NP č.403 > Téma číslaTovárny na recidivuAndrea Novotná

„I am a timebomb… A ticking ticking ticking timebomb…“ Píseň od Chumbawamby by klidně mohla pasovat na české vězeňství. Exministr spravedlnosti Pospíšil opakovaně varoval před hrozícími vzpourami vězňů. Chtěli jsme se dozvědět, jestli měl pravdu. Zjistili jsme, že je to ještě horší.

 

117 %. To není radostná zpráva o plnění plánu za minulého režimu, ale nejstručnější popis toho, jak přeplněné jsou české věznice. Jejich kapacita je 20 700 míst, ale mačká se v nich 23 200 vězňů.

V Česku máme 219 vězňů na 100 000 obyvatel. V sousedním Německu je to přitom 86 vězňů. S výjimkou Pobaltí je ČR na špici v EU co do počtu vězňů. Buď je tady dvojnásobek výlupků oproti Německu, nebo mají české soudy víc ve zvyku posílat odsouzené „za katr“. Anebo je to ještě jinak?

 

Past jménem svoboda

S Júliem Csányim se potkáváme na stanici metra Kačerov. Menší potetovaný padesátník odpovídá tuctové představě krimoše – za mřížemi ostatně strávil pěknou řádku roků. Když se před pěti lety rozhodl, že se do vězení za žádnou cenu nevrátí, netušil, kam jej toto rozhodnutí zavede. Vyzkoušel všechno možné, od výpomoci v pekárně po výškové práce, až se v předposlední červencový den objevil jako hladovkář před ministerstvem spravedlnosti a posléze práce a sociálních věcí. Se záznamem v rejstříku trestů totiž nemůže sehnat práci.

„Prostě jsem se vytočil a řekl si – když mám tedy umřít hlady, tak dobře, umřu jim tam před ministerstvem. A najednou to šlo,“ dodává. Zatímco předchozích pět let mu úředníci tvrdili, že jej nemohou přeřadit na jiný úřad práce, po čtyřech dnech hladovky ho převedli z Litvínova, kde byl hlášen, ačkoli tam léta nepobýval, neměl žádné zázemí a nemohl sehnat práci, na Prahu 2. Dosáhl i na dávky v hmotné nouzi. Jenže s prací zase nic.

Úřední kolotoč předvedl na panu Csányim bezmála kafkovské představení. Poté, co hladověl za práci, mu na úřadě práce nabídli rekvalifikační kurz. Vybral si svářeče a problém se zdál být vyřešen. Jenže úřednice si řekla o maličkost – čistý trestní rejstřík…

„Vždyť jsem tam před pár týdny přesně kvůli tomu přišel… Chápal bych, že mě nenechají dělat jinou práci, ale tohle?“ ptá se pan Csányi a přemýšlí, zda má jít do další hladovky. Po té první se mu prý ozvalo několik dalších vězňů, kteří by protestovali s ním. Jeho problém totiž není ojedinělý, ba naopak. Situace, kdy čistý trestný rejstřík potřebuje i metař, zahání propuštěné vězně k nezaměstnanosti nebo práci načerno. Návrat k trestné činnosti se brzy stane logickým řešením.

Pan Csányi si rozhodně nechce hrát na svatouška. „Nikoho jsem nezabil ani neznásilnil, ale byl jsem gauner. Čuchnul jsem v mládí k velkým penězům a dělal kurevstva, za která si ta léta kriminálu zasloužím. Nechápu ale, proč mě trestají podruhé.“ Nemožnost sehnat práci pokládá za tvrdší trest než věznění. „Nechci, aby mě někdo litoval, nebo se o mě staral, chci jenom pracovat. Jenže všude se mě ptají: co vaše minulost. No tak mě zastřelte, nebo mě zavřete na doživotí a živte mě,“ vysmívá se Csányi absurditám, které připravil systém „druhého potrestání“.

 

Náramek a mucholapka

Věznění není nijak levné. Jeden den jednoho vězně stojí státní rozpočet 500–1300 Kč – v závislosti na typu zařízení. Není divu, že nový ministr spravedlnosti Blažek plánuje snížit počet vězňů na 20 000 v příštím roce a na 17 000 v tom dalším. Ministerské pohazování čísly ale nebudí důvěru. „Při současné trestní politice je počet vězňů předurčen k tomu, aby ještě o něco stoupl,“ varuje ekonom Libor Dušek z CERGE. Dodává, že k růstu počtu vězňů dochází navzdory poklesu kriminality.

Stále víc se diskutuje o tom, že čeští soudci málo využívají tzv. domácí vězení, tedy režim, kdy odsouzení mohou chodit pouze do práce a domů z práce. Jejich pohyb má kontrolovat elektronický náramek. Oproti přeplněným věznicím to působí jako řešení. Bude ale skutečně změnou k lepšímu, začnou-li soudy jen místo „za mříže“ plošně posílat „k náramku“? Co udělá uzavření v bytě či v kolotoči byt-práce s psychikou odsouzených? A hlavně, neumožní nám to jen „vyřešit“ nejkřiklavější prvky stávajícího systému, a přitom dál pokračovat v rutině rozsudků do vězení? Je-li systém dysfunkční, nevyřeší se to tím, že v případě nejlehčích trestných činů umožníme náramek.

A systém opravdu dysfunkční je. Míra recidivy, tedy počtu vězňů, kteří po propuštění dál páchají trestnou činnost, je podle nejnižších odhadů 60 % (jiné pracují až s číslem 70–80 %). Máme například třikrát větší recidivu než Švýcarsko. Po vyslechnutí příběhů, jako jen ten pana Csányiho, se lze jen těžko divit. Jak si nedávno povšimla Hana Čápová v Respektu, vězení v Česku se stala mucholapkou na chudé lidi bez zázemí. Rozsudek odnětí svobody pro ně často znamená vstupenku do začarovaného kruhu. A s jakou „nápravou“ a „výchovou“ se setkají za mřížemi?

 

Mluvil tu někdo o hotelu?

Marie Havlenová-Saudková strávila ve vězení tři a půl roku, ale na mamince tří dětí jako by to nebylo poznat. Její vězeňská story byla úspěšná – pobyt za mřížemi ji vytáhl z drog a teď už je deset let „čistá“. Sama ale říká, že je spíše výjimkou – měla se kam vrátit. I proto se snaží pomáhat jiným vězňům.

Jedna z žen, se kterými se seznámila při výkonu trestu, je opět za mřížemi. „Nemá základní věci – pastu na zuby, vložky… a nedosáhne na ně žádným způsobem. Nemůže pracovat, já jí můžu poslat dva balíky ročně, takže jí ty věci logicky po čase dojdou. Když se stavím na návštěvu, můžu jí koupit hygienu za tři stovky. Jenže já za ní nemůžu jezdit každý měsíc sto kilometrů,“ vypráví Havlenová-Saudková. Práce je jen pro někoho. Navzdory tomu, že je mizerně placená a ze mzdy se ještě strhávají náklady na věznění a soud, představuje výsadu. Její přidělování posiluje moc, již má nad vězni personál. „Chtěli, aby byl na jídelně klid, přitom tam je osmdesát lidí, takže stejně nikdy klid není. Řešili to tak, že pak museli všichni za trest stát půl hodiny v pětistupech. Kamarádka se ohradila a řekla bachaři, že nezvládá svoji práci. A výsledek? Vyšoupli ji z pořadníku na práci v prádelně a ani jí to neřekli.“

Moc personálu se projevuje i jinak. Právě jeho doporučení rozhoduje o tom, zda bude vězni odpuštěna část trestu. Špatně placený personál přitom vězni často opovrhuje. „Chápu, že to mají těžké, ale když jsem byla při návštěvách svědkem, jak některé vězenkyně okřikují, říkala jsem si, že takhle přece nejde s lidmi jednat.“

Ještě důležitější než vztahy s dozorci, jsou ale vztahy se spoluvězni. „To, co lidé spolu prožívají, je nadřazené řádu věznice. Kdyby místo šesti lidí byli na cele dva nebo tři, to by ještě odpovídalo předepsanému počtu metrů. Nemuseli by tolik řešit vztahy mezi sebou a mohli by jít do sebe,“ říká Havlenová-Saudková i z vlastní zkušenosti. Jenže, jak dodává, i těch 3,5 metrů čtverečních, které by podle českých norem měli vězni mít, nemají skoro nikde. „Pokud se teda nezapočítávají chodby,“ dodává s hořkou ironií v hlase. „Je neuvěřitelné, na co všechno si člověk zvykne. Když jsem byla na cele půl roku, vadilo mi, když se otevřely dveře. Chtěla jsem, aby ta cela byla zavřená, jak jsem na to byla zvyklá. A stejně tak si člověk zvykne na vězení,“ říká Havlenová- -Saudková. Potvrzuje tak názor některých kriminologů, že vězení se obtiskuje do člověka způsobem, který stimuluje k další trestné činnosti. Čím více zavřených a delších trestů dnes, říkají, tím větší pravděpodobnost kriminality v budoucnu. Dvojnásob to platí pro věznice, jako jsou ty české, kde se v důsledku úspor šetří už i na topení a vězni mají stísněný prostor.

Nelze si nevzpomenout na slogan, který koluje po Česku nejpozději od skandalizujících reportáží TV Nova: Vězení není žádný hotel. Nejen, že se představa blahobytného života vězňů míjí s realitou. Také brání nápravě. Ničemu tak sice nepomáhá, ale aspoň je v souladu s poněkud středověkou představou, že trest má být především tvrdý a musí odsouzence bolet.

V zemi, kde se velká část ekonomiky rozkradla (stavitele různých tunelů ale potkáte za mřížemi jen zřídka), zdá se přece jen slaví úspěchy jedno průmyslové odvětví, a to bez ohledu na krizi. Díky represivním soudcům, podfinancovaným vězením, nedostatku práce a předsudkům většiny tu triumfuje průmysl na výrobu vězňů. Úspěšnost, s jakou produkuje recidivisty, opravdu připomíná výbuch bomby. Jistě, zločiny a zejména ty závažné je třeba trestat. Co si ale myslet o společnosti, jejíž způsob trestání budí spíš dojem sebepoškozování?

 


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Přehledně uspořádaný vesmír / Jan Černý > NP č.403 > Pošli to dál Český politický provoz nabízí stále dobrodružnější podívanou. V této národní detektivce poutají stále více pozornosti nejbohatší a nejmocnější podnikatelé, o kterých média píší jako o kmotrech, aby nepoužívala příhodnější, ale Ruskem příliš zavánějící pojem oligarcha.   číst dále Přispějte na dětičky / Ivona Novomestská Remundová > NP č.403 > Pošli to dál Při poslední procházce centrem města jsem musela odmítnout medvídka na klíče na pomoc dětem, delfína na ledničku na pomoc pejskům a kočičkám a košem dostal i plyšák zajda, prý na šicí stroje pro Afriku...   číst dále Mnoho mříží, mnoho příběhů / Silvie Tombová > NP č.403 > Téma čísla „Člověk zůstává člověkem, ať tráví svůj život na svobodě nebo za mřížemi,“ píše v úvodu své nevydané básnické sbírky pan Pavel. Lidi za mřížemi jsem poznávala během kurzů tvůrčího psaní a jako mentor, tedy jakýsi průvodce osob propuštěných z výkonu trestu, v prvních týdnech na svobodě.   číst dále Radikální otevřenost / Myko > NP č.403 > Pošli to dál Kamarádka mi vyprávěla, jak po návratu z Nepálu zažila v pražském metru kulturní šok. Cestou z letiště si automaticky přisedla k cestující ve vagonu, oloupala mandarinku a sousedce bez rozmýšlení nabídla půlku. Rozhořčená žena jí vynadala a odsedla si.   číst dále
celý archiv