NP č.387 > Téma číslaSpojkyMartina Křížková

Mladí Vietnamci si v Česku vysloužili pověst jedničkářů, kteří bezproblémově zapadli do české společnosti. U vedlejšího stolu v kanceláři je ale zatím asi nepotkáte.

 

Přijeli do Česka jako malé děti nebo se tu už narodili. Chodili do českých škol, pilně studovali a obvykle i dobře prospívali. Pomáhali svým rodičům ve večerkách nebo na tržnici, tlumočili při úředních jednáních a překládali nejen slova, ale i gesta a chování. Odmalička byli prostředníky. Nyní jsou ve věku, kdy si začínají hledat práci. V „běžných“ zaměstnáních je ale spíše nenajdete. Pokud nezamíří do zahraničních firem, pracují v sekcích pro vietnamské zákazníky, nabízejí servis Vietnamcům, nebo učí Čechy, jak třetí největší minoritě v zemi porozumět. I v práci jsou především spojkami. „Jsme generace mezi,“ říká dvaadvacetiletá Trinh Thuy Duong o sobě a svých vrstevnících. Nebo také generace tzv. banánových dětí, jak se sami někteří nazývají. Vypadají jako Vietnamci, ale díky prostředí se cítí jako Češi. Navrch „žlutí“, vevnitř „bílí“. Rodiče by se jednou třeba ještě rádi vrátili do Vietnamu, oni už své sny spojují spíše s Evropou. Kořeny jsou ale někde na pomezí. Na jednu stranu plní ještě „vietnamská“ očekávání komunity, ve které vyrostli, na druhou se etablují v majoritě, která s nimi ovšem (pokud nepočítáme večerky a montovny) nemá zkušenosti, alespoň ty pracovní ne.

ZLATÉ DNO
Rodiče přišli do Česka většinou kvůli zlepšení ekonomické situace. Prostor se jim otevřel v maloobchodě, tak ho také využili. „Nepřišli se sem bavit,“ podotýká student vietnamistiky Mai Ngoc Minh. Naopak tvrdě pracovali a nyní chtějí, aby jejich děti nemusely dělat to samé. „Chtějí, abychom uspěli, dostali se co nejvýše a nemuseli se živit manuální prací jako oni,“ vysvětluje Trinh Thuy Duong. Ve vietnamských rodinách se proto klade důraz především na vzdělání. Rodiče ovšem také touží, aby si děti zvolily povolání, které jim zaručí určitou perspektivu, a to za jakýchkoliv okolností. Je to jakási sofistikovanější obdoba českého řemesla, které má zlaté dno. Ve Vietnamu jsou některá zaměstnání prestižní více a jiná méně. Věnovat se obchodu, právům nebo medicíně je hodno ocenění. Zato například umělecké profese jsou chápány jako rizikové a nevýdělečné. Mladí Vietnamci v Česku tak směřují především na obchodní a technické školy (v Praze typicky Vysoká škola ekonomická či ekonomické obory na „zemědělce“ a České vysoké učení technické). V kurzu jsou též pochopitelně práva a medicína. Kdo chce studovat dle své volby, může docela narazit.

JISTOTA A JISTOTA
Mai Ngoc Minha odmalička lákala matematika, vyhrával dokonce olympiády, takže přirozeně směřoval na ČVUT. Po prvním ročníku ale zjistil, že by chtěl dělat přeci jen ještě něco jiného a rozhodl se pro vietnamistiku. Mimo jiné proto, že se chtěl dozvědět více o zemi, ze které pochází. „Rodiče s mojí původní volbou nesouhlasili, hlavně táta. Chtěli, abych šel na medicínu,“ říká s tím, že kvůli tomu na čas dokonce ochladly jejich vztahy. V současnosti objevil andragogiku a rád by studoval oba obory. Chtěl by se věnovat i lektorování a koučinku dospělých. „Na takovou volbu již musí být rodiče hodně tolerantní a pokrokoví. Jde o rodinnou prestiž, rodina má mít dobré jméno a s tím souvisí v našem pohledu i povolání, které si děti zvolí. Pod koučinkem si rodiče často nedokážou ani nic představit,“ komentuje jeho situaci Trinh Thuy Duong. Sama studuje podnikání a právo na VŠE. Věří ale, že její rodiče by byli spokojeni, i kdyby studovala méně „prestižní“ školu. Omezený výběr možných oborů ovšem ve svých důsledcích přispívá i k menším možnostem uplatnění. „Mám hned tři přátele, kteří vystudovali ČVUT a nyní jsou nezaměstnaní,“ podotýká Mai Ngoc Minh. Ruku v ruce s tradicí ovlivňují vstup mladých Vietnamců na trh práce také čeští zaměstnavatelé. „Nejsou zvyklí zaměstnávat cizince,“ říká Trinh Thuy Duong. Podobně jako vietnamští rodiče hledají i zaměstnavatelé jistotu a první generace vietnamských vysokoškoláků je pro ně do určité míry malou neznámou. Pokud současní mladí Vietnamci po vysoké škole nezamíří do zahraničních firem, kde jsou na cizince zvyklí, soustředí se obvykle na podnikání či služby, které nějak souvisí s životem komunity. Zjednodušeně to znamená, že kdo vystuduje například informační technologie, nabízí pak správu sítí u vietnamských firem.

VIETNAMSKÉ AMBICE
Trinh Thuy Duong i Mai Ngoc Minh, kteří zatím mají oba trochu jiné ambice, se shodují v tom, že pracovat pro komunitu je pro mladé i v mnohém jednodušší. Narážejí na fakt, který pojmenovává jejich vrstevník Hoang Do Duy: „Vietnamci v práci často ´bojují´ se stereotypy u spolupracovníků. Nutí je pracovat buď málo, aby se nezvyšovaly normy, nebo naopak více a za ně a čeští šéfové se jich pak většinou nezastanou.“ Mimo práci v komunitě a „klasické“ zaměstnání se ale otvírá pro mladé Vietnamce ještě jeden specifický obor podnikání. I když jsou třeba čeští zaměstnavatelé z nové kvalifikované pracovní síly zatím trochu bezradní, určitě mají zájem o prostředníky. Vietnamská komunita je v současnosti třetí největší menšinou v zemi. A určitě jednou z nejuzavřenějších. Velké i menší firmy si uvědomily, že je pro ně skvělým potencionálním odbytištěm služeb a výrobků. Samy se ale k Vietnamcům kvůli jazykové bariéře generace „rodičů“ neumějí dostat. Zaměstnávají proto jejich děti. Mobilní operátoři tak již dávno mají v Česku vietnamské sekce, které „obsluhují“ vietnamsky hovořící zákazníky a globální značkové nápoje do večerek nabízejí mladí vietnamští „cesťáci“. Spojky ale nepotřebují jen firmy. Využívají je také úřady nebo neziskové organizace. Mladí Vietnamci tomu chtě nechtě přizpůsobují i své ambice. Trinh Thuy Duong sice při škole pracuje v pražské právní kanceláři, je ale zase zaměřená na Vietnamce. Mai Ngoc Minh přednáší na školách o vietnamské kultuře a Hoang Do Duy poučoval o tomtéž policisty. „Myslím si, že se to rychle změní, bude stačit pár let a všichni si zvyknou. Komunita se více otevře, děti začnou studovat i jiné obory a podaří se jim proniknout i do dalších zaměstnání,“ věří Trinh Thuy Duong. Sama ve volném čase zatím provází spolu oblíbeným blogerem panem Cuketkou návštěvy v největší pražské vietnamské tržnici Sapa a připravuje vlastní blog o jídle. Samozřejmě vietnamském.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv