NP č.400 > Téma číslaVzpomínky bez adresyTomáš Havlín

Na co pražští bezdomovci vzpomínají? Kdo a proč mezi nimi získá autoritu? A proměňuje se život na ulici, nebo okraj znamená také bezčasí?

 

Jsou fixováni na jedno místo či oblast, a pokud se jim něco nestane nebo je někdo nevyhodí, jen neradi ji sami od sebe opustí. Jen výjimečně vedou život solitérů, obvykle tvoří skupinky, kde o příslušnosti může rozhodovat ten, kdo byl na místě první. S agresorem se dovedou vypořádat, vyloučí ho a nepustí zpět. A když někdo z nich zemře, jen obtížně se s ním mohou rozloučit – život na ulici tot iž tyto obřady vylučuje. A tak zasouvají své vzpomínky hluboko dovnitř a žijí s nimi sami.

S Alešem Strnadem, vedoucím pražského streetworkerského programu na Naději, sedíme v jeho kanceláři/kumbálu v Bolzanově ulici u Hlavního nádraží. Za zády mu visí plán Prahy obsypaný desítkami, ne-li stovkami barevných papírků, které označují místa výskytu bezdomovců. „Když se někomu něco stane, tak někdy neznají příjmení dotyčného. Sdíleli s ním prostor a dělili se s ním o všechno, ale znají jenom přezdívku nebo křestní jméno a třeba to, že je odněkud z Ostravy,“ popisuje, co se děje, když hledá člověka, kterého policie někde našla, nebo zemřelého.

Aleš Strnad zažil na ulici i momenty společenství. Parta kolem Národní třídy kdysi dlouho vzpomínala na jednoho pána, bývalého boxera, kterého jednoho dne našli umrzlého na Jungmannově náměstí. Jindy se chodilo za ochořelým do nemocnice. Ale v zásadě si myslí: „Ty vztahy jsou založené a utvořené za nestandardních podmínek. Oni často říkají, že je to svoboda, ale často je to pro ně omezující. Možná je to podobné jako ve vězení.“ Právě to by ještě nevylučovalo, že lidé bez domova nesdělují proto, že nevědí, ale že nevěří. Avšak Aleš Strnad má ještě jeden argument: „Neřekl bych, že spolu nedrží. Ale jde hodně o to, aby člověk přežil. A to už nekouká doleva ani doprava, ale má na mysli hlavně sám sebe.“ A tak jsou zřejmě možné různé varianty.

 

Parta „na koleji“

Jak ale hledat onu bájnou „paměť ulice“ a nezaplést se do labyrintu jednotlivých příběhů? Mají bezdomovci společné dějiny, anebo jen individuální historie, ztělesněné podle Aleše Strnada typicky mužem, jenž přijede například ze Slovenska, nedostane zaplaceno za práci, aby byl na dně sil před Albertem pohlcen či přijat bezdomoveckou komunitou?

Pohled z jiné strany přináší Petr Bláha (44), prodejce Nového Prostoru na Vltavské, který žil v letech 2003–05 spolu s dalšími asi dvě stě padesáti lidmi v dobytčácích odstavených na vršovickém nádraží. „Vagón, kde jsem žil, byl rozdělený na dvě části plentou. Byli jsme tam s Tondou, to proto, že nebyl bordelář,“ říká Petr Bláha. Také lidi ze zazších částí kolejí neznal ani tam nechodil – ve Vršovicích bylo tehdy asi šedesát vagónů ve třech řadách. Avšak mezi tím vznikl prostor pro jednu partu, která má na sebe kontakt dodnes.

„Já, Tonda, Rosťa, Igor, Marek,“ vypočítává Petr Bláha a dodává, že Igor byl jejich „guru“. Svou autoritou přesahoval hranice sousedství a dokázal svoji vůli prosadit i v dalších částech nádraží. „On byl sečtělej, uměl mluvit a jako truhlář měl velký pazoury. Byl kliďas, ale když to nešlo slovně, tak se dovedl i postavit.“

Tím se ale náplň podivuhodného společenství zdaleka nevyčerpávala. V případě nouze si vypomohli materiálně, spolu s lidmi z dalších vagónů docházelo k opékání kuřat, a na pořadu byly i další akce: „Rosťa s Igorem hráli fotbal, až na Igora jsme všichni chodili hrát divadlo,“ říká Petr Bláha a bilancuje: „Obecně na tu dobu vzpomínám velmi pozitivně. Bylo to velmi plodný období. Chodili jsme do hospody a dali si pivo, ale také tam byl čtenářský kroužek nebo jsme hráli šachy. Rosťa psal básně, Igor vyráběl nějaký performance a já byl tehdy schopen říct tátovi, jak to všechno je...“

 

Mýtus zlatého věku

Od vyprávění Petra Bláhy ovšem nelze odmyslet, že on sám už dnes nežije ve vagónu, ale s manželkou a dcerkou v malém bytě na Smíchově. Jedna z potíží „paměti ulice“ ostatně spočívá v tom, že pokud jsou pamětníci dávnějších dob naživu, podařilo se jim úplnému bezdomovectví vesměs uniknout. Těžko tak posoudit hojně tradovaný příběh, jenž by šel nazvat jako „mýtus zlatého věku“.

V rozhovoru pro Nový Prostor č. 396 jej nedávno vyjádřil prodejce Miloš Fouček: „Na Hlavním nádraží po revoluci v roce 1989, to byl úplně jiný styl života. Z původních sto padesáti nás dnes zbývá devatenáct. Žilo se tam nádherně a drželi jsme partu, ne jako ti dnešní bezdomovci. Na nás nikdo nic nepoznal.“ Skutečně nastal posun? Je to jenom nostalgie? Anebo můžeme přeci jen sledovat dvě patra společnosti, která se i na úplném dně společenského žebříčku dívají jedno na druhé skrz prsty?

Petr Bláha se ke „zlatému věku“ staví ještě jinak: „Dnes je lidí na ulici víc, město se mění a přístup policie taky – právě Hlavák je toho příkladem. Už není tak obvyklé říct člověku, kde spíš, anebo ho tam rovnou pozvat. Každý si to víc hlídá.“ Pracovník Naděje Aleš Strnad zase upozorňuje, že dříve se tolik nestávalo, aby za ním chodili lidé bez domova s tím, že se stali terčem násilného nebo jiného trestného činu, ať už přímo ze strany bezdomovecké komunity nebo zvenčí. A k tomu připomíná riziko, že počet těchto lidí se bude dále zvyšovat: „Například deregulací nájmů může být ohroženo více skupin, kterých se bezdomovectví zatím netýká.“ Takže kdoví, jestli za několik let nebude někdo jako na zlatý věk vzpomínat na naši současnost.

 

 

 

Desatero začínajícího bezdomovce

(sestavené prodejci NP Štěpánkou Kocandovou a Janem Verteleckým)

 

1. Oťukejte si terén, aspoň měsíc zůstávejte o samotě. Lidi budou mít tendenci vás stáhnout. Neukazujte, že máte peníze, plaťte co nejmenšími.

2. Vydržte pokud možno bez alkoholu a omamných látek. „Jabčáci“ a krabičáky jsou nejvíc návykové pití. Dostanou člověka během týdne a následky jsou strašné.

3. Nezůstávejte v bahně dlouho, najděte si co nejrychleji bydlení. Azyl, ubytovnu, loď Hermes, v Praze je možností celá řada.

4. Dodržujte hygienu, jinak se vás ostatní budou stranit. Osprchovat se lze na Naději, na Armádě spásy, Holešovickém nádraží nebo na záchodcích na Palackého náměstí.

5. Hlídejte si doklady. Klidně je oxeroxujte a uložte na bezpečné místo, například do trezoru na Armádě spásy. Policie na to bude brát zřetel, bez nich neseženete bydlení ani práci.

6. Neříkejte, kde spíte. Všechno si berte s sebou, deka je pro bezdomovce poklad. Nespěte po tramvajích, tam je to nejhorší. Hrozí riziko okradení, hezké bezdomovkyni znásilnění.

7. Najděte si brigádu, kde se platí na ruku. Nemáte-li práci, jděte na papír (cca 2 Kč/ kg) nebo na železo (cca 3 Kč/kg). Využívejte skládky, nechoďte na trať. Vlaky mají dlouhou brzdou dráhu, můžete dostat ránu a hrozí paragraf za civilní ohrožení.

8. Máte-li záznam v rejstříku trestů, usilujte o jeho výmaz. Bez čistého rejstříku dnes neseženete práci ani u technických služeb. Pro získání práce je důležitý také mobilní telefon nebo kontaktní adresa.

9. Šetřete! Pokud máte například vyřizování s úřady, nemusíte posílat listiny poštou, můžete je nechávat na podatelně.

10. Získejte si přátele mimo ulici, mohou vám pomoct. Zachovávejte v kontaktu slušnost. Lidi můžou být na facku, ale raději se nenechte vyprovokovat a odejděte. Můžete volat policii, ale nemusí vám uvěřit. 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv