NP č.368 > Téma číslaPolitika deviaceOndřej Soukup

„edá se říct, že by mladé poitika vyslověně nezajímala. Jenom jejich projevy jsou nějaké deviantní," povzdechl si minulý rok jeden z autorů internetového serveru Russkij Žurnal. Kam mířil svým provokativním lamentem?

 

Při pohledu na novinové titulky nelze zmíněnému autorovi než dát za pravdu. „Nesouhlasící“, kteří se v naprosté většině případů jen nechají přesilou policistů naházet do připravených antonů. Novodobí komsomolci z hnutí Naši nebo Molodaja gvardija schopní fungovat pouze jako provokatéři na protivládních akcích či vrhat exkrementy po svých ideových odpůrcích. A hrůzu nahánějící ultranacionalisté a neonacisté, jejichž společným heslem je Rusko Rusům.

 

PODCENĚNÝ NACIONALISMUS

Začněme u těch posledních. Ještě do počátku loňského roku úřady hrozby ze strany nacionalistů úporně bagatelizovaly. Naopak mírný, „státotvorný“ nacionalismus, byl ve státních médiích podporován zejména ve formě antiamerikanismu nebo pokud se vyhraňoval vůči pobaltským státům. Kremelští ideologové si dlouho odmítali př ipustit fakt, že průměrný ruský nacionalista nemá mnoho šancí potkat estonského příznivce jednotek SS, opravdového ukrajinského banderovce nebo dokonce amerického imperialistu. Ale tádžického gastarbaitera nebo kavkazské mladíky potkává každý den, stejně jako úplatné policisty.

Úřady začaly zasahovat až v okamžiku, kdy počet obětí přesáhl určité meze. „Jedna skupina skinů měla smůlu, že umlátila mezinárodního šachového velmistra z Jakutska, proto po nich začali usilovně pátrat a během několika týdnů je měli všechny pod zámkem,“ říká Saša Verchovenskij z centra Sova, nevládní organizace monitorujícího projevy nacionalismu a neonacismu. Jak se ukázalo, šlo o skupinu teenagerů, vedených osmnáctiletým, mírně zaostalým Ivanem Koliničenkem. Jsou ale i podstatně nebezpečnější nacionalisté, jak ukázala vražda známého advokáta Stase Markelova a jeho známé Anastasije Baburovové v centru Moskvy. V nejbližší době se z z ní budou zodpovídat před soudem jistý Nikita Tichonov a jeho družka Jevgenija Chacis. Tichonov měl důvod se Markelovovi pomstít, právník totiž dosáhl toho, že na nacionalistu byl vydán zatykač kvůli vraždě moskevského antifašisty Alexandra Rjuchina. Tichonov tak od roku 2006 žil v ilegalitě s padělanými doklady a z peněz, poskytovaných soukmenovci. Tohle již nebyli nezletilí chuligáni, ale zakonspirovaná organizace, na jejímž kontě je patrně okolo šesti vražd.

Až dosud se vláda domnívala, že jde o v zásadě nevelkou skupinu radikálů, které nebude problém policejními metodami dostat pod kontrolu. Jenže prosincové nepokoje na náměstí Manéž v centru Moskvy ukázaly, že problém je hlubší. Formálně šlo o akci fotbalových fanoušků, připomínajících si památku jednoho z význačných ultras Spartaku Jegora Sviridova s přezdívkou Šedivák, který byl zavražděn během rvačky se skupinou Kavkazanů. Jak přiznávají sami ultras, velká část radikálnějších fanoušků patří k ultrapravicové scéně. Jenže na náměstí přišli i další nacionalisté, kterým je fotbal ukradený. Objevil se vůdce rozpuštěného Slovanského svazu Dmitrij Ďemuškin (organizace se nyní jmenuje Slovanská síla, iniciály zůstávají stejné) i další veřejně známí nacionalisté. Po několika hodinách se policii podařilo dav postupně rozptýlit a v následujících dnech masivním nasazením tajných i uniformovaných policistů zabránit pokusům některých skupin si podobnou akci zopakovat.

Otázkou je, jak dlouho mohou taková silová opatření fungovat. Neřeší totiž příčinu, kterou je naprosté odcizení části mládeže státu, zejména jeho silovým složkám, považovaným za zkorumpované. Ostatně nepokoje nevyvolala ani tolik Sviridovova smrt (v těchto kruzích není fatální konec až tak vzácný), jako to, že policie, která na místě zadržela všechny Kavkazany, později všechny, s výjimkou střílejícího, propustila.

 

PROTI FAŠISMU, PROTI NACISMU...

Na ulicích se neonacistům a jejich sympatizantům staví sice mírně rostoucí, ale pořád dost slabé hnutí antifa. Za poslední roky sice o něco zesílilo a zejména ve velkých městech má několik stovek až tisíců aktivních příznivců, stále je však především reakcí na útoky neonacistů a zaměřuje se zejména na svou vlastní obranu.

V posledních dvou letech na sebe přesto připoutalo pozornost několika pochody centrem Moskvy, kdy i několik set maskovaných lidí prošlo ulicemi a následně zmizelo, aniž by policie stačila jakkoli zareagovat. To, že aktivisté antify již nechtějí zůstat v ghettu pouliční války s neonacisty, zase ukázaly loňské události v městě Chimki, kde již delší dobu probíhaly protesty proti kácení lesa kvůli výstavbě dálnice Moskva – Petrohrad. Lesní tábor ekologů byl o pár dní předtím napaden skupinou najatých bijců, přičemž všechny indicie vedou k nacionalistickým skupinám a hovoří se též o objednávce státních úřadů. Antifa k obrovskému překvapení policie dokázala shromáždit pár stovek lidí, dorazit organizovaně do Chimek a dokonce posprejovat budovu radnice nápisy.

Následná reakce byla až zarážející. Zejména oficiální „putinjugend“ spustili kampaň, v níž obvinili aktivisty z nacistických metod a terorismu. Člověk pod jménem Vladislav Lovickij napadl na webových stránkách organizace Molodaja gvardija i novináře, kteří o akci psali, obvinil je z napomáhání teroristům a slíbil jim tvrdý trest podle zákonů války. Když o několik měsíců později kdosi uposlechl jeho výzvy a málem umlátil jím zmiňovaného novináře Olega Kašina, organizace rychle text z webu stáhla.

 

UMĚLECKÁ REVOLTA

Výsostně politická je umělecká tvorba provokatérů ze skupiny Vojna. Skupina se proslavila veřejnou souloží na počest zvolení Dmitrije Medveděva prezidentem a následně provedla řadu více či méně úspěšných akcí, z nichž nejspíše nejvtipnější bylo namalování obřího mužského přirození na most přes řeku Něvu v Petrohradu. Když se totiž most zvedl, aby mohly proplout lodě, obří falus se vztyčil přímo proti budově tajné služby FSB, jež se pár měsíců předtím začala o skupinu zajímat. Po akci „Palácový převrat“, kdy aktivisté Vojny převraceli zaparkované policejní vozy, ale skončili ve vazbě dva ze tří zakládajících členů skupiny s přezdívkami Ljoňja Jobnutyj a Vor. Hlavní ideolog Vojny Alexej Plucer-Sarno emigroval do Estonska, takže úřady budou mít nejspíše na nějakou dobu od Vojny pokoj.

Vojna se v posledních měsících skrývala v ilegalitě u členů zakázané Nacionálně-bolševické strany spisovatele Eduarda Limonova. Není to náhoda, i tuto stranu je snazší popisovat v termínech umělecké kritiky než politologie. Srp a kladivo v bílém kruhu a červeném poli připomínající zločinné režimy 20. století, hesla proti zbohatlíkům, slibující návrat Beriji a Gulagu. Ale také přestěhování hlavního města na Sibiř, zrušení kapitalismu nebo všeobecnou lásku a bratrství. „Mnoho z mých stoupenců se inspiruje 19. stoletím, revolucionáři, kteří chodili agitovat mezi lid a často končilii ve vězení,“ řekl mi jednou Eduard Limonov. Věznění má až iniciační rozměr. „Já už jsem seděl třikrát a je pravda, že předtím jsem se obdivně díval na jiné. Dnes už se ti mladší dívají s úctou na mne,“ ilustroval tezi o sakrální roli vězení jeden z jeho stoupenců s přezdívkou Irokéz.

 

KRIZE PRO I PROTI

Od té doby, kdy Limonov odvolal hesla o zničení liberálů, jsou nacbolové, jak se jeho příznivcům říká, nejčastějšími účastníky různých protestních akcí. Byli jádrem „Pochodů nesouhlasících“, nyní se účastní demonstrací na podporu svobody shromažďování, které se konají vždy jedenatřicátý den v měsíci. A patří mezi nejčastěji zatýkané. „Jasně, že jejich ideologie je totálně nepřijatelná, ale kdyby tu nebyli, tak je nás půlka,“ řekl mi v roce 2008 jeden z liberálních aktivistů.

Pěkně tím charakterizoval krizi, ve které se mladí liberálové nacházejí. Kdysi vlivná strana Jabloko o svou mládežnickou frakci prakticky přišla s vypuzením jejího vůdce Ilji Jašina, jenž se stal mediální tváří radikální opozice. Nedá se ale říct, že by jeho příkladu následovalo více vrstevníků. Hnutí Oborona, založené podle vzoru ukrajinské Pory a dalších „barevných“ organizací, nyní schází na úbytě. Liberální opozice nemá ani samostatné mládežnické organizace, ani agendu pro mladé.

O mnoho lepší, byť z jiných důvodů, ale není situace ani v táboře provládních hnutí. Ty vznikly na přímou objednávku hlavního kremelského ideologa Vladislava Surkova jako prostředek upevnění režimu proti riziku „barevné revoluce“. Nyní jsou ovšem v krizi, většina prakticky ukončila činnost, zůstalo největší hnutí Naši, proslavené svými letními tábory na jezeře Seliger v centrálním Rusku, a Molodaja gvardija, mládežnické křídlo státostrany Jednotné Rusko. Skoro žádná akce opozice se neobejde bez jejich přítomnosti. Pravda, neustálé provokace, výkřiky o prodejnosti opozice a fekální humor na plakátech již nemá ten správný efekt. To, co vypadalo normálně na konci prezidentování Vladimira Putina, vypadá v epoše „modernizátora“ Dmitrije Medveděva poněkud archaicky.

Zásadní ale je, že tyto organizace, nehledě na více než štědré financování a pravidelné setkávání s Putinem, neplní svou hlavní funkci, totiž být sociálním výtahem pro své aktivisty. Z více než osmdesáti tisíců členů hnutí Naši se do politiky (byť na krajské úrovni) dostaly o něco více než dvě stovky. Zakladatel Našich Vasilij Jakemenko je předsedou vládního výboru pro mládež, předseda Molodoj Gvardii Ruslan Gattarov je senátorem. Největším kádrovým úspěchem je nejspíše post gubernátora pskovské oblasti pro pětatřicetiletého aktivistu Molodoj gvardii Andreje Turčaka. Zde jsou ale na místě pochyby, zda za svůj post vděčí svému aktivismu či otci Anatolijovi, známému petrohradskému průmyslníkovi a údajně dobrému známému Vladimira Putina.

Právě neschopnost něco nabídnout mladému člověku je zásadním problémem současných ruských mládežnických organizací. Buď můžete zkoušet prorazit hlavou zeď se všemi dopady na svou hlavu a osobní svobodu nebo být prostě využit kremelským klanem, který vás mezi sebe ale stejně nepustí, protože nemáte ty správné rodiče a známé. Poněkud deviantní, jak to nazval v úvodu zmiňovaný publicista.

 

Autor je redaktor Hospodářských novin.

 


autor / Ondřej Soukup VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Dubisko neodcházej, potřebujeme se tě bát / Andrea Novotná > NP č.368 > Téma čísla Použít ve slušné společnosti slovo "Židák" znamená vystavit se (oprávněnému) podezření z antisemitismu. Slovo "Rusák" je oproti tomu v mnoha situacích přípustné. Jak to tedy máme s Rusy? Bojíme se jich? Cítíme se vůči nim ukřivděně? Pohrdáme jimi? A kdy dospějeme k vyrovnanému vztahu?   číst dále Třídní boj: encyklopedické heslo z roku 2011 / Jan Stern > NP č.368 > Fejeton Počátky třídního boje nacházíme v 19. a 20. století, tehdy však šlo pouze o jemné, zárodečné varianty (tzv. prvobytně pospolný třídní boj). Zásadním způsobem třídní boj propukl teprve ve století jednadvacátém, když se třídní antagonismy prudce vyostřily a v důsledku rozvoje technologického a kulturního také definitivně vykrystalizovaly proti sobě stojící třídy.   číst dále Až po krk v zemi / Tomáš Havlín > NP č.368 > Referát Když Maďarsko vstupovalo do Evropské unie, platilo za východního premianta. O sedm let později přichází alespoň některým na mysl úvahy, zda by EU přeci jen neměla zavést mechanismus vylučování.   číst dále Povstání v turistickém ráji / Dalibor Záhora > NP č.368 > Pošli to dál Letošní turistická sezóna v Tunisku je nejistá. I do Česka už pronikly zprávy o tuniském povstání, které svrhlo autoritářského prezidenta a jeho vládnoucí klan. Idylická iluze o stabilní severoafrické zemi vzala rychle za své. Stejně tak iluze o evropských politických elitách, které se „zlým“ státům dokáží postavit – tuniský diktátorský režim v tichosti tolerovaly desítky let.   číst dále