohlo. Jenomže věci se vyvíjejí. Jakmile se zálibný pohled do zpětného zrcátka stane pro rozhodující střední vrstvy společnosti něčím normálním a žádoucím, není nikdy jasné, kde se zastaví. Tak byla po Listopadu v povědomí společnosti nejdříve rehabilitována a idealizována církev, mučednice komunismu a strážkyně sice pozapomenutých, ale přeci věčných pravd; tak byla postupně rehabilitována šlechta, vnímaná jako jakási přirozená elita, ekonomicky starostlivá, s věky vytříbeným vkusem a loajalitou k zemi a k nadčasovým „hodnotám“.

 

Šlechta i církev dostaly na cestu ke společenskému přijetí nemalý majetek v restitucích – i když někdy s dvacetiletými potížemi. Ale právě za to dvacetiletí se cosi postupně změnilo. Polistopadový režim přešel od ideálu k realitě. Dnes už se nevracíme do lůna idealizovaného Západu, nýbrž jsme jeho reálnými obyvateli. Dnes už nebudujeme ideální prvorepublikový kapitalismus poctivosti, čistoty a dobrých mravů, nýbrž reálný kapitalismus třídně rozdělené společnosti. A ekonomická krize, všudypřítomná korupce, odcizení politické vrstvy nejen od nižších, ale i středních tříd udělaly své: už ten režim není tolik „náš“, jako býval na začátku. V očích inteligence mu chybí právě ta solidnost a stabilita, chybí mu hodnoty, které člověk údajně zvnitřní v některých tradičních prostředích, jako je církev nebo šlechtická rodová kontinuita.

 

I nejinteligentnější politici začali tušit, že listopadový sen přece jen vyvanul a lidem je třeba nabídnout cosi spolehlivějšího. Například prezident Klaus postupně odpreparoval z hesla „Zpět do Evropy“ vše, co by v něm mohlo zavá- nět pokrokem. Vraťme se, ano, ale do vskutku předválečné Evropy národních států a ryzích podnikatelů. A v našem pospolitém životě po- stavme věci více na přirozené místo a nebojme se při tom opřít o přirozené autority.

 

K honoraci na místní úrovni se po dvaceti letech sice většinou nepřipojil pan farář, zato na nejvyšší úrovni vidíme stále častěji pana prezidenta s panem kardinálem. V čele nové a elitami preferované strany pro změnu stanul pan kníže – a nechybělo tolik, aby se stal i panem prezidentem. Vyfouknul mu to nakonec plebejec z Vysočiny, ale i s ním se cosi stalo. On, ateista, se při svém inauguračním projevu modlil! On, v morálním i jiném ohledu liberál, se s plnou vahou opřel proti údajnému rozvraceči tradiční morálky Martinu Putnovi, a neváhal proto uzavřít spojenectví s opatem strahovské- ho kláštera, jednou z hlav ultrakonzervativního proudu v římskokatolické církvi.

 

Vedle nepřímého vlivu získávají přátelé starších pořádků i přímou moc: konzervativní katolík Petr Nečas dotáhnul církevní restituce, jeho poradcem pro lidská práva se stal obdivovatel Pinochetova Chile Roman Joch, ministrem školství zastánce autoritativní výchovy Josef Dobeš a jeho poradcem předseda ultrakonzervativní iniciativy D.O.S.T. Ladislav Bátora. Jenže Joch, Dobeš, Bátora – to už je zase nějak příliš okaté, příliš konzervativní, příliš vážné. Takoví pánové nevydrží, a ani jejich premiér nakonec ne – i když ten z jiných než ideových důvodů.

 

Konzervativní revoluce hravě

 

V české společnosti, v něčem velmi liberální, je třeba dělat konzervativní revoluci jinak – hravě. Když rakouská nostalgie nesedla, co takhle ji uplést z nostalgie blíže nespecifikované? Když hlubinný názor, že svět býval za starých

časů tak nějak přirozenější, osloví nefalšovaný kníže, který má vlastní zámek, užívá archaické koncovky a s motýlkem se snad narodil, je úspěch zaručen. A když je kníže navíc na holky, pije pivo a je s ním sranda, můžeme si dokonce říct: Vždyť on je jako my! Teda – je v něčem jako my, a v něčem zase je tou zárukou solidnosti a stability, které se nám nedostává. A přitom je to takový méďa – obrázek, s nímž si na facebooku a ve photoshopu libovolně pohrajete a obsah se vám neztratí. Vždyť je prověřený věky rodové kontinuity.

 

S takovým knížetem to bude konečně tradice, odpovědnost a prosperita, navzdory všem korupcím a krizím, našim i světovým. Zvláště stoupne-li si za něj široko daleko nejodpovědnější ministr financí, který ze všech nejdřív dohlédl až do Řecka a uviděl, co nám hrozí. Je to někdy trochu hazardní hráč, ale solidní Karel by přece nešel do holportu s někým nebezpečným, ne?

 

Ta dnešní mládež

 

To nejlepší na konec: Dva konzervativní politici, kteří nás provedou bouřemi krize, našli ideální odběratele své hravé odpovědnosti v hravé a odpovědné generaci, která vyrostla po Listopadu. Tradice a odpovědnost jsou konečně cool. Přebývají ve facebookových skupinách i na bezva koncertech na Karlovu podporu. Ty potřebné reformy, díky nimž si všechno, co se dříve platilo ze společného, budeme moci platit sami, a také to utahování opasků, které je čas od času třeba přivodit, abychom nezapomněli, že svoboda není zadarmo, že vyžaduje úsilí a boj, jsou s nimi tak nějak odpoutané a sexy.

 

A je hrozné, že mnozí starší to nechápou a nevidí. Protože co dnes vyvádějí starší generace, neodpovědní levicoví politici a počasí, to snad není možné. Vždyť právě ti starší by si mohli pamatovat, že po každém mejdanu přichází kocovina, ne? A mejdan skončil. Teda ten státní mejdan – ten náš, soukromý, po poctivém studiu a poctivé práci, naopak právě začíná. A možná přijde, jako by z dávných dobrých časů, i kníže Karel a pozve nás na pivo.

 

Autor je novinář a doktorand filosofie na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. 

 


autor / Jan Černý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv