NP č.409 > Dějiny přítomnostiStrašidlo přicházíOndřej Daniel

S pětiletým zpožděním vyšla česky na podzim 2012 útlá knižní esej Vzpoura přichází. Soudě podle toho, že v druhém největším českém městě byla v předvečer vánoc v hlavních knihkupectvích rozebrána, jedná se o jasný nakladatelský úspěch.

 

„Já jsem já, ty seš ty a za moc to nestojí,“ komentují úvodní stránky eseje reklamní slogan Reeboku I am what I am a spolu s ním posedlost individualitou, která se zároveň stala prázdnou, izolovanou a úzkostnou. „Vše má v sobě terapeutický rozměr, dokonce i práce a láska. Všechna ta ‚jak se vede‘, která si během dne vyměňujeme, silně evokují společnost pacientů, kteří si navzájem měří teplotu,“ dodává esej Vzpoura přichází vzápětí. Je to diagnóza a podvratný manifest zároveň, vše z doby, kdy „budoucnost už nemá budoucnost,“ ale vzpoura je pořád ještě krásná. Přinejmenším pokud má tvář rozsáhlých střetů s policií na předměstí francouzských měst, které roku 2005 vyděsily Evropu a zároveň představovaly inspiraci pro neznámé esejisty.

 

Tady vnitro, hledáme filozofa

Kdo je autorem knihy Vzpoura přichází ví asi jen editor nakladatelství La Fabrique Eric Hazan. Ten knihu v roce 2007 vydal a její autorství neprozradil na jaře 2009 ani francouzské policii s tím, že je vůči autorům vázán mlčenlivostí.

Návštěva z vnitra přišla k Hazanovi v souvislosti s obviněním tzv. Tarnacké devítky ze sabotáží proti francouzským rychlovlakům TGV. Jednalo se především o neformálního předáka skupiny, Juliena Coupata, a druhdy spolupracovníka italského filozofa Giorgio Agambena. Spolu se svou družkou Yldune Lévy byl Coupat obviněn z toho, že na železniční elektrické rozvody položil kovadlinu. Ta sice způsobila jen zkrat a tím několikahodinová zpoždění vlaků (údajně nikoho nemohla ohrozit na zdraví),avšak v symbolické rovině se jednalo o útok na jeden z hlavních symbolů francouzského státu a jeho technologické vyspělosti.

Další tři obdobné sabotáže měli v tutéž listopadovou noc roku 2008 podniknout právě „komunardi“ z vesnice Tarnac. Vnitro skupinu sledovalo už několik měsíců, avšak proč nezasáhlo dříve a nechalo ji dojít až k sabotážím, k nimž se mimochodem mezitím přihlásila jiná skupina z Německa, zůstává otázkou.

Podle francouzské policie je tak autorem nebo jedním z autorů knihy Vzpoura přichází právě „princ temnot“ francouzské ultralevice Julien Coupat. Ten se na sklonku devadesátých let angažoval v anonymní „kriticko-metafyzické“ revue Tiqqun s podtitulem „orgán Neviditelné strany“ odkazující se inspiračně k Heideggerovi, Foucaultovi, Deleuzovi a v neposlední řadě k ideologovi neformální italské levice z časů Olověných let Antonio Negrimu.

Pokud jde o autorství knihy, jsou argumenty francouzského vnitra celkem přesvědčivé, ale to je asi tak všechno. Předimenzovaný zásah na statku poblíž středofrancouzské vesnice Tarnac a následné „právní fiasko“ ukázalo spíše na nekompetenci Sarkozyho ministryně vnitra Michèle Alliot-Marie, na konkurenční boj mezi dvěma protiteroristickými jednotkami (SDAT a DCRI) a posléze i na zasahování tajných služeb do agend a chodu radikálních skupin v celoevropském i globálním měřítku.

Reklamu k nezaplacení tak knize Vzpoura přichází udělaly samotné francouzské bezpečnostní složky. Zatímco před polovinou listopadu 2008, než se začalo v novinách psát o aféře Tarnac, se prodalo asi 8000 výtisků, na jaře následujícího roku to bylo už mezi 25 a 40 000. V létě 2009, kdy vyšla kniha anglicky, pokračoval v „efektivní antireklamě“ konzervativní komentátor televize Fox News Glenn Beck, když svým charakteristicky teatrálním způsobem varoval, že tato kniha je násilnickým voláním do zbraně a ideologií nepokojů šířících se z Francie (sic!) přes Island a Řecko do USA. Francouzské vydání knihy předcházelo vypuknutí ekonomické krize na podzim 2008 a následujících sociálních hnutí. Arabské jaro, hnutí ¡Democracia Real YA!, Occupy Wall Street, Anonymous a další významné protesty ale mnozí četli i skrze postřehy a otázky, které nabízí.

 

Rušte kruhy

Kniha citlivě zachycuje proměny prostoru. Už žádná města či vesnice, ale „metropolis“, která je „urbánním shlukem“ a „proudem procházejícím nekonečnou sítí optických vláken, linek TGV, satelitů, průmyslových kamer, tak, aby se tento svět ve svém běhu vstříc záhubě nikdy nezastavil… Tato mobilita přináší jen vytrženost, osamělost a exil. Kdyby vždy nebyla zároveň mobilitou soukromého prostoru, přenosného nitra, byla by pro každého nesnesitelná,“ říká kniha a dodává, že oproti „tekoucí architektuře“ metropolis představují poslední místa útulnosti chudá předměstí a chátrající obsazené domy, v nichž se udržuje nějaká podoba lidské pospolitosti a solidarity.

Vedle vzpoury na migrantských předměstích francouzských měst knihu ovlivnila i vlna studentských protestů z roku 2006 proti zaměstnanecké reformě CPE (Contrat première embauche, „Smlouvě prvního zaměstnání“) „zpružňující“ zaměstnatelnost celé jedné „low cost generace“ formou prodlužování smluv na dobu neurčitou, stále častěji v „expandujícím otrokářském sektoru personálních služeb“. „My už nepracujeme, jen džobujem… Flexibilní , nerozlišitelná pracovní síla, která přechází z jednoho úkolu na druhý… je rozdrobena do četných mezer a zaměstnána ucpáváním děr v místech, kde ještě nenastoupila mechanizace. Typickou podobou tohoto dělníka je dočasný pracovník, který už ani dělníkem není, nemá už povolání, ale jen schopnosti, které v průběhu svého dočasného přidělení prodává, a jehož disponibilita je už sama o sobě prací.“ Bouřící se mladé nezaměstnané označuje kniha (asi poněkud nadneseně) za první generaci, která nečeká nic od světa práce a kariéry.

Stejně jako Dantovo Peklo a Pasoliniho Salò je Vzpoura přichází organizována do kruhů. Neviditelný výbor se v nich postupně vypořádává s individualismem („Jsme garanty personalizace, která se nakonec silně podobá amputaci.“), rozpadem společnosti, rodiny, mýtem „osamostatnění se“, prací a její ústřední pozicí v životě („Ve Francii se člověk plazí po kolenou, aby se vyšplhal v hierarchii, ale v soukromí se chvástá, že na to kašle.“), rozkladem krajiny v šedou zónu překladišť, nadjezdů a industrializovaného zemědělství, v „fragmenty měst a rezidua venkova“, ekonomie a mainstreamové ekonomiky. Niť suchou ale nenechá ani na domnělých alternativách včetně ekologie, etického spotřebitelství či dobrovolné skromnosti. „Grafik v ručně vyrobeném svetru pije ovocný koktejl v kruhu přátel na terase etnokavárny. Jsou to lidé výmluvní, přívětiví, umírněně žertují, nejsou ani příliš hluční, ani příliš tiší, pohlížejí na sebe s úsměvem, lehce blažení: jsou vysoce civilizovaní. Později budou jedni okopávat půdu jakési městské zahrádky, zatímco druzí se budou zabývat hrnčířstvím, zenem nebo animovaným filmem. Sdílí oprávněnou víru, že tvoří nové lidstvo, moudřejší, vytříbenější, poslední. A mají pravdu. Apple a nerůst si v pohledu na budoucí civilizaci podivuhodně rozumějí.“

Odsouzení západní civilizace jako relativistické by v některých místech podepsal lecjaký pravicový konzervativec, pro něhož by jinak byla kniha zcela nepřijatelná: „Žádný ‚střet civilizací‘ neexistuje. To, čeho jsme svědky, je civilizace ve stavu klinické smrti, jež je napojena na všemožné přístroje k umělému udržování při životě a do planetární atmosféry vypouští charakteristicky hnilobný zápach. V tuto chvíli už neexistuje ani jedna z jejích ‚hodnot‘, v něž by ještě dokázala jakýmkoli způsobem věřit, a každé přitakání ji připadá jako nestoudnost a provokace, kterou se sluší rozbít na kusy, dekonstruovat a znovu navrátit do stavu pochybnosti. Západní imperialismus je dnes imperialismem relativismu, imperialismem typu ‚to je tvůj názor‘, charakterizuje ho kradmý pohled stranou nebo uražený protest proti všemu, co při své hlouposti, primitivnosti a troufalosti ještě vůbec projevuje nějakou víru nebo vyjadřuje nějaké tvrzení.“

Diagnóza, kterou Neviditelný výbor dává, není nijak optimistická a krystalická čistota formulací jeho hluboké kritiky nejednou zamrazí. Po sedmi kruzích následuje kapitola s názvem Vpřed!, která prý vyburcovala významného francouzského kriminologa Alaina Bauera k tomu, aby už v roce 2007 nakoupil asi čtyřicet exemplářů knihy a věnoval ji svým kolegům z různých protiextremistických a protiteroristických oddělení. Není překvapením, že se jedná také o tutéž část, z níž nejintenzivněji cituje Glenn Beck. Ti, kdo čekají aktualizaci Marighellova Mikromanuálu městské guerilly (1970), budou ale spíše zklamáni. V knize Vzpoura přichází se jedná spíše o obecnější poznámky o solidaritě, pravdě jako bezprostředně zakoušené zkušenosti a přátelství, které mají tvořit základ „revolučních komun“. Přesto je zde i pár míst konkrétně jmenujících, na která citlivá místa infrastruktury se zaměřit sabotážemi. Jistě není velkým překvapením, že mezi nimi najdeme i TGV.

 

Autor je spoluzakladatelem Centra pro studium populární kultury (CSPK).

 


autor / Ondřej Daniel VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv