NP č.362 > ReportážExperiment PlzeňMartina Křížková

Proč vlastně bude Plzeň evropským městem kultury? Můžou organizátoři místní spasit? Příběh s otevřeným koncem, ve kterém není jasné, zda "ti správní" opravdu zvítězí.

 

„Podporujeme Plzeň 2015“ píše se na transparentu nad vchodem do budovy starého nádraží na Jižním předměstí v Plzni. Nádraží je neoklasicistní a zdevastované. Návštěva zvenku nepozná, zda je rozklad již nezvratně na postupu, pozastaven či naopak jistě odvrácen. Město, které se má stát už za pět let evropským kulturním centrem, na první pohled vypadá, že je na tom s kulturou podobně.

Není úplně mrtvá, ale zda dodýchává nebo naopak nabírá dech, se určit nedá. Nápad, že by z Plzně mohl být najednou ostrov kreativity, zní na dálku zvláštně. Stejně nepatřičně jako sebejistý nápis nad rozpadajícím se domem. K pochopení stačí ovšem jenom vstoupit dovnitř. Ve starém nádražním baráku se totiž zřejmě nalézá klíč k odpovědi na to, proč Plzeň vyhrála nad favorizovanou Ostravou a co titul vlastně může také všechno znamenat. Nebo nemusí, když se to v příštích měsících zvrtne stejně jako před deseti lety v Praze.

 

Od Moskvy až po Helsinki

Vstupní hala je zaplavená lidmi. Dredy, volné kalhoty, fantasticky barevné sukně a krátké kabáty s dvěmi řadami knoflíků. Plzeňská alternativa se proplétá se studenty i rodiči s dětmi. Slévají se v menší dav a pulsují mezi stoly s oblečením za dvacet korun, pomalovanými holinkami za stovku, ručně vyrobenými diáři z gramofonových desek nebo z tvrdého papíru. Svými pohyby ruší stabilitu navršených cédéček s hudbou, potřeb pro kuřáky, náušnic, náramků, koláží, plakátů, šátků, kabelek, hrnků na čaj. Podél oprýskaných zdí se volně přesouvají k vedlejšímu baru, kde se svařák váří z krabicového vína v rychlovarné konvici a podává bez sentimentu přidaného hřebíčku.

Všude visí cedule „Pohyb v budově pouze na vlastní nebezpeční“. Na tmavé tabuli se oznamuje příchozím, kdy se konají workshopy a kdy a kdo tu příště hraje. Hodinu po otevření je jasné, že BiZZAR Bazar má úspěch. Kupuje se a prodává s nečekanou energií. Blešák, na kterém se dají pořídit věci doma najité i od začínajících designérů, se koná už počtvrté. Ne náhodou právě tady. „Chodíme sem na slam poetry, divadlo, koncerty, párty. prostor se nám líbí a je nám blízký,“ říká jedna z mladých organizátorek Adéla Svobodová. „navíc v plzni nic moc jiného není,“ dodává. Oslovili „majitele“ Jižáku, jak se zdejšímu Johan centru, které v nádražní budově sídlí, přezdívá a dostali místo bez nájmu, jen za energie. Pro děje kolem nádraží je to celkem typická situace. Jižák je jako jediný v republice součástí progresivních Trans europe Halles. Jde o síť nezávislých kulturních center. Lidé, co za nimi stojí, recyklují staré budovy a podporují svébytné žití od Moskvy až po Helsinki.

Kulturní společenství, které už deset let místní nádraží spravuje, vede Roman Černík. Právě on je jeden ze strůjců plzeňského vkročení na pomyslnou mapu kulturních měst evropy. S jeho jménem začíná celá věc nabývat jasnější obrysy.

 

Guerilla po plzeňsku

Pro větší jasno bude ale dobré obrátit se ještě na chvíli do historie. „identitu plzně tvoří průmysl, kterému je podřízeno dodnes vše,“ říká socioložka ida Kaiserová, která se na kandidatuře města částečně podílela. Dokládá to na provozu místního autobusového nádraží. Bylo postaveno v šedesátých letech naproti v současnosti již nefunkčnímu závodu Škodovky. Nejvíce spojů dodnes přijíždí na autobusák brzy ráno, neboť od šesti začínala ve fabrice první směna. Ve tři se končilo, a proto ještě nyní odjíždí autobusy do okolních vesnic ve tři deset. Podobný typ správy města má za následek mimo jiné, že kultura byla a je v Plzni poměrně podceňovanou záležitostí. Důraz se podle Kaiserové klade na techniku, výrobu a zisk. Mezi městskými tématy dominuje předražená stavba silnic, praktiky developerů či nová průmyslová zóna na Borských polích, díky které přišli do města cizinci.

Jisté podcenění uměleckého provozu ale organizátorům zřejmě paradoxně pomohlo. Svoji představu mohli lépe protlačit napříč městskou zkoušet se to musí. tuhle kašnu ne. Yvona kreuzmannová. vycházíme z politikou a byrokracií. „dělali jsme to jaksi bokem, nikdo si nás moc nevšímal,“ vysvětluje Roman Černík, který byl krátce vedoucím odboru kultury na městě. V té době začal kandidaturu Plzně připravovat. inspirací mu byl graz, město kultury v roce 2003.

Pracovně tam dojížděl několik let a byl projektem nadšený. Viděl, že se povedlo město rozpohybovat a přál si něco podobného i v Plzni. V synergii s náměstkyní primátora Marcelou Krejsovou, jež byla též radní pro kulturu a která si přála vidět v městě nějaké evropské kulturní projekty, v roce 2006 pomalu začali.

„nikomu to nevadilo, protože to nepřinášelo žádné velké náklady. vedle všech kanalizací a dálničních převaděčů to bylo pod hranicí rozlišitelnosti,“ říká Černík. Navíc Plzeň již v té době měla zpracovaný moderní plán rozvoje. Odkázali se tedy na něj s tím, že dělají věci, které už jsou schválené. Všechno šlo bez většího rozruchu až do loňska, kdy se dostali do finále. „byl to velmi inteligentní způsob, jak kandidaturu protlačit uvnitř systému dříve, než někomu došlo, co se vlastně děje,“ komentuje opatrnou přípravu plzeňských Kaiserová. Ve městě, kde více jak padesát let nikdo do kultury neinvestoval a kde původní divadlo je zbořené, divadelní soubor stále sídlí v budově kina a artové kino je provizorně nad restaurací v Měšťanské besedě, protože v proslaveném sále kina elektra je herna, tiše spustili projekt, který se ve výsledku může rovnat malé revoluci.

 

Praha varovná

Změna, kterou organizátoři chystají, je značná. Plánují poměrně očekávatelné investice do zanedbané infrastruktury. Nové divadlo, experimentální umělecké centrum, muzeum designu či opravu kláštera. Vedle toho ovšem pojímají kulturní prostor mnohem obsáhleji. Ve městě chtějí cyklostezky a větší prostupnost pro chodce, stejně jako komunitními centra pro menšiny či sociálně vyloučené. Rádi by zapojili cizince i ovlivnili způsob, kterým město vstupuje do okolní krajiny a naopak. Zajímá je feminismus i kvalita rozhodování. Vyjadřují se k architektuře a nezapomínají ani na výše zmíněné autobusové nádraží.

„vycházíme z vnitřní touhy obyvatel města po změně a snažíme se nabourávat tam, kde je vidět, že něco není stále v pořádku,“ vysvětluje umělecká ředitelka Plzně 2015 yvona Kreuzmannová. Plzeňská přihláška, kterou dostali hodnotitelé na stůl, má tak v mnohém až mesiášské rysy. Během relativně krátkého času by se do sebe zahleděné město mělo posunout k otevřenému myšlení snad ve všech směrech.

Koncept ale může doznat ještě dost nechtěných změn. Alespoň to potkalo Prahu a některá další středo– a východoevropská města, která obdržela stejný titul v minulosti. Alfou a omegou jejich prokletí se všude stali politici. Respektive jejich touha škrtat slíbené peníze i touha přizpůsobit výsledek svým zájmům či svému vkusu. Praha má díky titulu z roku 2000 mimina na žižkovském vysílači, ale jinak to byla i podle hodnocení evropské komise promarněná šance.

V Plzni by byli rádi, kdyby změny byly pokud možno trvalé. Velkým plusem celé kandidatury bylo schválení programu rozvoje kultury až do roku 2019. Pro komisi to znamenalo jasný závazek místních politiků. Třímiliardový rozpočet je ovšem v tomto kontextu velké sousto. „snažili jsme se získat podporu napříč politickým spektrem. doufám, že politická garnitura, která vyjde z voleb, bude stejně osvícená jako ta minulá,“ říká Kreuzmannová.

 

Kašny ne

že jsou k radikální změně kurzu v Plzni opravdu odhodlaní, se rozhodli demonstrovat i při finální prezentaci projektu. Během hodiny, jíž měli před komisí k dispozici, ostříhala náměstkyně Krejsová dlouhovlasého Romana Černíka téměř do hola. Mnohem radikálněji v českém prostředí ale působí jiný rys příprav. Důraz na komunitní práci a veřejnost. V každém kroku probíhaly série diskusních večerů, seminářů a pracovních skupin, do kterých se mohl zapojit každý. „nešlo to přehlédnout, pořád byly všude plakátky na nějaké diskuse. nešla bych, ale věděla jsem o tom,“ říká energická důchodkyně, jež na hlavním náměstí venčí psa. Její postoj naznačuje, že to guerilloví organizátoři možná nebudou mít přes vší snahu jednoduché ani se samotnými Plzeňany. Důkaz je přímo na místě.

V neděli dopoledne působí náměstí Republiky dosti opuštěně: je pod mrakem a zima. Pár lidí se choulí na zelených lavičkách, obklopeni kočárky a dětmi. Dobrodružní turisté, kteří se stejně jako rodiče malých dětí a majitelé psů prochází městem za jakéhokoliv počasí, nyní kromě katedrály a morového sloupu mohou na náměstí obdivovat i tři zlatě zářící kašny.

Jako zatím nejviditelnější symboly plzeňské kandidatury vzbudily objekty mladého architekta Ondřeje Císlera vlnu nevole. Na facebooku dokonce vznikla skupina „Tyhle kašny na plzeňském náměstí nechceme“, ke které se přidalo několik tisíc lidí. Rozhořčení diskutující by si za stejné peníze (dvacet sedm miliónů) raději přáli v Plzni mít třeba aquapark.

„proběhla otevřená soutěž s jasným zadáním, vítěz mohl zakázku zrealizovat a navíc se z kultury najednou stalo téma,“ vysvětluje Roman Černík, proč je za tento poprask ale rád. yvona Kreuzmannová ho doplňuje: „někteří si hůře zvykají, jiní jsou nadšení již nyní. myslím, že jde o překonávání prvotního odporu k něčemu novému. nevím, jestli se nám všechno podaří, ale zkoušet se to musí.“

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Stručný průvodce odvykáním kouření / Martina Křížková > NP č.388 > Referát Konec roku symbolicky patří předsevzetím. Přání přestat kouřit je vedle hubnutí asi nejtradičnější. Vzdát se trvale nikotinu ale není jen tak. Řekneme vám, jak na to.   číst dále Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Obchodníci mezi stromy / Martina Křížková, Marek Čaněk > NP č.367 > Téma čísla Velká firma vyhraje velký tendr. Jenomže nemá dost vlastních zaměstnanců. Tak si najme přes další firmy lidi na práci v lese. Často jsou to cizinci. Jsou jich stovky. Sází stromky, prořezávají porosty, kácí stromy. Přijedou, vydělají si a jedou domů. Už dva roky se ale objevují lidé, kteří nedostali zaplaceno, bylo jim vyhrožováno násilím a měli hlad.   číst dále Doba kamenná / Martina Křížková > NP č.345 > Téma čísla PŘEŽÍT NA ULICI VE MĚSTĚ, JAKO JE PRAHA, NENÍ JEDNODUCHÉ. JEDNÍM Z BEZDOMOVCŮ JE I BÝVALÝ CHEMIK RICHARD NOVÁK.   číst dále Vesmír v reklamě na McDonald´s / Martina Křížková > NP č.360 > Rozhovor Na jevišti ani ve filmu ji obvykle nepřehlédnete. I když tvrdí, že je jen nástorjem tvůrce - režiséra, zůstává svá. Herečka Simona Babčáková je ovšem těžko k přehlédnutí i mimo světla ramp.   číst dále S maringotkou navždy / Martina Křížková > NP č.359 > Téma čísla Dodnes jezdí skoro dvě desítky českých cirkusů. Stále se perou o čest a slávu, jak by řekl Eduard Bass, i když obvykle nedosahují proslulosti svých předchůdců. Toto je ale vyprávění o minulosti, kdy příjezd cirkusu do města byl opravdovou událostí.   číst dále Mravenci v Libuši / Martina Křížková > NP č.361 > Fejeton Začalo to dopisem, který přišel starostovi koncem srpna:   číst dále Novodobá asanace / Martina Křížková, David Kumerman > NP č.345 > Téma čísla ZIMA SICE PŘIKRYLA METROPOLI SNĚHOVOU PEŘINOU, ALE SOUČASNĚ ZVÝRAZNILA JINDY SKRYTÉ PROBLÉMY. BEZDOMOVCI MAJÍ ČÍM DÁL MÉNĚ MOŽNOSTÍ EXISTOVAT VE VEŘEJNÉM PROSTORU. JEJICH ŘADY SE TÍM ALE NEZMENŠUJÍ. NAMÍSTO SLOVA ŘEŠENÍ SE NABÍZÍ SPÍŠE TERMÍN ASANACE.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv