NP č.417 > ReportážJak dostat děti z uliceTomáš Halda

 

 

Vietnamská společnost prochází v posledních dvou dekádách dynamickými změnami. Ne vždy jsou pozitivní a často nemilosrdně zasáhnou ty nejslabší.

 


 

 

 

Děti z chudých rodin se ve Vietnamu stávají oběťmi bezohledných podnikatelů, slabého státu i vlastních rodičů. Dětská práce, prostituce, otroctví nebo život v pouličním gangu jsou oblasti, kde končí tisíce malých Vietnamců a Vietnamek.

 



Více se individualizujeme


Do poloviny osmdesátých let minulého století stála vietnamská ekonomika na socialistických principech státního vlastnictví a centrálního plánování. Model ne nepodobný tomu našemu do roku 1989. Konec osmdesátých let a následná devadesátá léta pak znamenala přechod od vládou řízeného hospodářství k tržní ekonomice. Od začátku devadesátých let se růst HDP země stabilně pohyboval mezi sedmi a osmi procenty. V té době došlo k růstu příjmů domácností, strádání Vietnamců se plošně značně snížilo, nicméně v ekonomicky nezajímavých regionech obyvatele nepřestala sužovat obrovská chudoba. Patrné je to obzvláště v horských oblastech, kde žijí převážně etnické minority. Tam se propast mezi bohatými a chudými prohlubuje a chudí mají ještě méně než v dobách centrálního plánování.


Se změnou ekonomického systému také dochází ve vietnamské společnosti k posunu hodnotového žebříčku. „Tradiční rodina, jak si ji pamatuji já, se rozpadá. Více se individualizujeme. Mnozí lidé na první místo staví peníze a bohatí podnikatelé jsou dnes ve Vietnamu neskutečně respektovaní. Na druhou stranu sociální služby jako zdravotnictví nebo školství, za které dříve plně odpovídal stát, dnes leží stále více na možnostech rodiny,“ popisuje situaci v provincii Ha Giang místní učitel Nguyen. „V chudých oblastech děti často školu ani nevidí a od útlého věku jsou zapojovány do pracovního procesu. Transformace ekonomiky přinesla výhody v Hanoji, určitě na jihu, ale tady na severu je zatím moc nevidíme,“ dodává.



Příběhy od Modrého draka


Podle odhadů organizace Human Rights Watch žije jen v Hanoji přes dvacet tisíc bezprizorných dětí. Život na ulici přináší velká rizika – násilí gangů, šikanu okolí včetně policie, obchodníky s lidmi a v neposlední řadě rozrůstající se trh s heroinem. Přitom možností, jak se z ulice dostat, je jen poskrovnu. Jednou z mála šancí na záchranu je organizace Blue Dragon – Modrý drak.


Při pohledu zvenčí se budova v řadové zástavbě nedaleko centra Hanoje snadno přehlédne. Uvnitř se ale nachází perfektně vybavené nízkoprahové centrum, které se neliší od podobných zařízení v Česku. S plánem na založení nadace na pomoc dětem z ulice přišel v roce 2002 australský učitel Michael Brosowski. Nápad se rychle ujal a dnes má Modrý drak padesát zaměstnanců, kterým se podařilo vrátit z ulice do škol 2621 dětí.


V útulné místnosti si na koberci děti malují, tři kluci hrají karty. Všem je mezi pěti až osmi lety. „Tohle je Vu,“ ukazuje na jednoho z karbaníků manažerka Meke Kamps. Chlapec se trochu ostýchá, když uslyší svoje jméno. „Našli jsme ho na tržišti, kde sbíral vyhozené potraviny a taky tam přespával. Nevíme, jak tam byl dlouho, ale podle jeho dialektu je jasné, že z Hanoje nepochází. Bydlí u nás teprve tři týdny a moc jsme se od něho zatím nedozvěděli. Máme tu ale dobrou psycholožku, tak o něho nemám strach,“ popisuje složitou práci s novými klienty Meke.


Přesvědčit děti z ulice, aby se přišly do centra jenom podívat a dát si třeba oběd, je dlouhodobý proces. Děti jsou vystrašené, plny obav ze špatných zážitků. Pokud je překonají, čeká tu na ně ubytování. Psychologové se pak snaží zmapovat jejich minulost a často se jim podaří najít ztracenou rodinu.


Součástí centra je i výpočetní technikou vybavená učebna, kde se převážně starší děti učí zacházet s počítačem. U jednoho z nich sedí i patnáctiletý Huong. Chlapec v brýlích surfuje nerušeně po internetu a působí spokojeným dojmem. Jeho minulost ale klidná vůbec nebyla.


Huong mluví anglicky, a tak se dorozumíme bez tlumočníka. Pochází z venkovské rodiny zemědělců, vzdálené asi tři sta kilometrů od Hanoje. Když mu bylo jedenáct, přijeli do jejich vesnice „pánové z města“. Rodičům nabídli, že Huonga vezmou na internát do Saigonu. Měl tam chodit do dobré školy a o víkendech si přivydělávat v restauraci. Rodiče nápad zaujal. Navíc dostali od náborářů v přepočtu čtyři tisíce korun.


Když se Huong s dalšími dětmi dostal na jih Vietnamu, žádná škola tam na ně nečekala. Místo kvalitního vzdělání skončil v drůbežárně, kde musel každý den odpracovat šestnáct hodin. Huong spadl stejně jako tisíce dalších dětí do spárů obchodníků s lidmi. Na rozdíl od většiny ostatních měl ale štěstí, že ho objevili zaměstnanci Modrého draka.


„Takhle se nám už podařilo zachránit skoro tři stovky dětí. Obchodníci většinou posílají chlapce do továren. Děvčata čeká osud prostitutek. I ony jsou odváženy do ekonomicky dynamičtějších jižních oblastí země. Některé se snaží obchodníci dokonce propašovat i za hranice. Před týdnem jsme přivezli z Číny do našeho dalšího centra v Hue dvě desetileté holčičky. S přibývajícími lety máme velmi dobrou síť kontaktů po celém Vietnamu i v okolních zemích. V posledních době se také zlepšila spolupráce s některými policisty. Občas dítě přivezou dokonce až k nám. Většinou je ale spíš pošlou do nápravných ústavů, což je v podstatě vězení, vstupuje na chvíli do příběhu Meke.


Huonga pracovníci centra považují za velice nadaného. S trochou štěstí by příští rok mohl nastoupit studium na střední škole. Druhou možností by byl návrat k rodině. Tu ale Huong odmítá a organizace jeho rozhodnutí respektuje. Moc dobře vědí, že by ho mohli za pár měsíců najít někde na špinavé ulici Hanoje.



Řešení se různí


Přístup k problematice dětí z ulice se ve Vietnamu může lišit. Aktivně a citlivě pomáhá v Hanoji kromě Modrého draka také projekt restaurace KOTO, založený v roce 2000 Jimmym Phamem – Vietnamcem, který většinu života prožil v Austrálii. „V devadesátých letech jsem začal jezdit do Hanoje. Potkával jsem děti, které se živily prodejem kokosových ořechů. Čtrnáct dní jsem zval šedesát malých bezdomovců na večeři. Pak mě ale někdo z nich řekl – nekupuj nám už další ryby, ale nauč nás je chytat,“ vypráví mi Jimmy, když procházíme restaurací. Dnes nablýskaný podnik západního střihu servíruje pro majetné Hanojce i turisty moderní vietnamskou kuchyni. Panu Phamovi se tady podařilo z více než čtyř stovek opuštěných dětí vychovat nadějné kuchaře a číšníky.


O druhém přístupu, který reprezentují represivní složky státu, jsem si nechal vyprávět právě od kuchařů z restaurace KOTO. „V centru města, kam chodí turisté, už na děti na ulici těžko narazíš. Pokud bych tam šel někomu nabízet, že mu vyleštím boty nebo prodám pohlednici, tak mě hned seberou. Centrum musí prostě budit dojem, že tady žádné bezdomovce nemáme,“ vypráví devatenáctiletý Xuan. Sám byl před lety na ulici chycen policií, která ho dopravila do výchovného ústavu Dong Dau. „Říkají tomu rehabilitační centrum, ale je to v podstatě vězení. Byl jsem zavřený v místnosti s dvaceti dalšími dětmi. Všude byla špína, jako toaleta měl stačit pro všechny jeden kbelík. Nepřetržitě tam svítily zářivky a ven na dvůr se mohlo jen na půl hodiny denně. Dost dětí z toho bylo za chvíli vyšinutých, někdo křičel nebo brečel. Když jsi protestoval, tak tě zbili.“


Stát má ve Vietnamu tendenci spíše problém maskovat, než jej efektivně a citlivě řešit. I když v oficiálních prohlášeních státních úřadů je ve Vietnamu v této oblasti samozřejmě vše v pořádku. Odborník na oblast práce a lidských zdrojů, Hugh D. Hindman z Apalačské státní univerzity v USA připouští, že by se měl s bohatnoucí vietnamskou společností podíl dětské práce v ekonomice v následujících letech snižovat. Zároveň ale varuje, že v prostituci a dalších sektorech organizovaného zločinu počet dětí naopak vzroste. A Modrých draků pak bude ve Vietnamu zapotřebí ještě více.


Autor je spolupracovník redakce.


 

 


autor / Tomáš Halda VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv