„Najdi si konečně nějakou manuální práci. Přiznej, že u sledování filmu Občan Kane usínáš jako všichni ostatní. Zasměj se občas svým vlastním vtipům. Přiznej si, že neexistuje nic takového jako ‚provinilé potěšení‘, protože stydět se za to, že máš něco rád jen proto, že to mají rádi i ostatní, je hloupost.“ Tak zní některé body v Posthipsterském manifestu, který nedávno zveřejnil americký satirický portál The Miscellany News. „V těchto temných a nejistých dobách můžeme společně něco dokázat, musíme ale myslet víc na druhé než na sebe a svoji módu. Hipsteři celého světa, spojte se! Stejně nemáte moc co ztratit, kromě svého kuřáckého zlozvyku,“ končí vtipný text, podle kterého se éra do sebe zahleděných individualistů, kteří dominovali subkulturnímu prostoru první dekády nového tisíciletí, pomalu blíží ke konci. Stejný názor, zdá se, zastávají i editoři amerického literárního časopisu n+1, který vloni uspořádal konferenci nazvanou Kdo byl hipster?, i portál PopMatters, jenž uveřejnil článek Smrt hipsterství. Být cool už prostě přestává být cool. Jenže kdo nebo co teď hipstery nahradí?
Život v ironii
Když s nástupem punku v sedmdesátých letech začali britští akademici hlouběji studovat tehdejší mládežnické subkultury, shodli se na tom, že jejich společným znakem je politická angažovanost. Punkové heslo „no future“ vypadá jako nihilistická reakce na konzumní kulturu a její obrázek šťastné budoucnosti, tedy alespoň do okamžiku, než zjistíte, že ho vymyslel Malcolm McLaren, aby s pomocí iluze mládežnické rebelie prodal desky Sex Pistols a módní kreace ze svého butiku Sex. Vztah subkultur a reklamního průmyslu je vůbec složitá věc. Mladí milují projevy autenticity, ale nejsou příliš dobří v rozeznávání marketingových triků. Možná by to dokonce mohlo vést k pochybovačnému závěru, že všechny subkultury jsou nakonec především výmyslem těch, kteří chtějí prodat jejich autenticitu. Hipsteři z konce devadesátých let přijali tento pochybovačný postmoderní cynismus za svůj a stvořili subkulturu popírající svoji vlastní existenci.
„Hipsterství nedalo světu skvělé fotografy, ale jen pár povedených náhodně zmáčknutých záběrů. Nevytvořilo žádnou hodnotnou literaturu, ale ukázalo, jak se dají inovativně využívat grafické fonty. A už vůbec nestvořilo vlastní uměleckou avantgardu, ale roztroušené partičky uživatelů, kteří jako první přijali nějaké technologické inovace,“ shrnuje v textu What Was The Hipster? pro New York Magazine dopad hipsterství publicista Mark Greif. Shrnuto: místo vlastní kultury se mládež nulté dekády soustředila na vytváření jejího zdání. Z lovení kulturních artefaktů udělali heroickou akci a místo protispolečenských postojů zaujali postoje „rebelantských konzumentů“ (termín sociologa Thomase Franka), podle kterých lze kupováním těch správných výrobků vytvořit vlastní osobnost. Postoje nahradili ironií.
Jenže v té nakonec žijeme všichni. Jsme zahlceni protikladnými informacemi a odmítáme uvěřit v cokoliv, co by nás mohlo překračovat. Naši roztěkanou mysl svádí krátkodobé slasti z internetu, a tak odmítáme přemýšlet o hlubších dopadech našeho jednání. Jsme svědky krize angažovanosti a kolem nás převládá přesvědčení, že jediné, co se ve světě blízkém svému konci ještě dá dělat, je užívat si na plné pecky. Hipsteři surfující po hraně věcí jsou tak mnohem více smutnou diagnózou doby než objektem hodným výsměchu. Nakonec by se totiž mohlo ukázat, že se smějeme jen sami sobě.
Mezi angažovaností a idiocií
Je z tohoto bludného kruhu konzumní kultury ještě vůbec cesta ven? Možná nás jen hipsteři zavedli na hranu propasti a ukázali cestu, kterou se rozhodně nevydávat. A teď když jsme všichni pochopili, že nihilismus je zhoubný, možná se poučíme z jejich chyb, přestaneme se sledovat v zrcadle a začneme zase něco dělat. Třeba se příští subkultura odpojí od počítačů, které nezadržitelně začínají prorůstat s naším tělem i vědomím, a vrátí se zpět k přírodě. Nakonec už i hipsteři si pěstují vlastní potraviny a nakupují na eko-farmách. A milují skupiny se zvířátky v názvech od Grizzly Bear přes Fleet Foxes až k Animal Collective, možná protože jim připomínají idylický svět nezkažené přírody. Někdo předpovídá, že by se nová subkultura mohla zrodit ze současných politických hnutí, jako jsou Occupy Wall Street a 99%, jež znovu vrátily mladým potřebu angažovat se.
Dost možná ale blazeované a sofistikované elitáře nahradí přiznaní idioti, kteří se budou chlubit svým kulturním rozhledem neandrtálce pod heslem: Proč si život komplikovat přemýšlením? Vždyť nastupující generace bude nejspíše první od druhé světové války, která bude dostávat menší kapesné než ta předchozí. Právě na těchto penězích od rodičů a nadbytku volného času vznikly první subkultury, jako byli třeba angličtí mods v padesátých letech. Anebo jsou hipsteř i opravdu poslední subkultura, která ještě něčemu věř ila. Byť to bylo třeba v to, že ničemu nevěří.
