NP č.420 > Dějiny přítomnostiŠlapající stoletíRoman Hloušek

Tour de France je u konce a o vítězích a rekordech byla informací již celá řada. Také širší pohled na nejslavnější cyklistický závod na světě ale může být zajímavý.

 

Je málo známé, že přímo u kořenů velké Tour de France stála politická aféra a ekonomické zájmy. Proto se musíme přesunout do Francie na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy byl na základě zfalšovaného dopisu za špionáž ve prospěch německé armády odsouzen (a po několika letech omilostněn) armádní důstojník židovského původu Alfred Dreyfus.

Tato kauza silně rozdělovala francouzskou společnost včetně novinářské obce. Zatímco v té době největší francouzský sportovní deník Le Vélo psal na podporu Dreyfuse a nevěřil v jeho vinu, takzvaní anti-dreyfusiáni se rozhodli založit konkurenční deník L’Auto.

Deník ale neprosperoval tak, jak očekávali. Koncem listopadu 1902 proto došlo k setkání, jehož cílem mělo být odvrácení krize deníku. Na tomto setkání vystoupil mladý žurnalista Géo Lefèvre a představil nápad uspořádat několikadenní cyklistický závod, který propojí největší města Francie. Se svým návrhem uspěl a mohlo se začít závodit. Náklad deníku přitom utěšeně rostl. Jestli během tour v roce 1905 se ho prodalo dvacet pět tisíc výtisků, v roce 1933 to bylo již 854 tisíc.

Dreyfusova aféra se ostatně promítla i do anonce na první ročník Tour de France, když editor deníku a ředitel závodu Henri Desgrange parafrázoval otevřený dopis spisovatele Emila Zoly požadující znovuotevření Dreyfusova případu. Tento dopis je dodnes známý pod názvem J’accuse (Žaluji).

Na prahu války

Politické zájmy se do závodu logicky promítly i ve třicátých letech. Velký fanoušek cyklistiky Benito Mussolini například v roce 1936, kdy Francie a Británie požadovaly uvalení sankcí na Itálii kvůli anexi Habeše, zakázal italským závodníkům usednout do sedel na Tour de France. To samé se opakovalo ještě v předválečném období v roce 1939. Naopak Il Duce počkal s vojnou, než skončí Giro d’Italia v roce 1940. Přesně den po závodě vstupuje Itálie do války proti Francii a Británii.

Jakým způsobem se snažil Mussolini využívat popularity cyklistky k vlastní propagandě, ukazuje i příběh Gina Bartaliho, smýšlením antifašisty. Tajemník italské fašistické strany Achille Starace donutil Bartaliho jet Tour de France i přes jeho nedoléčenou bronchitidu z vítězného Gira. Poté, co závodník marně bojoval v horečkách a navíc potlučený od pádu do řeky, jej fašisté znovu odvolali. Porážka zjevně nezapadala do jejich plánů.

Jinak tomu bylo v případě dalšího fenomenálního italského cyklisty Alfreda Bindy v roce 1930. Ten byl donucen naopak vynechat Giro, protože jeho dominance v něm už Italy nebavila. Mussolini při zákulisních jednáních nechyběl ani zde.

Další velký tlak přichází v období okupace Francie, kdy mělo pořádání závodů vyvolávat zdání normality. Tehdejší ředitel tour Jacques Goddet odmítl konání závodů i přes slíbené příděly nedostatkových surovin pro závodníky. Výsledkem se stal „náhradní“ závod Circuit de France, jenž vešel ve známost jako „sportovní fiasko“. Řada závodníků se jej účastnila pod nátlakem gestapa a vítězové rozprodali trofeje na černém trhu. Ze slavného pařížského cyklistického stadionu Vélodrome d’Hiver se stalo shromaždiště Židů určených k deportaci.

Po válce v roce 1947 už byla situace naprosto odlišná. Sbírka surovin potřebných pro cyklisty se dá přirovnat snad k té české na stavbu Národního divadla. Závod je slavnostně obnoven a legenda může pokračovat.


Doba se mění a tour s ní

Samotná tour byla ve svých začátcích naprosto odlišná od té dnešní, která je spolu s olympiádou a mistrovstvím světa v kopané celosvětově nejsledovanější sportovní událostí. Henri Desgrange se dlouho snažil, aby se jednalo o nekomerční a na úplné svépomoci (dnešním jazykem DIY) založené sportovní klání.

Inzerovaný sponzoring nebyl povolen, včetně období, kdy všechna kola musela být natřena stejnou barvou. Cyklisté byli odkázáni pouze na svoje schopnosti a jakákoli pomoc zvenčí byla striktně zakázána. Pro ilustraci můžeme použít příklad závodníka, jenž byl diskvalifikován za to, že mu při kování zlomeného rámu foukal kovář oheň do výhně. Také historka Eugena Christopha z roku 1913 je poučná. Cyklista řečený „Starý Gal“ zlomil při sjezdu z Tourmaletu vidlici a neváhal jít čtrnáct kilometrů pěšky do nejbližší vesnice, aby kolo spravil a mohl pokračovat v závodu.

Jezdci rovněž museli dovézt do cíle náhradní díl, v případě, že si ho půjčili. Leon Scieur, který tak získal přední kolo, s ním pokračoval na zádech dalších tři sta kilometrů. Jizvy od paprsků výpletu mu zůstaly na těle po více než deset let.

Pravidla dokonce zakazovala navzájem si půjčovat pumpičky. Když ovšem cyklisté, jako vynikající závodník Francois Faber, viděli soupeře, který neměl pumpičku nebo náhradní duši, nenápadně na kraji silnice upustili tu svoji, aby je komisaři nemohli penalizovat jako provinilce.

Serge Laget, autor francouzské knihy Poklady Tour de France, se o počátcích tour vyjadřuje takto: „Desgrange se patrně nechal inspirovat Jarryho Nadčlověkem. A tour se brzy stala legendou, protože byla extrémně náročná a odkrývala neznámé světy. Vždyť v roce 1903 nejezdily téměř žádné automobily a cyklisté se vydali na cesty, na které lidé téměř nevkročili. Používali je jen farmáři se svými povozy. Závodníci jezdili přes 400 kilometrů, za bouřky, deště, náročným terénem, sedmnáct až dvacet hodin v sedle. Ale rozhodně to nebylo náročnější než práce v dolech, odkud se závodníci často rekrutovali. Navíc dříve tu nebyla žádná televize ani rozhlas. O průběhu závodu jste se mohli dozvědět pouze z novin. Trasa vedla neznámými oblastmi a veřejnost byla trochu mimo. Francie je obrovská. To, že cyklisté ujeli dva a půl tisíce kilometrů, bylo nepředstavitelné, něco jako cesta na měsíc. Pro nás to byly nadlidské výkony.“

Zmínka o hornících poukazuje na skutečnost, že cyklistické úspěchy mohly být cestou, jak se vymanit z chudoby. Tehdejší poměry ilustrují začátky legendárního Fausta Coppiho. Než dosáhl svých velkých úspěchů, zásadně jezdil v černých ponožkách, protože si nemohl dovolit bílé, které by musel měnit každý den. Známé jsou rovněž historky, kdy závodníci po závodě dělali pouliční performance, aby si vydělali na hotel.

A nejednalo se jen o přímé profity za dojezd do cíle či vítězství v etapě či závodě. Serge Laget popisuje další dopady úspěchů na tour. „Každému, kdo na tour nějak zazáří, ať už vyhraje celý závod či etapu, řeknou, ať to nějak zúročí. Otevře si obchod a nazve ho Tour de France nebo si otevře kavárnu, jako to dělá většina Belgičanů, a pojmenuje ji Žlutý trikot. Tour de France změní jejich životy.“


Stávkou za své drogy

Při popisu velkých cyklistických podniků se nejde nezmínit o dopingu. Ten je v současnosti nejvíce spojován právě s cyklistikou, i díky aféře Lance Armstronga, kterého si sportovní fanoušci v USA zvolili sportovcem století.

Nicméně užívání dopingu prostupuje celou historií zmíněných závodů. V počátcích se jednalo zejména o povolený alkohol. Silné zásoby červeného vína, které pomáhalo nevnímat bolest, nechyběly ve výbavě cyklistů. Později jsou známy případy užívání stimulantů. Cyklisté bývali viděni, jak u krajnice užívají kokain či amfetamin. Asi nejkřiklavější kauzou bylo úmrtí Brita Toma Simpsona během stoupání na Mont Ventoux. Cyklista zkolaboval přímo před kamerami televizních štábů a v jeho těle byl nalezen amfetamin. Do historie rovněž vstoupila stávka cyklistů v Bordeaux v roce 1966, když Francie schválila protidopingový zákon. Závodníci jednoduše hájili svoje zájmy.

Cestu za vítězstvím si závodníci dříve ulehčovali i jinými prostředky. Nejčastěji sedli na vlak na část etapy. Za tento podvod byl již v druhém ročníku vyloučen Maurice Garin, vítěz první tour. Dodnes se navíc spekuluje, zda první závod vyhrál v duchu fair play. Spor, kdy měl Garinův pomocník úmyslně srazit jeho největšího rivala v boji o vítězství, a připravit jej tak o titul, stále doutná.


K dopingovým cyklistickým aférám posledních let se loni pro Radiožurnál vyjádřil zastánce celostní medicíny Jan Hnízdil, mimo jiné lékař během závodů Giro d’Italia. Jeho názorem na legendární etapové závody a vrcholový sport obecně můžeme článek s klidným svědomím uzavřít: „Problém je v tom, že vrcholový sport je tak extrémně náročný, že další posouvání rekordů a limitů už není možné. Ti sportovci už dál nemohou, ale jsou pod obrovským společenským tlakem, tlakem sponzorů, reklamních agentur a médií, aby dál zdolávali ty obrovské kopce. Nemohou jinak než za cenu sebezničení anebo dopingu. Lance Amstrong dovedl tento systém k dokonalosti. Byl úžasný marketingový produkt. Svými rekordy a výkony živil celý systém, který ho vytvořil. Když vybublalo na povrch, že systém je založený na podvodu, sportovní funkcionáři se zděsili. Chtěli by to vymazat, ale Armstrong jim nastavil zrcadlo. Čistý vrcholový sport je protimluv. Sport může být vrcholový, ale pak už nebude čistý, anebo čistý, a pak už nebude vrcholový. Ale to si musíme rozhodnout my, co vlastně chceme.“

Autor je spolupracovník redakce.


 

 


autor / Roman Hloušek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv