Román o atentátu na Heydricha je zároveň esejem o psaní románu na Heydricha – v duchu něčeho, co se stalo až konvencí, je text zároveň textem o textu. Je zarámován příběhem autora, který se na Slovensku setká krom dlouholeté známosti i se silným příběhem z dob druhé světové války, jejž jej po řadu let fascinuje, vede ke shromažďování nejrůznějších stop a písemností a nakonec k napsání vlastního textu.
NETVOR A HRDINOVÉ
Autor si se čtenářem často důmyslně hraje, ta hra je ale vcelku otevřená. Za postmoderním psaním neustále prosvítají otázky po realitě – jak mohu vědět to, co vím? Jak si mohli předchozí autoři literatury o atentátu vymyslet kupříkladu detaily milostného života Gabčíka a Kubiše? Jakým způsobem mohu sám pracovat s dialogy hlavních postav? Je to právě tohle tázání, které dává textu možná větší napětí než scény, v nichž se setkáváme například s vykrvácením nacistického ideologa Gregora Strassera, zastřeleného během noci dlouhých nožů.
Neustálý návrat autora k vlastnímu psaní text také zachraňuje před hlavním pokušením, které skýtá jeho námět. Bohužel jej ovšem zachraňuje jen do jisté míry. Tímto pokušením je černobílá povaha příběhu – dobří hrdinové se rozhodnou k atentátu na nacistického netvora. Defiluje tu před námi nelítostný zabiják a zároveň jedna z mála nacistických špiček, která na rozdíl od stvůr typu Hitlera a Göringa splňovala nacistický ideál mužské krásy, ušlechtilosti, fyzické zdatnosti a neohroženosti – ideál, který v těchto souvislostech jasně ukazuje svou děsivost. Jen stěží lze najít na Heydrichovi něco nejednoznačného, něco, co by mohlo komplikovat střet dobra se zlem.
VE STÍNU HOLOCAUSTU
Jasným kladem autorova pohledu pro české prostředí je mezinárodní kontext. V české národní paměti je Heydrich zapsán stále jen jako krutý a schopný nacistický místodržitel v Protektorátu Čechy a Morava, dovedně dávkující cukr a bič plánující v dlouhodobém horizontu genocidu českého národa. Binet nám představuje protektorát jako pouhou epizodu v kariéře vrchního fízla Třetí říše, jediného předního nacisty, který se aktivně účastnil válečných bojů (málem padl do zajetí po letecké operaci na východní frontě), ale také předsedajícího konference ve Wannsee, kde bylo rozhodnuto o “konečném řešení”, nacistické genocidě Židů. Vedle drastických scén masakrů, na nichž se dělá nevolno i samotným masakrujícím nacistům a které vedou k rozhodnutí genocidu zprůmyslnit, přenést do koncentračních táborů, působí mnohé obrázky z Protektorátu až fádně. Heydrichova role v protektorátu se celkem pochopitelně ocitá ve stínu příběhu holocaustu.
Tak silný kontext pochopitelně zatlačuje do pozadí pochyby o atentátu, které se objevovaly i u jeho aktérů. Ne snad proto, že by někdo zpochybňoval oprávněnost Heydrichovy smrti, ale kvůli jejím dopadům – vlně nacistického teroru. Otazníky vyvolávalo i to, že za atentátem byl politický zájem londýnského exilu kolem prezidenta Beneše vytvořit dojem silného českého odboje, který nebyl realitou, ba stal se sebeodvracejícím proroctvím (v návaznosti na represálie byl odboj v samotném protektorátu až do konce války zásadně oslaben). Také proto nad atentátem vyjadřovali zásadní pochybnosti i autoři tak rozliční, jako komunističtí historici a jejich velký oponent Pavel Tigrid. Dnes má atentát, i díky Binetově knize, šanci stát se neproblematicky přijímaným mýtem. Pochybnosti upadnou do zapomění, vítej jednoznačnosti…
Ostatně, patrně nejslabším místem knihy jsou některé odbočky do českých reálií – zvláště tam, kde hledá kořeny problému ve středověkých dějinách a pozvání Němců ve 13. století kniha jen nepřesvědčivě reprodukuje nacionalistické klišé. Jako kdyby problémem byla dávná historie a ne to, co s jejími důsledky udělaly nacionalismy 19. a 20. století.
To ovšem nic nemění na tom, že HHhH v překladu Michaly Markové je strhujícím textem, jehož 346 stran si hravě vybojuje čtenářovu pozornost. Máme rádi inteligentně napsané jednoznačné příběhy.
Binet, Laurent HHhH Překlad Michala Marková Argo, 2010
