NP č.400 > RozhovorJinak vám nikdo neuvěříOndřej Slačálek

Písničkář a dokumentarista Jan Burian vydal nedávno knihu o svém otci, divadelníkovi E. F. Burianovi. Vedli jsme rozhovor nejen o muži, jenž byl pro jedny geniálním avantgardním režisérem a pro druhé fanatickým stalinistou.

 

Četl jste nějakou knihu, kterou napsal syn o svém otci?

Asi ne. Nebo možná ano, ale nevzpomínám si.

 

Kdy vás napadlo takovou knihu napsat?

Nevím, ale už je to dlouho. Původně jsem chtěl napsat román o všech možných členech naší rodiny, moje děti jsou tuším už čtvrtá umělecká generace. Napadlo mě udělat příběh, kde všichni reagují na analogické situace – a víceméně podobně...

 

My Kafku žijeme

V čem konkrétně je ta podobnost?

Jako ve všech rodinách… máme podobný způsob reakcí, ale v úplně jiných dobách. A ty doby byly vždycky zajímavé, v něčem i podobné. Rakousko-Uhersko bylo samozřejmě jiné než socialismus a ten byl jiný než první republika a ta byla jiná než teď. Situace umělce ve společnosti se ale nějak opakují.

Jenže k tomu jsem se nikdy nedostal. A pak jsem pochopil jednu věc, že nikdo jiný tu knihu o mém otci nenapíše, všichni se toho tématu bojí. Je příliš současné a příliš složité. A my neumíme vnímat minulost bez černobílého pohledu. Špatně stravitelná je už jenom skutečnost, že to byl génius a zároveň komunista. A mně to přijde hloupé...

 

Polemizujete s jednorozměrností, vysmíváte se v knize novináři z Respektu, který o vašem otci vynáší autoritativní soudy, a přitom nemá čas si o něm něco přečíst…

Jeden z posledních impulsů byla návštěva v Paříži, když měl otec stoleté výročí. Tam mi francouzští teatrologové a muzikologové řekli, že E. F. Burian poznamenal vývoj evropské hudby a evropského divadla, zatímco u nás se ozývaly hlasy, že to byl nejspíš takový pomatený plukovník. Uráželo mě také, když se říkalo, že „zblbnul v koncentráku“. Říkal jsem si, proč to tak je, proč neumíme vnímat věci vyváženěji? Neobhajuji otcův komunismus, mám jiné názory, ale svým způsobem obhajuji jeho touhu po společenských změnách. Všichni se asi shodneme na tom, že kapitalismus není nic moc. Oni ho chtěli změnit známým způsobem, víme už, jak to dopadlo a jejich metody jsou pro nás nepřijatelné. To s tím ale nemá co dělat. Padesát let po jeho smrti nikdo nenapsal žádnou knihu, která by zachycovala jeho život, zejména posledních dvacet let, od roku 1939 do roku 1959. Chtěl jsem, aby čtenář pochopil souvislosti. Nechtěl jsem nic vyvracet, teda snad až na tvrzení, že otec „zblbnul v koncentráku“, protože to mi připadá urážlivé, i pro několik milionů dalších vězňů, kteří tam byli …

 

Změnila práce na knize váš pohled i na jiné postavy?

Trochu ano, ale není jich moc. Vlastně jsem rozuměl hlavně těm, kteří sdíleli otcův názor, že maloměšťáci nám ukradli komunismus. Což je hodně důležitá myšlenka, maloměšťáci ukradnou každé revoluci její obsah... To pro mě bylo důležité, ale jinak jsem si už dřív vážil lidí jako Vančura nebo Halas...

 

V knize jste jakoby schován za citáty, i když jejich sesbírání také vyjadřuje názor.

Byla to v podstatě dokumentaristická práce, podobná jako se záběry ve filmu. Píšu tak i jiné knihy. Kdybych začal dokumenty přepisovat a psát vlastní text, bylo by to ještě méně uvěřitelné. Už jen ten jazyk by byl nepřenosný

 

Nemělo by to sílu...

Když čtete dopis generála, který Burianovi radí, jak má režírovat… To nevymyslíte, život je silnější. Je v tom celá absurdita doby. Když jsem se v pubertě ptal svojí maminky proč nečteš Kafku, řekla já nečtu Kafku, protože já ho žiju. Tak to bylo – a jak přepisovat žitého Kafku?

 

Z role dokumentaristy vystupujete v pasážích, které jsou stylizované jako dopisy otci.

Ona to zas tak velká stylizace nebyla. Když mě něco zaujalo, zdeptalo nebo rozveselilo, tak jsem mu to chtěl napsat. Když s někým prožijete takovou dobu, dva a půl roku intenzivní práce, čtete všechny jeho dopisy a deníkové poznámky a všechno o něm, tak už pak s tím člověkem spíte v pokoji, vedete s ním rozhovory… Někdy si v noci říkáte já už fakt nevím, co si zítra zas přečtu, už se toho fakt bojím nebo co to zase bude? A to už je jen krok od toho to napsat – komu jinému, než člověku, o kterém celou dobu přemýšlíte?

 

Váš otec zemřel, když vám bylo sedm let. Chyběl vám?

Samozřejmě, jako každému, kdo neměl otce. Nicméně myslím, že kdyby žil, bylo by to mezi námi velmi těžké. Bral jsem to dlouho tak, že máme na spoustu věcí úplně jiný pohled. Vlastně až při práci na knize jsem zjistil, a bylo to zajímavé překvapení, že na podstatné věci máme podobný názor.

 

V čem konkrétně jste to poznal?

Měšťáctví mě také celý život irituje. Nebo i přístup k umění, k tomu, co to znamená prodávat se v umění, jeho skvělá, tolikrát zpochybňovaná věta Umělec slouží, ale neposluhuje. Myslím si to samé.

Když někde propaguji kopírování hudby a hádám se o tom s někým, tak myslím, že by se mnou otec souhlasil...

Pro něj byl komunismus něco jiného než pro lidi jako Gottwald nebo Štrougal. Pro něj znamenal svobodnou, tvůrčí atmosféru, což je pro nás, kteří ho známe jako diktaturu, pochopitelně legrační. Ale o svobodném, tvůrčím světě sníme taky. Máme podobné názory na drobné podvody v umění, na sebeprodávání v reklamě, pokleslé seriály. A podobné věci byly i za první republiky, i za komunismu, i dnes a bude to stejné za dvacet let.

 

Co vás, syna komunisty, přivedlo k nesouhlasu s režimem?

To je jednoduché, 21. srpna 1968 jsem otevřel dveře a tam stál ruský tank. Bylo mi šestnáct. Toho rozporu lákavé teorie a krvavé praxe si nebylo možno nevšimnout. Také jsem si četl v oficiální literatuře. Ono se říkalo, a já s tím dodneška naprosto nesouhlasím, my jsme nic nevěděli. Šlo přinejlepším o nedostatečnou zvědavost. Krom toho, že existoval zahraniční rozhlas, kde člověk mohl konfrontovat názory, tak já jsem si udělal názor o Sovětském svazu, když jsem si přečetl oficiální Dějiny sovětské literatury a vypsal jsem si popravené umělce ze všech republik. Vždycky tam bylo napsáno v období kultu osobnosti podlehl represím. Když před sebou vidíte ten seznam mrtvol, tak o tom začnete přemýšlet. Nebylo to zkrátka tak, že by mi hodný strýček řekl chlapče, nevěř tomu, je to jinak. Byl to vývoj.

Od sedmdesátých let jsme pak vystupovali s Šafránem a ten svět písničkářů byl normální. Svět kolem byl evidentně deformovaný, zatímco ten s Jardou Hutkou byl ten pravý a skutečný. Tam se lidé smáli normálním vtipům, říkali normální myšlenky ani ne tak burcující nebo revoluční. Ale ten rozdíl byl tak jasný, že nebylo o čem diskutovat.

 

Polemizoval jste tehdy v duchu se svým otcem?

Ano a nejen v duchu. Nakonec přišlo i udání, že špatně mluvím o svém otci na jevišti...

 

To bylo těsně před revolucí...

To bylo těsně před revolucí, ale mohlo klidně přijít o deset let dřív. Jiří Černý mi už v sedmdesátých letech říkával: Nebuď na toho svého otce tak zlej.

 

Co jste o něm říkal?

Nebyl to vědecký rozbor. Já jsem prostě nedokázal pochopit, a je to pro mě složité dodnes, jak může někdo sloužit ideologii, když vidí ty mrtvoly. To člověku stačí, zejména když je mladý.

 

Když bylo výročí vašeho otce, Martin C. Putna ho líčil jako muže odvety, nesmiřitelného...

Je potřeba si uvědomit, co E. F. Burian prožil i co dělali za války ostatní, míru kolaborace, o které se dodneška moc nemluví. On se vrátil do prostředí, kde ho devadesát procent lidí zradilo například tím, že dělali kolaborantská představení, zatímco on v koncentráku prošel komandem smrti a viděl denně popravy spoluvězňů, svých kamarádů… V projevech pro herce tehdy po válce říkal: Podívejte se, vy pro mě nic neznamenáte, já jsem zodpovědný těm, kdo tam umřeli. To mi přijde docela pochopitelné, ale spíš jako dobový projev a ne jako nějaká charakterová vlastnost. Když si vezmete, že na konci války přežil skokem sedmnáct metrů do hořícího moře… A pak přijde do hezky rozparcelované Prahy, kde už všechno funguje zase jako za starých časů, tak cítíte, že jeho reakce samozřejmě musí být emocionální. Byl by podle mě blázen, kdyby se vrátil z koncentráku pár dnů poté, co viděl na moři umírat tisíce lidí, a tady všechny klidně poplácal po ramenou a řekl: Vy jste všichni tak príma! Sice jste hráli tu hru o Rothschildovi u Waterloo, nejodpornější kolaborantskou inscenaci, a to v mém divadle, zatímco já byl v koncentráku, ale já vám to odpouštím. Dneska je pro nás asi jednodušší prohlásit, že to byl blázen, který reagoval agresivně, než se zkusit vžít do jeho situace.

 

Příliš velká přesila

Ta situace byla samozřejmě extrémní, ale stejně – poznal jste v sobě někdy otcovu nesmiřitelnost?

Také někdy možná reaguju prudce nebo tvrdě, ale proč by to tak nemělo být? Není dobře, že jsme pořád zticha a jen se díváme na ty, kteří myslí jen na sebe a ze světa si jakoby uždibují a ničí ho. Občas je prostě potřeba hlasitě nesouhlasit. Za to se nestydím.

 

A někdy v poslední době?

Teď nedávno proběhla například polemika o úrovni hudby na Radiožurnálu. Došlo tam v podstatě k privatizaci veřejného prostoru a několik lidí bylo vyzváno radními, aby se k tomu vyjádřili. Tak jsme to udělali a bez úspěchu – vyhodili jednoho člověka, nahradili ho bez výběrového řízení jiným, ten systém funguje dál a dál se to nedá poslouchat.

 

Říkal jste si někdy, že musíte být nesmiřitelný, že nemůžete ustoupit, a potom třeba zpětně jste měl dojem, že to možná bylo zbytečné?

Mohl bych třeba říct, že to všechno bylo zbytečné z hlediska nekonečnosti vesmíru. Ale byl by to jen takový bonmot. Myslím si, že člověk má být angažovaný. Když můžete něco ovlivnit a můžete se pustit do nějaké hádky, tak se do ní pustit máte. A to i tehdy, kdy víte, že moc velká šance na úspěch není. Přesila zbabělosti a sobectví je i tak dost veliká, a když to necháme úplně být, tak bude ještě větší.

 

Váš cyklus dokumentů Burianův den žen vyvolal velký ohlas, i kritický. Bránil jste se, že jenom kladete otázky, neútočíte. Ty otázky ale kladete z mocenské pozice, máte za zády štáb, budete mluvit do toho střihu… zatímco ženy, o nichž točíte, tam jsou mnohem bezmocnější, nebo ne?

A které? Z dvaceti žen musíte vynechat asi dvanáct, kde k žádnému tlaku nedošlo. Zbývá osm, a z těch mi tedy prosím vyberte, kdy to byl nátlak, co za mnou stálo a jaké byly ony. Když se bavíte třeba s mistryní světa v aerobiku, tak ta má mediální zkušenosti, několik firem, je na každé druhé reklamě, je suverénní, naprosto nezaslouží nějaké zvláštní ohledy. Pokud se jí ptám proč tady nemáte banány a máte tu umělohmotné tyčinky a ona se rozpláče, tak něco není v pořádku. Můžete se na to na internetu podívat. Polemika je složitá věc a asi na to nejsme zvyklí. Radši se chválíme, jací jsme pašáci.

 

Byl jste někdy v situaci, že by vám kladl někdo tímto způsobem otázky?

Já po tom docela toužím. Jedině tak můžeme k něčemu dojít. Od roku 1988 do dneška mám v průměru sto představení ročně. Na asi devadesáti z nich dávám lidem papírky na anonymní otázky. Už se mě ptali na všechno, co si jen dovedete představit, včetně trapných otázek jako proč jsem tak tlustý nebo jak využívám svého otce. Vždycky jsem odpovídal. Rozhovory v médiích jsou většinou povrchní, nějak to uplyne a nic se vlastně neřekne a nikam se nedostaneme. Ale rozhovor vám přece nic neudělá, nikdo vás nemlátí, nemučí, nezavírá vás, nediskvalifikuje, vy se můžete hádat, bránit, a když na to nemáte, je to vaše chyba.

 

Často připomínáte vikingskou moudrost, že nejdůležitější je pro člověka jméno a pověst. Rozhovor může pověst hodně ovlivnit, nebo ne? Ten, kdo klade otázky, má velkou moc…

Když nejde o podpásový bulvár a pokud je člověk integrovaná osobnost, má určité zkušenosti a vykonává nějakou práci, která vás za ním přiláká, abyste se ho na něco zeptal, tak může odpovídat na otázky. To není nic bolestivého. Když se mi položí nějaká otázka, tak vám na ni prostě odpovím, když odpovím blbě nebo neodpovím, tak si pokazím jméno, ale když odpovím tak, jak to opravdu je, tak se nemám za co stydět.

 

Jeden rozhovor Kateřiny Jacques jí úplně zničil kariéru. Celkem právem, ale nemůžete říct, že tam není moc...

Tím spíš, je-li člověk politik, má si dávat pozor anebo z funkce odejít.

Všichni lidé, se kterými jsem já dělal pořady, s rozhovorem souhlasili. Chtěli ho dělat a někteří se dokonce těšili, že se opět ukážou v médiích. To není jen v tom, že by média byla zlá, chodila za lidmi a veřejně je vyslýchala. Souhlasili a dokonce podepsali smlouvu. I paní Šípková, s kterou byl největší konflikt, schválila odvysílání toho dílu. Byla na předváděčce, seděli jsme tam, dívali se na to společně. Nešlo o mučení s policejní kamerou za zády. Jen se ukazuje, že nejsme zvyklí diskutovat a obhajovat svoji práci, nejsme zvyklí o své práci mluvit, a když se nás někdo ptá Proč to děláte? což je okřídlená věta, kterou jsem tam použil několikrát, tak je to pro spoustu lidí nefér a sprostá otázka. To ale přece není normální stav…

 

Další na řadě

Jste vegetarián. Co vás k tomu vedlo?

Jo, jsem asi dvacet let vegetarián. Dávám si pozor, abych tím neotravoval lidi, tak o tom spíš píšu smutné fejetony, než abych to propagoval nebo říkal nežer tu mrtvolu. Ale křičí to ve mně a vždycky, když vidím, jak někdo jí maso, tak si říkám proč to dělá, když nemusí.

Doteď jsme řešili otázky rovnoprávnosti žen, práva starých lidí, homosexuálů, různých menšin, které si zaslouží stejnou úctu jako bílí heterosexuální muži. Možná v našem století přijdou na řadu zvířata a uvědomíme si, že jsou to živí tvorové a my už je nemusíme pojídat jako za starých barbarských časů.

 

Hodně cestujete na sever, tam asi vegetariánství není moc populární…

Není nikde moc populární.. Snad v Indii, ale tam jsem nebyl, ale kamarádi říkali, že tam jsou zase agresivní vegetariáni, takže bych tam moc nechtěl.

 

Spoluzakládal jste Klub islandských fanatiků. Teď se o Islandu hodně diskutuje v souvislosti s krizí a s islandskou reakcí. Jak se na ni díváte vy?

Každý týden dostávám článek nebo blog o tzv. islandské revoluci, a to mi přijde strašně vedle. Lidé, kteří mají pocit, že nám se ta revoluce nepovedla, si ten sen asi chtějí dosnít někde jinde. Ale Island je zadlužený, v depresi, lidé z velké části nešťastní… Je pravda, že diskutují o nové ústavě a snaží se věci měnit, ale je velmi naivní mluvit o revoluci.

 

Podařilo se jim povolat některé politiky k zodpovědnosti…

A co se jim stalo, těm politikům? Ano, to je dobré, ale my tady také máme nějaké lidi ve vězení a možná časem přibudou další. Není to ale žádná revoluční změna. Island je přesto dobré sledovat, protože se člověk poučuje o spoustě možností, jak věci i u nás vylepšit. Třeba nás může fascinovat jejich vzdělanost, vynalézavost nebo vztah k přírodě. V tom prostředí by běžný Čech dlouho nevydržel a oni svou zemi považují už po staletí za nejlepší na světě a milují ji. Když jsme kdysi dělali rozhovor do filmu, tak nám jeden pilot říkal měli jsme tu ve 13. století občanskou válku. Žádného Čecha jsem to nikdy takhle neslyšel fomulovat. U nás se neříká my, ale oni. Husitské války tu měli oni...

Islanďané také mají webový server a tam jsou jména 700 000 Islanďanů, Najdete tam svůj rodokmen do 9. století... Je inspirativní znát své kořeny. A když už je ta příležitost se do historie podívat, je dobře zkoušet se zbavit černobílého pohledu na věc.

 

 

Jan Burian (*1952) je spisovatel, novinář a písničkář. Vydal řadu knih – cestopisy, soubory fejetonů i písňové texty. Spolupracoval s Českou televizí (Posezení s Janem Burianem, Burianův den žen) a s Českým rozhlasem. Letos vydal knihu Nežádoucí návraty E. F. Buriana a písňové album Jak zestárnout. 

 

Emil František Burian (1904– 1959) dramatik a hudebník. Jeho divadlo D-34 bylo přední scénou české avantgardy a místem odvážných inscenací. V letech 1941–1945 vězeň koncentračních táborů, po válce významný představitel komunistické kulturní politiky. 

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vousaté strašidlo / Anastasie Molozina, Ondřej Slačálek > NP č.438 > Téma čísla Alexandr Dugin je dnes v západním tisku trochu za superstar. Stal se jí paradoxně díky těm, kdo na něm chtějí ukázat odpornost a nebezpečnost současného Ruska. Jeho jméno se zasvěceně zmiňuje na znamení, že novinář rozumí dnešnímu dění na východě. číst dále Žijeme v zajímavých časech / Jaroslav Fiala, Ondřej Slačálek > NP č.390 > Rozhovor Slovinský filozof Slavoj Žižek je pro mnohé ukázkou toho, že levice dokáže být pohotová a sexy. Autor desítek knih, bývalý disident a dnes účastník radikálních demonstrací dokáže zaujmout. Položit mu v rozhovoru otázku často znamená říct si o kratší přednášku. Nad dopolední kávou došlo na Havla, sociální rozdíly i počítačové programátory.   číst dále Prasklinou v betonu / Ondřej Slačálek > NP č.471 > Dějiny přítomnosti Když 9. ledna zemřel na rakovinu Filip Fuchs, vzpomínalo se na něj různě – jako na legendu hardcorové scény autora knihy o českém punku před rokem 1989, ekologického aktivistu… Pro jiné byl především právníkem, který uspěl v zápase s exekutory. Dali jsme slovo těm, kteří ho dobře znali. číst dále Na koho se slovo nedostane / Ondřej Slačálek > NP č.458 > Pošli to dál Tak prý bude v České televizi debata o chudobě. Žádný Kotel s ukřičenou moderátorkou a chaotickým publikem. Ale sám seriózní Václav Moravec ve svém novém pořadu Fokus, pořádně a ze všech stran, navíc ve spolupráci se spolkem Nový Prostor a jeho prodejci. Ha, říkali jsme si, konečně by mohl z televize zaznít hlas lidí na okraji. Těšili jsme se. číst dále
celý archiv