NP č.400 > Téma číslaKanál, jeskyň, větrák, sadTomáš Havlín

Každý z prodejců Nového Prostoru je už dnes někde trochu jinde. Pro 400. vydání ale zavzpomínali, kde všude také skládali hlavu…

 

Večery s poustevníkem

Celý život jsem se honil za penězi, ale tady přijdete na jiné myšlenky. V Petřínských jeskyních jsem žil jen asi tři měsíce, bylo to v roce 2002, ale zjistil jsem, že podstatné je něco jiného. Člověk nemusí vlastnit, mít auto a kdo ví co všechno. Tady jsem uviděl stromy, listy a ptáčky, prostě jinou formu života, které jsem předtím něvěnoval pozornost. Přitom je to důležitá součást existence. Tehdy tu v jedné z jeskyní žil poustevník. Bylo mu kolem šedesáti, takový vysoký, hubený muž s vlasy svázanými do copu. Už si nepamatuji, jak se jmenoval, ale vím, že za ním přišel i Havel a on tu pak s ním měl vyvěšenou fotku. Ten poustevník měl obrovskou školu života, to je víc než vysoká škola, a byl velmi dobrý psycholog. On vlastně změnil moje myšlení. Bavili jsme se spolu a on mi dával rady. Říkal třeba, že člověk by v sobě neměl živit nenávist a že čas je nejlepší lékař...

Kromě něj tu žili i další lidé, většinou již zanedbaní a staří, o mnoho starší než já. My jsme byli v jeskyni čtyři. Pamatuji se na Zdeňka a Květu, jeho jsem pak potkal ještě v ubytovně na Milíčově, než ji zavřeli. Moc dobře na to období nevzpomínám. Jako přístřešek byla jeskyň dobrá, a když se zatopilo, bylo v ní i teplo. Večer jsme se také vždy potkali a vyrazili společně na kartóny, aby člověk měl něco suchého pod sebe. Ale i tak byla rána chladná a já se budil kolem druhé celý polámaný a nemohl zaspat. Mnohokrát se také stalo, že jsem se vůbec nedostal dovnitř. To prostě někdo někomu slíbil spaní a kdo přišel pozdě, měl smůlu. Chodíval jsem pak dolů do klubu na Újezd, kde mi dali i malé pivo.

Dnes sem chodívám tak jednou za měsíc za panenkou Marií, která mi pomohla. Vodím sem také svá vnoučata a ukazuju jim, kde jsem žil. Já se za to nestydím. Není hanba spadnout na zem, hanba je zůstat ležet.

Milan Kacmarcik 

 

 

Stará garda pod třešní

Tady v sadu u Bořislavky jsem žil tak před patnácti lety. Ideální místo. Když jdeš po ulici mezi domy, ani bys neřekl, že to tu je. A nejkrásnější bylo, že lidi nás nepráskli. Naopak s námi drželi, ti dědečkové a babičky, kteří tehdy bydleli v okolí, nám nosili čaj a buchty.

My jsme byli taková stará garda, ti rozumní, kteří nechlastali a nedrogovali. Když jsme se tady poprvé setkali náhodou, domluvili jsme si pravidla, a kdo je porušil, ten šel od válu. Žádný alkohol, žádné drogy a pokud možno, tak ani otevřený oheň. Povolena byla plynová kamna, která ale musela vystydnout na hlíně, aby náhodou nechytla tráva. Než se šlo spát, sáhlo se na ně, a když vydržela ruka, tak vydržel i stan. Taky se tu hrávalo na kytary, ale po desáté nesmělo být zapnuté ani rádio. A pravidla dodržovali všichni – stará garda se totiž bála, že ji policie vyhodí.

Obvykle nás tady bylo kolem patnácti. Ve stanech, ve spacácích, nebo si někdo postavil chýši ze suchých větví. Byli tu Ostraváci, Brňáci, dokonce jeden Angličan. Většinu jsem znal pod přezdívkami. Důležitý byl mezi námi Taťka, starší pán, kterého jsme jednou v zimě odlapili někde zmrznutýho, nechali ho jednou dvakrát přespat a on už pak s námi zůstal. Když něco řekl, platilo to jako nepsanej zákon. On už nikam nechodil, zůstával tu s holkama a uklízel. Když tohle viděli lidi z okolí, nebyl žádný problém. Pokud vím, žilo se tu takhle asi pět let. 

Honza Vertelecký

 

Potkani neublížej

Žít v kanálu jsem začala vlastně náhodou. Před šesti lety jsem přišla o práci, tím pádem si nemohla dovolit ubytovnu, a tak jsem jezdila po Praze tramvají. Jednou jsem vystoupila na konečné na Spojovací, a protože jsem měla absťák, požádala jsem u jedné skupinky o cigaretu. Nevěděla jsem, že jsou to bezdomovci, ale jeden mi rovnou nabídl, že u něj můžu bydlet. Michal dělal v říční plavbě, ale po návratu z vězení už ho nevzali. Co je s ním dnes, to nevím, jednoho dne prostě zmizel... V kanálu jsme spolu bydleli bezmála rok. Dolů se lezlo po žebříku, přes teplovodní trubky, a pak se kousek seskočilo. Bylo tam teploučko a s námi také dost potkanů. Ale potkani neublížej. Pokud je sami neohrozíte, jenom se po vás proběhnou.

V okolí byli další bezdomovci, dobří přátelé, hodně mi pomohli. Vždycky ráno jsme se sešli na plácku, tehdy tam chodil třeba Mikrouš, Flaštička nebo Pítrs, který vždycky zdravil slovy „Nejdřív byl Pítrs a pak Beatles“. Dali jsme si trochu vína a rozešli se po práci. Chodili jsme na papír, po kontejnerech, jídlo jsme mohli sehnat za Albertem, dokud to tam nezamkli. Večer jsme se zase všichni společně sešli.

Pomohli nám i lidé z okolí. Manželé z blízkého domu nám občas uvařili kafe nebo nám dovolili si vyprat. Tramvaják Jirka nám dal kód od kabinky na konečné, takže jsme se mohli chodit umýt. Někdy také přijel, hodil nám drobný a říkal: „Za hodinu jsem zpátky, nechte mi loka!“

Nebylo to špatný, ale po roce jsme museli odejít. Kanál byl hned pod okny domu a lidé si začali stěžovat. Víko je dnes zavařené, ale já bych se vrátit nechtěla. Život bezdomovce je jen o tom, jak vydělat peníze. A člověk se prostě nevyspí.

Štěpánka Kocandová 

 

Kafe a práce

Vždycky jsem se vyhýbal místům, která byla víc obydlená, protože jsem se bál, že něco chytnu. A u těhle větráků na Vltavské bylo čisto a zároveň to bylo nejbližší místo, kde se po prodeji Nového Prostoru dalo zalehnout a spát.

Strávil jsem tady asi tři týdny v létě v roce 2005. Byl tady klid, maximálně pár pejskařů, magistrála mi nevadila a byl odtud pěkný výhled na Prahu. Tehdy mi šlo o to, aby si na mě zákazníci zvykli. Vstal jsem proto už v pět ráno, všechno sbalil, aby místo zůstalo prázdné, a jelikož tehdy byly na Vltavské ještě stánky, koupil jsem si kafe, něco sladkého na zub a šel hned prodávat. Po půlnoci, když metro zavřelo, jsem zase vylezl po hromosvodu nahoru a zalehl.

Známá tehdy pracovala v metru jako dispečerka, takže jsem mohl chodit dolů se umýt nebo si tam nechat věci. Brzy to ale mělo skončit. Jednou, když pršelo, jsem natáhl celtu mezi větráky a všimli si mě policajti. Přišli v noci, svítili na mě baterkami, legitimovali mě a dělali ty-ty-ty. Sbalil jsem si věci a odjel tramvají do noci.

Petr Bláha 

 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv