NP č.396 > Téma číslaDěti konzumního rájeKarel Veselý

Dříve se subkultury točily kolem hudebních směrů, dnes si mladí hipsteři užívají hlavně jejich kombinování.

 

Když se řekne slovo subkultura, nejspíše vás napadnou partičky kolem hudebních směrů, jako jsou punk, metal nebo hip hop. Hudba má skutečně obrovskou moc spojovat mladé lidi a určovat jejich chování či myšlení. Riffy elektrických kytar nebo beaty ze sampleru jsou ale jen počáteční bod, od něhož se odvíjí předivo identity, k níž patří specifický styl oblékání či „kmenově“ sdílená ideologie. Těmito znaky dávají členové subkultury najevo, že jsou jiní než zbytek společnosti, a zároveň že v tom nejsou úplně sami.

Se začátkem tisíciletí ale povstala nová rasa městských živočichů, jejichž uniformy lze rozeznat jen těžko a také není úplně jasné, co si vlastně myslí. Identita pro ně není uzavřený celek, ale proměnlivý mišmaš, do něhož se vejdou fragmenty všech možných módních stylů, na které si vzpomenete. Ve městě je moc nepotkáte, protože tráví většinu času doma u počítače. A na jejich oblíbenou hudbu se raději vůbec neptejte. Mohli by spustit nekonečnou přednášku o muzikantech, které stejně nebudete znát. A o kterých oni sami nejspíš za pár měsíců řeknou, že jsou už nudní.

Někdo jim říká hipsteři, oni sami ale tohle slovo nenávidí, případně ho používají jako nadávku. Nechtějí být součástí žádného celku, což paradoxně vede k tomu, že se jím stávají. V jejich subkultuře, která sebe sama za subkulturu nepovažuje, je vůbec spousta paradoxů. Štítí se uniformity, přesto rádi nosí brýle s tlustými obroučkami a kalhoty s úzkými nohavicemi. Svůj elitářský status odvozují od obrovského přehledu v popkultuře, který získali stovkami hodin u internetu, ale nakonec všichni poslouchají stejné „nezávislé“ kapely schválené trendařskými servery jako jsou Pitchfork nebo Stereogum. Nenávidí masovou kulturu a na první pohled zaujímají antikonzumní postoje, přesto závisejí na novinkách „cool“ značek jako Apple nebo American Apparel.

 

V digitální éře

Hipster – kde se vlastně vzalo to slovo? Hip pochází ze slovníku jazzmanů a znamenalo „mít o něčem povědomí, být zasvěcený“. Termín hipster se začal používat poprvé v třicátých letech, kdy se jím popisovali jazzoví fanoušci z dobře postavených bělošských rodin, kteří si zamilovali životní styl, hudbu i jazyk Afroameričanů. „Bílí negři“, jak o nich psal Norman Mailer na konci padesátých let, viděli v nespoutaných černých hudebnících poslední zbytky autentické existence a snažili se je ze všech sil napodobit, nejčastěji destruktivním způsobem života.

Mezi hipstery patřili i beatnici jako Jack Kerouac nebo Allen Ginsberg, z jejichž ideje nezávislosti na společnosti se v šedesátých letech zrodilo jedno z největších hnutí alternativní kultury vůbec – hippies. Na rozdíl od sklíčených a věčně zasmušilých hipsterů vzývali o generaci mladší hippies pozitivní hodnoty komunitního života a víru, že společenský řád lze změnit společnou prací. Zatímco jejich odkaz přežil až do současnosti v nejrůznějších ekologických hnutích, cyničtí a samotářští hipsteři se vynořili ze zapomnění až na konci devadesátých let. Dostali totiž konečně novou platformu, přes niž mohou šířit svoje myšlenky – internet. Na začátku byla – jako vždycky – hudba. Terabajty desek všech žánrů i epoch stažených ze sítě v digitálním formátu MP3 daly hrstce elitářů potřebný kulturní kapitál, na němž mohli postavit svůj pocit kulturní výlučnosti. Na diskuzních fórech a o něco později i internetových blozích se tak zrodila nová skupina „vědoucích“, která využila své schopnosti mimořádně rychle zpracovávat informace. Jsou to děti počítačové revoluce, která nás naučila hromadit data, ale už ne s nimi důkladně a do hloubky pracovat. Stejně jako nebyl pro internetové kutily tzv. bastardího popu problém spojit v jedné písni Beatles a rappera Jay-Zho, dokázala první generace „digitálních našinců“ (termín amerického sociologa Marca Prenského) spojit jednotlivé elementy subkultur minulosti. Díky internetu jsou pro ně dějiny nekonečným zdrojem inspirace, v jejich módě se metalový nábojnicový pás může potkat s batikovaným tričkem hippies, anebo osmdesátkové kýčovité tričko Mickey Mousem skvěle padne k úpletovému svetru, který nosili naši tátové v šedesátých letech. Existuje jediné pravidlo: smíchej všechno se vším, jen zbytečně nepátrej po tom, co ta či ona věc původně reprezentovala.

 

Ustát nenávist

Netrvalo příliš dlouho a z úzké komunity hudebních nadšenců či bloggerů se eklektický oděvní styl dostal i do velkých prodejních řetězců a časopisy Vice nebo Clash se staly biblí nové módy. Pohublí a věčně melancholičtí hipsteři nového tisíciletí se pak stali obětí výsměchu, klipy na YouTube počínaje přes fotografické blogy zaznamenávající bizarní módní kreace až po parodické webkomiksy, jako je třeba populární Hipster Hitler. Stereotypní člen subkultury je v něm vyobrazen jako samolibý nacistický diktátor se zálibou v tričkách s ironickými hesly. Snadným terčem je také lehkovážná povrchnost hipsterů, s níž kombinují to či ono, ale i jejich nepraktičnost nebo nafoukanost. Skoro to vypadá, že na světě je víc lidí, kteří hipstery nenávidí, než hipsterů samotných. Když už nic, tak kromě obdivuhodné zaujatosti sebou samými prokázali také originální kreativitu při kombinování elementů konzumní kultury. „Pro tuto generaci není styl něco, co si lze koupit v obchodním domě, ale stalo se to něčím, co najdeš v sekáči, anebo – úplně nejlépe – vyrobíš sám,“ napsal Matt Granfield ve své satirické knize o současné popkultuře HipsterMattic (2011) a shrnul tak, proč se hipsteři po právu stali vůdčí subkulturou začátku jednadvacátého století.

Zůstává otázkou, jestli se jejich okázalé ironické konzumentství dalo vůbec srovnávat s podvratností nebo aktivismem dřívějších subkultur. Stejně jako jestli vůbec v rámci hyperkonzumní společnosti, která je zrodila, mohli udělat více. Minulý čas v předchozích větách je užit na místě, protože spousta kulturních teoretiků už prohlásila éru hipsterů za ukončenou. Po světových velkoměstech je ještě najdete v second handech či na koncertech kapel, o nichž se píše zatím jen na internetu. Jenže na hipsterskou generaci se už pomalu snáší stín konce romantiky jejich zdánlivě nekonečného mládí, kdy si mohli užívat za peníze svých rodičů.

 

 

 


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv