Kde jste u policie působil?
Tři roky jsem sloužil v Pohotovostní motorizované jednotce. Vyjížděli jsme na tísňová volání – nehody, domácí násilí, vloupání...
Jaká ta práce byla?
Sice jsem se kvůli ní musel hodněkrát hádat a hájit před okolím, ale měl jsem ji rád. Vždycky mi přišla užitečná. Když třeba ženu napadne partner a ona nemá nikoho, kdo by jí v tu chvíli pomohl, je jasné, že se obrátí na policii.
Co vám okolí vyčítalo?
Často to začínalo stejně. „Jé, on je fízl.“ V tu chvíli jsem věděl, že přijde debata, kterou jsem absolvoval mockrát. Byl jsem z toho unavenej, ale opakoval jsem, že vyjíždíme na tísňová volání. Že jsem k policii nešel, abych někomu ubližoval, někoho buzeroval. I s těmi, které znám dobře, jsme to docela řešili. Občas jezdím na techno a tam je otázka policie hodně živá. Mám taky několik přátel, kteří jsou politicky aktivní, někteří z nich squatují. Jasně si pamatuju debatu, kterou jsem vedl s jedním z nich. Ptal se mě, jak bych se zachoval, kdybychom stáli každý na jiné straně barikády. Tenkrát jsem si to nedokázal představit.
Jak jste mu odpověděl?
Že bych se snažil zachovat správně. Podle svého přesvědčení a tak, abych se pak nemusel stydět sám před sebou.
Co tady dělám?
Od policie jste se rozhodl odejít po zásahu proti squaterům, kteří na konci června obsadili vilu Milada. Co se stalo?
Zásah začal už v sobotu, kdy jsem nebyl v práci. Nás povolali v neděli. V duchu jsem si říkal jen: „Panebože, já jsem na Miladě. Co tady sakra dělám?“ Tou dobou už byla vila vyklizená, ale na střeše bylo několik lidí, kteří vydrželi přes noc a odmítali slézt. Dole se sešli ti, kteří je přišli podpořit. Když zprovoznili soundsystém, většině policistů se to moc nelíbilo. Ta hudba není úplně jejich a brali to jako provokaci. Volal se proto starosta, aby rozhodl, zda je ta akce povolená. Samozřejmě řekl, že není. Velitel zásahu tedy přišel a dal rozkaz, abychom proti lidem kolem soundsystému zakročili. Když tohle řekl, cítil jsem, že jsem konfrontovanej přesně s tou situací, o které jsme se tenkrát bavili. Začalo se to ve mně hrozně vařit. Věděl jsem, o co squaterům jde, a přišlo mi to správný. Navíc jsem několik z nich znal. Dokážu si představit, že kdybych viděl kamaráda, jak třeba někoho mlátí, nebudu mít problém zakročit. Ale tohle bych nedokázal. Věděl jsem, že jen nesouhlasí s tím, jak tenhle systém funguje. A přišlo mi, že i když třeba porušují zákony, jsou v tu chvíli morálně v právu.
Co vám běželo hlavou?
Že buď ztratím peníze a pohodlí nebo ztratím přátele a půjdu proti svýmu přesvědčení. Šel jsem za velitelem a řekl mu, že vím, že mě tohle rozhodnutí nejspíš svlíkne z uniformy, ale že rozkaz prostě odmítám splnit. On byl ale férovej. Řekl, že mě chápe, že je taky člověk. A poslal mě do auta. Seděl jsem tam a chtěl být hlavně co nejrychleji pryč. V tu chvíli jsem se cítil být mnohem víc na straně squaterů než na straně toho, co tam hájila policie.
Jaký postih vám za odmítnutí hrozil?
Nejsem si jistý. Možná odebrání osobního ohodnocení, napomenutí, možná nic. Druhý den ráno jsem ale stejně podal výpověď. Řekl jsem si, že tohle nemuselo být naposled a že je třeba se rozhodnout, na který straně chci stát. A že s politickými názory, které mám, bude asi v současné době čistší odejít.
Někteří mě chápali
Jaký máte k vztah k politice?
Já nejsem žádný expert. Víc to cejtím. Ale to, jak funguje kapitalismus, mi nepřijde úplně správný. Lidi to dělá bezcitnýma. Nutí je to nehledět na ostatní a zajímat se jen o vlastní blahobyt. Pro mě jsou hodnoty jinde než v penězích. Pro mě je prostě přátelství a přesvědčení daleko víc.
Co se vám vybaví, když se řekne squatting?
První, co mě napadne, je politika. Dál místo, kde se odehrávají kulturní akce, které má nějaký sociální přesah a zároveň je autonomní. Taky baráky, jejichž potenciál jde vniveč. A to, že v Evropě jsou země, kde je squatting legální.
Máte se squattingem nějakou osobní zkušenost?
Mě to vždycky zajímalo, třeba na promítání, která tam probíhají, bych zašel rád. Nikdy jsem ale nebyl. Říkal jsem si, že jsem u těch policajtů a že by to tam nemuseli vnímat úplně dobře. Že by třeba mohli mít pocit, že je jdu špehovat. Vím, že s policií nemají úplně dobrý zkušenosti.
Setkal jste se někdy s tím, že by některý váš kolega odmítl splnit rozkaz?
Ne, s tím jsem se nesetkal. Ale já jsem tam byl dost krátce.
Jak na vaše rozhodnutí reagovali kolegové?
Nejdřív mi radili, ať neblbnu, ať řeknu, že mi je špatně. To by ale nebylo upřímný. Pak už to bylo spíš nepochopení. Ptali se, jak jsem mohl kvůli těm feťákům obětovat práci za slušný peníze a bydlení zadarmo. Jenže já pár těch lidí znám a vím, že jsou to předsudky. Někteří mě ale chápali.
A co vaše okolí?
Máma se trochu bála, ale ostatní mě podpořili. Nejen kamarádi, ale i přítelkyně byla skvělá. Brácha mi poslal moc pěknou zprávu. No potěšili mě, protože jsem to nečekal.
Vila Milada
Prvorepubliková stavba, jež byla v 80. letech určena k demolici a proto vyňata z katastru nemovitostí, stojí na pozemcích státu. Právně neexistující objekt obsadili squateři v roce 1998. Pořádali tu koncerty, filmové projekce a autorská čtení. Dlouhodobě čelili stížnostem sousedů na hluk a nepořádek v okolí. V den obnoveného zápisu do katastru (30. 6. 2009) byla Milada za asistence policie násilně vyklizena bezpečnostní agenturou a zároveň poničena tak, že není nadále obyvatelná. Squatteři si její vyklizení každoročně připomínají fotbalovým turnajem, při kterém skupina Food not bombs rozdává jídlo potřebným. Po ukončení tohoto setkání vniklo letos do vily asi třicet lidí, kteří chtěli uspořádáním koncertu upozornit na to, že od vyklizení se o objekt nikdo nezajímá a ten dále chátrá.
