NP č.400 > UličníciNechť vlci vyjúTomáš Havlín

S Bohušem DLM (34) jsme si povídali na lavičce v Praze na Karláku. Dřív prodával Nový Prostor, dnes je to jiná muzika…

 

Když jsme se potkali, dal jsi mi do ruky samolepku. O co se jedná?

Reprostudio, to je naše nahrávací studio. Jsme tři lidi, co ho mají dohromady, a nahráváme tam rap a různé další věci.

 

Jak k takové věci došlo?

Kamarád je z Ostravy a měl předtím ještě s jedním týpkem takové menší studio v Holešovicích. Já u něj nahrál desku, pak jsem začal chodit s holkou, no prostě příběh... Ona řekla, že není problém, aby zainvestovala pořádné studio, a tak ho teď máme. Je ve čtyřpatrovém domě, já tam i bydlím.

 

Co jste dosud nahrávali?

Fungujeme rok a půl a za tu dobu v něm bylo asi šedesát interpretů. Například Erika Fečová u nás byla, můj největší kousek byl zatím Hejma. Neuvěřitelná zkušenost. Prostě Hejma si každou čtvrthodinu představoval něco jiného a já klikal myší a makal jako šroub. Nechápal, že je v tom nějaký systém, tvořil na místě. Ale bylo to dobré. On to bral jinak, je to flegmouš. A když jsem ho slyšel vyprávět, ten jeho hlas je úžasný. Měli jsme tam ale i Američany, za Francouze tam byli Paradox 3.80. Většinou jde o kapely, které jsou ve své vlastní zemi v undergroundu. Kamarádka je promotérka, pracuje pro Chapeau Rouge, a když má dobré hosty, tak mi je dohodí do studia a uděláme nějakou věc.

 

Nahráváte hlavně rap a hiphop, nebo ne?

Žánrově se nevážeme, je mi jedno, co bych nahrával. Ale nemáme nějaké velké prostory. Zatím jsme nahrávali gramec, trubku... Já si tam sice nahrával kytaru, na demo je to jedno, ale třeba na akustiku nemám mikrofon, pokud tedy nemáš poloakustiku, kde to prdneš na kabel a dáš to na šavli...

Takže děláme hiphop, reggae, dubstep, drum´ n´ bass, cokoli, kde si MC může zabékat, to není problém. Týpci z Panda Unity hrají třeba reggae s dubem, tak si u nás nahráli nějaké věci.

 

Ty ale zároveň děláš svojí muziku...

Dělám toho víc. Asi před rokem a půl jsem vydal cédéčko. Teď se snažím dát do kupy další nick, říkám si Čobol a je to takové reggae. Je to odlehčené, o hulení, o barvách a svobodě, o tom, že to máš v píči a žádný systém neřešíš. Zatím mám singl, se zvukem se moc neseru, je to zadarmo pro lidi na internet. Dalších devět věci mám dohraných a až bude hotovo, dám pro fellaz link na uloz.to a na bandzone. Vedle toho nahrávám jako Bohuš DLM svoji druhou desku, to je takové pomalejší, a s kamarádem oživujeme kapelu Psyché, kterou jsme měli už v Bratislavě v letech 1998/9. A pak je tady můj teď největší projekt, který se jmenuje 365. Běží od 1. ledna a spočívá v tom, že až do posledního prosince každý den vyhodím na YouTube (kanál Reproality – pozn. aut.) demo písničku. Je to moje rapovaná one man show, míněná zároveň jako deník. Někdy toho může být součástí rozhovor, jindy pozvu dva rappery, aby si dali battle do mé hudby. Ale hlavně je to prostě každý den pecka o tom dni, anebo když je přes den nuda, tak prostě zajebeš nějakú tému. (Rozhovor pro Nový Prostor se ostatně objevil v Bohušově skladbě na YouTube ze 7. 7. 2012. „Po obedě dávám interview, pošleme to tam, nechť vlci vyjú,“ zpívá Bohuš DLM do základu Don´t Worry, Be Happy Bobbyho McFerrina – pozn. aut.)

 

Systém bez domova

Součást tvojí dráhy tvoří i Nový Prostor. Jaký je vlastně tvůj příběh?

Já jsem původně z Bratislavy, ale vyrůstal jsem v Tatrách. A kolem milénia jsem se rozhodl, že půjdu do Prahy, už jsem tady jedenáct let. Jenže tehdy jsem si trošku naivně myslel, že svet gombička, more lžička, to je takové pořekadlo, které v zásadě říká, že vše je jednoduché a všechno zvládneš. Ze začátku se to i dařilo. Pracoval jsem v takové latinskoamerické restauraci, ale moje místo šlo záhy do prdele a já už nemohl umývat talíře. Jelikož jsem nemohl najít další práci, došly mi tím pádem i peníze na bydlení. Zkusil jsem spát na Hlaváku, ale tu noc tam řádilo tři sta banických skinheadů, pár nocí jsem potom přespával zabalený v koberci v prázdném bytě u Staromáku. A pak jsem zašel na Armádu spásy. Sice mi tehdy řekli, že ten den už se nevejdu, ale přišel ke mně druhý bezdomovec, takový stokilový Slovačisko, vzal mě k sobě na squat a řekl, že by mi dokázal sehnat práci v Novém Prostoru...

Tak nějak jsem začal. Prodával jsem asi rok a půl na Muzeu, ale pak jsem s tím přestal, protože jsem si myslel, že na ulici se dá vydělat i tím, že třeba posuneš nějakou kradenou věc. Šel jsem takovou ne zrovna dobrou cestou, ale na druhou stranu jsem se z toho dokázal dostat. Vrátil jsem se k Novému Prostoru a prodával pak na Želivského dalších asi čtyři, pět let. Přitom jsem začal pracovat načerno v Motole a později v nemocnici na Karlově náměstí pro kluka, u kterého jsem byl v nájmu. Týpek měl uklízecí firmu, tak mě tam vzal a na Karláku mi pak nabídl rozvážet žrádlo do kuchyně. Tak jsem si řekl, proč ne. Tehdy se to sešlo tak, že firma zakrátko v nemocnici končila a mně se blížil výmaz z trestního rejstříku, byl jsem v podmínce za graffiti. Tak jsem začal v nemocnici a dneska už jsem tady sedm let. Nejdřív jsem si vzal na nemocnici ubytovnu, teď bydlím u přítelkyně. Takže člověk se z toho dokáže dostat, jenom nesmí myslet ze dne na den. I když to je těžké, protože bezdomovecký systém tě tak přinutí myslet.

 

Byl jsi na ulici, kvůli slovenskému občanství a záznamu v rejstříku hůř sháněl práci... Jedno z tvých hudebních témat je přitom „neřešit systém“. Nemusel jsi ho právě v těch dobách řešit dost výrazně?

Já ho musel řešit až ve chvíli, kdy mi došlo, že chci bejt normální člověk. Ze začátku jsem to měl fakt na háku. Bavilo mě squatovat, potkávat se s pankáčema, bylo to super. Šel jsem na sedmičku, tam rappeři Orion a Vladimír. Odrapoval jsem koncert, že koukali, a až posléze mi dali najevo, že bych se mohl změnit, že by to taky chtělo normálně žít a vypadat... I ten výsměch mi pomohl. Já neříkám, že prachy ležej na ulici. Ale jestli jseš zdravej, nejsi fyzicky nebo duševně indisponován a jseš šťastnej, že nemáš záznam, tak se práce najde. Samozřejmě pokud nejseš, tak je to relativně v prdeli a tenhle systém je postavenej jako hamty hamty, je to trošilinku zákon džungle, a tak ti nikdo nedá sponzorskej dat na dobrou věc, aniž by v tom viděl zisk. Ale já si myslím, že charita jako taková fungovala a bude fungovat vždy. A ty když dokážeš svoji charitu dobře prodat, tak se dokážeš dobře postarat o svoje klienty. Proto právě musí být lidi, kteří jsou podnikaví a draví, kteří jsou od Boha a mají pro tohle to srdce pomáhat. Ale když takoví lidi nejsou a nic takového tady není – já říkám, že důležitá je prevence, tak holt ti, kteř í jsou na tom špatně, na to doplatí. Umřou na ulici někde zmrzlí nebo ve svém bytě a nikdo o tom neví.

 

Jak se dnes s odstupem let díváš na Nový Prostor?

Víš co, já už si šetřím a takhle, ale nikdy nevíš, kdy tě někdo podrazí. Ale kdyby se stalo cokoli a člověk měl třeba vyjít z basy, tak může jít prodávat ten streetpaper a uživí se tím. Je to pomoc, o které vím, že funguje.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv