NP č.389 > Ženská stránkaJak? Od Nového roku jinak!Margita Mucki

Dva hrnky od kafe. Kousek čokolády mezi altem a mezerníkem. Dostat ho ven by trvalo minimálně 10 minut. A přesně ty nemám. Každej z těhle 5000 znaků se měl odevzdat včera. Doprčic! Tyhle nervy mám naposled! Od Novýho roku budu plnit termíny a dodržovat plány, který si dávám. A nedopadne to jako loni!

 

Kdo si nikdy nedal předsevzetí, ať hodí popelníkem. Zdá se, že není nic snazšího, než se sebekriticky ohlédnout, vyhodnotit chyby, nastavit mety a určit čas startu. A pak… hm, mno.. tak možná snad raději od zítra.

 

Konce a začátky

Schopnost pociťovat nespokojenost a snažit se o změny je pohonem vývoje. Kdybychom ji neměli, nic by nás nenutilo opustit pohodlí zahřáté jeskyně či v modernějším pojetí přívětivě vysezené pohovky. Možná by nás ani nenapadlo o lepší jeskyni přemýšlet. Jenže jen co se taková myšlenka objeví, stáváme se sami sobě dohlížitelem. Jako nejobvyklejší moment pro toto nastavení se jeví konce v podstatě všeho druhu. A s nimi přirozeně spojené začátky. Rozměrů epidemie dosahuje vytyčování nových cílů zejména na přelomu roku. V moment, kdy se blíží datum se dvěma jedničkami, nemůžeme odolat. Je snad něco, co vypadá více jako začátek, než první den nového roku?

Kolébka novoroční tradice se začala pohupovat v 16. století, v souvislosti se slavením výročí úmrtí papeže Silvestra I. Podobné třeštění se nicméně dostavuje také v době začátku prázdnin, nového školního roku, v souvislosti s osobními jubilei či vztahovými karamboly. Jakákoli příležitost obrátit se za sebe a bilancovat nás prostě vede k vybarvování nových zítřků. Dlužno dodat, že většinou v poněkud barvotiskovém provedení.

 

Štíhlá lingvistka a svalnatý abstinent

Moderní svět překypuje výzkumníky a výsledky jejich činorodé práce. Ani zmiňovaná prognostická aktivita nezůstala stranou jejich zájmu. Díky tomu například víme následující: V počátku nového roku si pravidelně dává předsevzetí každý třetí člověk. Mezi zavazujícími se jsou častěji ženy, každopádně o svých rozhodnutích více informují okolí. Známé také je, čeho nejčastěji se plány do budoucna týkají. Většina z nás touží být štíhlejší, v lepší fyzické kondici, bohatší a spořivější, šetrnější k životnímu prostředí, přívětivější na své okolí a v neposlední řadě i znalejší cizích jazyků. Provozovatelé salónů krásy, jazykových škol a tělocvičen o tato fakta často opírají své smělé obchodní plány. Smutnější by měli být majitelé tabákových polí, palíren a čokoládoven. Kdekdo totiž plánuje prožít budoucí rok bez alkoholového oparu, nikotinové clony a břišní vycpávky. Přesto se ale nezdá, že by se světová populace výrazněji měnila v seskupení abstinujících polyglotů, kteří se do práce přesunují joggingem, cestou konverzují s cizinci, aby se pak večer věnovali rozvíjení rodinných vztahů. Někde musí být důvod, proč se mezi detailně artikulovaným předsevzetím a každodenní realitou objevuje propast velikosti Macochy.

 

Snad napřesrok?

Zdá se, že slabin vytvářených plánů je hned několik. V rámci snahy změnit vše od podlahy si často dáváme cíle, které jsou v podstatě nereálné. Stačí pak týden, aby bylo zřejmé, že z pivního skauta superman věnující volný čas vytváření haiku v japonštině pravděpodobně nebude. Při výchozím bodu „všechno bude jinak“ také zapomínáme vytvořit krizový postup, použitelný v moment, kdy naše nové já klopýtne. Jeden čokoládový bonbon se pak stává skluzavkou do hlubin bonboniéry, protože chybí záchranná brzda v podobě plánu, jak s pokleskem (který bylo možné očekávat) naložit. Slabinou zbrusu nového života je i zřetězení mnoha změn. Převedeny do praxe všechny najednou mění se bleskurychle ve zdroj frustrace a naštvání, které nemá konce.

Mohlo by se zdát, že vytvořit předsevzetí je vlastně cesta do pekla. Nemusíme se ale této tradiční kratochvíle bezhlavě vzdávat. Pro to, aby nám plány sloužily, by měl stačit zdravý rozum a dodržení pár bezpečnostních bodů. Předsevzetí vytvářet konkrétní mety, formulovat je pozitivně, rovnou s nimi plánovat odměny za dosažené dílčí cíle, počítat s možným selháním a vymyslet, jak na něj reagovat, a uvědomit si také své stránky a vlastnosti, které měnit nechceme. A hlavně: dělat jen změny, které jsou pro nás skutečně užitečné a potřebné. Ono takové psaní na poslední chvíli je přece jen adrenalin a nápady při něm přicházejí rychleji.

 


autor / Margita Mucki VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv