NP č.360 > RozhovorVesmír v reklamě na McDonald´sMartina Křížková

Na jevišti ani ve filmu ji obvykle nepřehlédnete. I když tvrdí, že je jen nástorjem tvůrce - režiséra, zůstává svá. Herečka Simona Babčáková je ovšem těžko k přehlédnutí i mimo světla ramp.

 

Dopředu se poměrně ostře vyhraňujete proti novinářům a rozhovorům s nimi, proč?

Kvůli absenci jakékoliv ochrany proti bulváru. Zcela otevřeně přiznávám, že se bojím černé magie pomluv a lží, kterými vládne a která skutečně může velice negativně ovlivnit životy naše a našich bližních. Tato obava vznikla na základě konkrétních případů, které ve svém okolí mám. Další věc je, že mě moc nebaví pořád stejné otázky: Jaké jsem měla dětství, co mám za školy…

 

Pojďme to tedy zkusit. Jste ze Šumperka, jaké bylo vyrůstat v bývalých Sudetech, kraji plném vykořeněných lidí bez tradice?

Cítila jsem určitý chlad a nedůvěru, nevelkorysost, takové mi všecko připadalo upatlané. K zakořeněnosti patří i určité vztahy. Když vyrůstáte s nějakým sousedem, se kterým vyrůstali i rodiče a prarodiče, tak jste v nějakém kontextu a vážou vás silné vztahy, pocit nějaké vzájemné potřebnosti. Zde žili lidé sesbíraní ze všech koutů republiky nebo dokonce Evropy. Moje babička byla Polka, dědeček Rumun. Začali spolu žít v Šumperku bez těchto vazeb. Necítila jsem tam to, po čem bytostně toužím: „Pojďme spolu něco úžasného zažít.“

 

Nebylo to dáno i tím, že jste vyrůstala na konci socialismu? To bylo k podobným dobrodružstvím všude trochu daleko.

Těžko posoudit. Obecně dětství vnímám jako šedou mlhu, ale když si to zazoomuji konkrétně, pak si vzpomínám, že jsem zažívala i miliony dobrodružství. Vždycky jsem měla smysl pro humor a moje kamarádky taky, prosmály jsme se spoustou odpolední. Zároveň dneska už vím, že má chronická nespokojenost souvisela i s mými nesplněnými očekáváními.

 

Odešla jste na hereckou školu do Zlína, proč zrovna tam?

Protože mě nepřijali na JAMU. Ve Zlíně otevírali školu a na přijímačky pozvali ty, které nepřijali na JAMU nebo na DAMU. Mě to tam štvalo, ale to zas souvisí s tím, co jsem říkala o Šumperku. Všechno jsem vnímala přes filtr toho, že se věci nedějí tak, jak já bych si přála. A neuměla jsem úplně ocenit, že to, co se děje, je také dobré, takže výsledkem byla opět chronická nespokojenost, kterou jsem dávala ostentativně najevo a tím jsem ani nedovolovala, aby se to mohlo změnit.

 

RADOST S KROBOTEM

Nyní často říkáte, že je vám se sebou naopak dobře. Zlomilo se to poté, co jste začala opravdu hrát? Po škole jste nastoupila do angažmá v Hradci Králové..

Ale není to jen tím, že v herectví bych našla sama sebe a že je to terapie. V Hradci byl kolektiv nastavený tak tolerantním způsobem, že jsem se poprvé cítila někde účelným způsobem integrována. Nevnímala jsem žádné soudy a ještě mi navíc byla dána najevo radost z toho, že tam jsem. A to i z hlediska diváků. Naplňoval mě pocit, že někam patřím, že se cítím bezvýhradně přijímána, že jsem dílek, který přesně zapadá do skládačky, která se mi hodně líbí.

 

Když se mluví o oblastním divadle, zní to pro Pražáka něco jako smrt v zapomnění, jaké to bylo pro vás?

Díváte se na to z příliš obecného úhlu. My jsme žili v Hradci Králové v době Vladimíra Morávka, kdy se tam děla hradecká alterna. Divadlo bylo narvané a dělali jsme věci, které jsme chtěli dělat, které byly vychýlené. Vyblbli jsme se v kolektivu, ve kterém jsme se vzájemně tolerovali. Byli jsme takové tetičky, strýčci, někoho musím, někoho nemusím, ale je to rodina. Zažívali jsme i úžasné věci kolem. Všichni mimohradečtí jsme bydleli na jedné ubytovně, měli jsme stejný volný čas, tak jsme ho i společně trávili. Chodili jsme do kina, jezdili na výlety. Když jsem se nudila a háčkovala jsem si na ubytovně, tak jsem zavolala o patro níž kamarádce, jestli se taky náhodou nenudí a nudily jsme se spolu, což se často zvrhlo v nečekaný mejdan.

 

Nakonec jste ale odešla přece jen do Prahy...

Byla to velká euforie, ale bylo to určité období. Zapařila jsem si, vyblbla jsem se, mám super vzpomínky, ale potřebovala jsem jít dál. Člověk do třiceti získává zkušenosti a zjišťuje, co se mu líbí a nelíbí a má velké právo na to nelíbí. Ale já jsem po třicítce cítila, že dobrý, doteď jsme zkoumali a teď už by to mělo být tak nějak seriózně. Odkud kam kráčím? Nebylo jednoduché si to zodpovědět, takže jsem se v tom deset měsíců de facto plácala. Až jsem si řekla, že divadlo pro mě není jenom terapie, že je to soubor věcí, které jsou pro mě libé, že ho chci dělat. Ale že pořád platí pravidlo, že ho můžu dělat jenom za tu cenu, že se podílím na něčem, čemu věřím, co moje srdce sdílí. Toto jsem objevila v Dejvickém divadle. Trvá to sedmý rok a pro mě je radost tam být.

 

Jak jste se do Dejvic dostala?

Řekla jsem Mirkovi Krobotovi, že jsem k dispozici. Vyprávěla mu svůj příběh a nabídla mu, že kdyby byl zájem, tak bych s ním ráda pracovala.

 

Vy jste se znali už předtím?

Ne.

 

Jen tak jste za ním přišla?

Přišla a toto jsem mu řekla. Načasované to bylo tak, že jsem mu to řekla v pátek, v neděli jsme s Hradcem hráli v Národním Tři sestry, které měl začít za pár měsíců zkoušet, tak se tam šel stejně podívat. Na to konto si na mě po představení vzal číslo a za dva dny mi zavolal, že mi nabízí příležitost. V Hradci jsem hrála Natašu,v Dejvickém divadle v té samé hře služku Anfisu. Pěkně hezky od začátku. Musela jsem si to obhájit, dokázat, že jsem potřebná, že jsem použitelná. Mirek si mě dlouho testoval. Vybírá si lidi tak, aby byli kompatibilní se všemi a to ze všech hledisek – z lidského, uměleckého, charismatického. Mám pocit, že jsem procházela testem nejdéle. Rozumím tomu, protože někdy jsem ostrá. Potom samozřejmě hrozí, že takový člověk půjde do konfliktu a ty si třikrát rozmyslíš, jestli chceš mít veš v kožichu, ale mít kolektiv slabochů taky nechceš, takže nakonec jsem si to obhájila. Hurá! Nyní se děje, co jsem říkala. Blaženost, čirá radost.

 

ANDĚLÉ A OSUD

Ale ze začátku to takto nefungovalo?

Sedávala jsem ve svém koutečku v šatně a po cestě ze zkoušky si říkala, že sem nikdy nezapadnu a plakala. Oni neberou moje fóry, nefunguje to, nikdo se nesměje. Přišla jsem z kolektivu, kde jsem byla středem pozornosti, přijímaná, uznávaná, ať už můj humor byl jakýkoli, tedy černý. Hodně černý. Postupně se to zlomilo. I když jsem věděla, že já jsem ten, kdo ve skutečnosti vytváří odpor, tak to ještě neznamená, že jenom proto, že jsem to pochopila, se to hned změní. Takže to byl dlouhý proces.

 

Věříte v existenci andělských bytostí, pomohly vám s vaším sebepřijetím?

Jsem traumaťák. Ale už od sedmnácti, devatenácti na sobě pracuji, protože mi radikálně nevyhovovalo, jaký svět si vytvářím. O andělech jsem slyšela vícekrát. Poprvé tak před deseti lety, kámoš mi vyprávěl o andělských kartách a esencích. Myslela jsem si: „To jsi na tom hodně špatně.“ Později jsem se dostala do situace, kdy jsem byla sama hodně zoufalá. Tehdy se moje pýcha zlomila. Člověk je nejpokornější, když je mu zle a když už nemá, na čem stavět. Sklonila jsem hlavu dolů a zašeptala jsem si: „já bych si poprosila“. A věci se začaly dít. Získala jsem lepší bydlení, začalo se mi dařit v práci. Opět to byl dlouhodobý proces obsahující spoustu jednotlivých kroků a změn v myšlení. Vlastně stále je. A bude.

 

Uvěřila jste, že byste se mohla mít dobře?

Říci, že stačí uvěřit, zní hodně jednoduše, že se stačí přijmout, mít se rád, uvědomit si, že není za co mít pocity viny. S těmihle všemi věcmi hluboce souhlasím, bytostně říkám ano. Ale řídit se podle toho je těžké. Jsou v nás spousty sebetrestajících programů, které jsou starší než naše životy a dědíme je výchovou po mnoho generací.

 

Co tím myslíte?

Tím chci říct, že naše duše hluboce touží po uzdravení. Ale abych se mohla uzdravit, musím se s nemocí nebo problémem setkat, akceptovat, že ho vůbec mám. Takže se musí dít a na to konto si to přitáhnu do života, abych měla příležitost se to naučit a co je nefunkční, opustit a změnit. Takže i to, že se někdo narodí do nějaké lokality, už podle mě není náhoda, už je to příležitost k sebeléčení.

 

Když se tedy o Češích říká, že jsou málo sebevědomí a uzavření lidé, tak jsme se tu narodili právě proto, abychom s tím něco udělali?

Přesně. Nemám ráda zobecňování, ale obyvatele Čech často vnímám jako nekomunikativní a nepřístupné. Podle toho, kolik jich čte bulvár, také za zakomplexované, závistivé, nepřející a nevelkorysé. A přitom je mezi námi tolik talentů a máme tak úžasný smysl pro humor a pořád platí zlaté české ručičky a co Čech, to muzikant. Jsem ráda, že jsem obklopena lidmi, kteří na sobě pracují a pěstují v sobě ty silné a dobré stránky.

 

PATRIARCHÁT S POCHYBNOSTMI

Chystají se další volby a alespoň v Praze začínají být ve znamení odsudků těch, co nepracují, jsou na ulici, sociálně slabých. Oslovuje vás to nějak?

Obecně to vnímám velice ostře jako aroganci moci. Kdyby ti lidé byli v jednoduše řešitelné situaci, tak ji prostě vyřeší. Ve svém okolí mám několik přátel, kteří se dostali do situace, kdy neměli práci. Firmy krachovaly, propouštěly, měli jsme finanční krizi, v novinách jsou denně čísla desetitisíců nezaměstnaných. Kam půjdou? Kde najdou práci, když se jenom propouští a nic jiného nevzniká? Rozumím také tomu, že je tu procento lidí, kteří využívají více ze systému, než do něj dávají. Ale jestliže chci, aby tento příjem měli podmíněný, tak je musím motivovat a ne trestat. Vidím tady všude nedostatek odpadkových košů u laviček, neuklizené ulice. Tak mohu nezaměstnaným dát brigádu s jasnými podmínkami, kolik času a za kolik peněz, které ale přidám k podpoře, která je almužnou, a ne dám místo ní. Nevěřím, že ty peníze na městských úřadech nejsou. Moc bych si přála, kdyby spíš byla tendence hledat řešení a vytvářet příležitosti než odsuzovat a vytěsňovat.

 

Osobně v tom vidím dlouhodobou absenci solidarity se slabými. A vy?

Solidarity je schopen zralý, hotový člověk, který má sám sebe rád, sám se sebou komunikuje a dělá všechno proto, aby mu bylo dobře. Člověk je bytost, která má duši – na tom se shodneme, že máme nějaké vnímání – už jako miminko má nějaké základní potřeby: dostatek potravy, tepla, lásky a tak. Pokud nejsou základní potřeby mnoha lidí uspokojovány po staletí, kde to chcete brát? Nicméně já to stejně očekávám. Snažím se v rámci svých možností, být solidární. Dělá mi to dobře. A myslím si, že se o tom má mluvit nahlas. Znám spoustu lidí, kteří se tak chovají, ale na veřejnosti to ze skromnosti neventilují, což je podle mě chyba, mohli by tak inspirovat ostatní. Na to se novináři ale obvykle neptají.

 

Nejsou uspokojovány několik set let? Narážíte tím na dominanci mužů?

Ne dominanci mužů, ale dominanci mužských hodnot. Pro mě to souvisí s patriarchátem a s principy, které ženství a mužství nesou. Ženství z biologického principu přináší ochranu, laskavost, péči. Máme k tomu také hormony - oxytocyn a serotonin. Dělá nám blaho sdílení, opečovávání. Nedělám to proto, že musím, ale protože mi to dělá dobře. Muži mi zajištěním potravy a ochrany umožňují, abych já se takto mohla cítit, a mají na to endorfin a adrenalin. Jsou to jiné typy hormonů, které získávají úplně jinou akcí, jež je často násilná - zabíjím zvíře nebo zabíjím nepřítele. Aby toto fungovalo v rovnováze, tak obě pohlaví musí oceňovat, že ten druhý dělá to, co já dělat nemohu a nemusím a vzájemně se podporovat. Zdůrazňuji, že mluvím o principech. Nechci nadávat na muže a na patriarchát, ale vnímám, že společnost je zaměřená na mužské, výkonnostní hodnoty, které jsou často spojené s agresivitou a jsou na úkor někoho jiného.

 

Co s tím?

Hledat zlatou střední cestu. Vzít si z každého principu, co je dobré a funkční, a respektovat to. Myslím, že začínáme být nasyceni patriarchátem a zároveň se už nelze vrátit k matriarchátu. Jsme zmatení. Vlastně nevíme, co se po nás chce. Chce se po mě opečovávání, ale zároveň mám i chodit na lov, čili do práce. Je to tak? Chápu to správně? Kdy to mám všechno stihnout? Navíc většinu existence lidství jsme žili v kmenech, ve spolupráci, a teď žijeme ve dvou. Chceme zvládnout něco, co se dříve dělalo ve dvaceti lidech a více? Mě to přijde nereálné a myslím, že pak to nese s sebou únavu a pocit nesvobody. Kdyby třeba muž chtěl pracovat v zahraničí, tak na všechno budu sama. Kdyby nás spolu žilo deset, tak řeknu: „Tak jo ,tak jeď, užij si to a příště pojedu já. Kde je problém?“

 

Takže by se vám líbil komunitní život?

Určitě. Zároveň jsme v individualizaci došli tak daleko, že ani já si nedokážu představit, že bych se svou kamarádkou každodenně sdílela kuchyň. To možné není, ale dokážu si představit, že bych s ní sdílela dvorek v jednom domě a obývací místnost, ale kuchyň, koupelnu a ložnici už potřebuji mít svoji. Akorát narážíme na problém sexuality. Jak to bude v této oblasti? Bůh se dle mého raduje, ať probíhá jakékoliv milování, slast je pozitivní. Tohle nevnímám jako ohrožující. V okamžiku, kdybych měla jistotu, že nebudu opuštěna jako samička, tak s tím nemám problém. V okamžiku, kdy hrozí, že partner opustí rodinu a založí si jinou, tak to mám problém, to mi samozřejmě velice vadí, protože je v ohrožení uspokojení mých základních potřeb. To je ale o civilizační vyspělosti, ve které my zatím nejsme. Často jsem se svou touhou po mnohoženství a tolerancí vůči tzv. nevěře považovaná za blázna, ale asi bych do toho jako do experimentu šla. Ve svém okolí neznám žádný pár, který by neprocházel pochybnostmi a nikdo se nepodíval ani o milimetr vedle, takže ty tendence zažít i něco jiného než doma tady stejně jsou. Ale pozor! To se nevylučuje s tím, že věrnost je pro mě imponující hodnotou.

 

Jste s jedním partnerem?

Ano, to ano, pohybuji se v rovině teorií. Ale proto střídáme partnery, protože toto nutkání ke změně neumíme vyřešit. Kdybychom to uměli, tak můžeme být celý život šťastni s jedním člověkem. Pak sedět na zápraží u chaloupky a říci: „Táto, bylo to báječných čtyřicet let.“ Cítit se svobodná, a ne: „Bylo to báječných čtyřicet let, ale musela jsem obětovat tohle, tohle, tohle, tohle.“

 

Při vašem feminismu je zvláštní, že vás tak bavil váš zatím poslední film Největší z Čechů režiséra Roberta Sedláčka, který je dost neženský. Je totálně nevztahový, neemocionální, že?

Ale to je Robertův úhel pohledu. Já jsem služebník. Tvůrce je Robert Sedláček, já jsem nástroj. Snažím se být co nejvyladěnější a nejlepší nástroj do celé skladby, to mě naprosto uspokojuje. Ale pozor, když se to točilo, tak jsem měla celou dobu dost vyhrocené emoce.

 

Z čeho?

Ze všeho. Mělo to dost punkový průběh. Hluboce se mě dotýkaly příběhy lidí, se kterými se točilo, ale i atmosféra při natáčení, která nebyla tak euforická, jak jsem očekávala. A zároveň jsem cítila, že jsem tam, kde chci být a že jsem obohacena o to, že jsem toto mohla zažít. Když zkoušíme inscenaci, tak také vždycky procházíme fází pochybností a nepříjemných pocitů. K jakékoli tvorbě patří krize.

 

V čem spočívala tato konkrétně?

Viděla jsem lidi, kteří jsou v takovém traumatu a míře nesebelásky, že udělají cokoli, aby přesvědčili sami sebe, že žijí, že mají právo žít, že nezapadli, že se jen tak nenarodili a neumřeli. A ty věci jsou kolikrát i sobě na úkor nebo úplně bizarní. Kladla jsem si otázky: „Moment, není moje povolání totéž? Nedělám to za každou cenu? Není to prostě jenom strach, že se ztratím ve vesmíru?“ Takové silné existenciální pochybnosti.

 

FOUKNOUT A NIC

Spoustu let jste hrála na divadle, něco málo i ve filmu, ale opravdu známou jste se stala až díky účinkování v sitcomu na Nově. Přijde vám to spravedlivé?

Kdo vám kdy řekl, že život je spravedlivý? Kdybychom narazili na někoho, kdo je objektivně talentovaný a přitom se mu nedaří, tak já se ptám: „Jaký máš vztah sám k sobě? Opravdu si myslíš, že si to zasloužíš? Dopřeješ si to? Jaké je tvé sebehodnocení a sebepřijetí?“ Opravdu věřím, že si svoji realitu vytváříme sami svým myšlením a svými volbami. Nejsme pasivní oběti osudu, na to nechci přistoupit.

 

Za to si může každý sám?

Sama jsem měla dlouho práci zavřenou, protože já jsem byla zavřená. Pomalu jsem začala opouštět určité názory, soudy a sebesoudy a průtok se otevřel. Přestala jsem uvažovat v rovině: toto je povrchní, toto ne a to mě není hodno a já se nezaprodám. V okamžiku, kdy jsem neměla na nájem, jsem dostala nabídku na reklamu na McDonald´s.

 

Vy jste dělala reklamu na McDonald‘s?

To je, co? Já, která se považuji za anarchistku! Abych tu práci mohla se ctí vzít, bylo třeba spoustu věcí přehodnotit a klást si otázky: „Co mám proti McDonaldu? Co má společného s mým životem? Vnímám ho jako objektivní zlo, abych já mohla být objektivní dobro? Kde je můj skutečný problém? A koho to vlastně soudím?“ To byl můj první průlom. Nemůžu udělat takovou reklamu a dál se tvářit jako punkáč. Zjistila jsem ale, že se zlobím jen sama na sebe. Že chci být šťastná, úspěšná, chci žít v dostatku a že mě tu leží čtyři nájmy na ulici, tak jsem šla a natočila příjemnou reklamu ve švankmajerovském stylu. A stojím si za tím. A od té doby už nepočůrávám prkýnka na záchodcích McDonaldu na znamení protestu. Koneckonců, všichni mají dostatek informací, co tam prodávají za sračky a je to jejich svobodná volba, to do sebe prát za nehorázný prachy a pak mít zdravotní potíže.

 

Jste divadelní a filmová herečka. Dokážete si představit, že byste celý život jen hrála v divadle?

Nedokážu si představit, že bych byla divadelní herečkou a netoužila po tom být i filmovou herečkou. Nevěřím, že to někdo takhle má.

 

A proč?

Jsou to různé částí téže disciplíny a vy v té disciplíně chcete obsáhnout všechno. Chci být mistr, v čemkoliv. Divadelní práce je úplně jiná než filmová, má jiný timing, způsob hraní je jiný, úplně všechno a já si chci vyzkoušet i to druhé. Je to jiný typ adrenalinu. Tady a teď se musíte zkoncentrovat, protože to tak bude navždy, vy umřete a ten film bude. Je to úplně jiný typ výkonu než v divadle a je to vzrušující, intenzivnější, zahuštěnější. V divadle všechno, i vztahy, vzniká postupně, všechno je ve vlnách. Ve filmu se to odehraje, pak se to rozpadne, je to takové zenové. Foukne se do vesmíru a nic. Divadlo je běh na dlouhou trať. Potřebuji obé.

 

 

__________________

 

Simona Babčáková Vystudovala Zlínskou školu umění a zároveň je žákyní Jaroslava Duška. Hrála v Městském divadle ve Zlíně, Divadle v Dlouhé v Praze, Klicperově divadle v Hradci Králové. V současnosti je v angažmá v Dejvickém divadle v Praze. Byla dvakrát nominovaná na cenu Alfréda Radoka. Má vlastní improvizační večery Sekond sekec aneb Hlava nehlava. Hrála ve filmech Nuda v Brně, Město bez dechu, Choking Hazard, Stop, U mě dobrý, Nestyda, Děti noci, Zoufalci, Největší z Čechů. Účinkuje v sitcomu Comeback na Nově. 

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Stručný průvodce odvykáním kouření / Martina Křížková > NP č.388 > Referát Konec roku symbolicky patří předsevzetím. Přání přestat kouřit je vedle hubnutí asi nejtradičnější. Vzdát se trvale nikotinu ale není jen tak. Řekneme vám, jak na to.   číst dále Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Obchodníci mezi stromy / Martina Křížková, Marek Čaněk > NP č.367 > Téma čísla Velká firma vyhraje velký tendr. Jenomže nemá dost vlastních zaměstnanců. Tak si najme přes další firmy lidi na práci v lese. Často jsou to cizinci. Jsou jich stovky. Sází stromky, prořezávají porosty, kácí stromy. Přijedou, vydělají si a jedou domů. Už dva roky se ale objevují lidé, kteří nedostali zaplaceno, bylo jim vyhrožováno násilím a měli hlad.   číst dále Doba kamenná / Martina Křížková > NP č.345 > Téma čísla PŘEŽÍT NA ULICI VE MĚSTĚ, JAKO JE PRAHA, NENÍ JEDNODUCHÉ. JEDNÍM Z BEZDOMOVCŮ JE I BÝVALÝ CHEMIK RICHARD NOVÁK.   číst dále S maringotkou navždy / Martina Křížková > NP č.359 > Téma čísla Dodnes jezdí skoro dvě desítky českých cirkusů. Stále se perou o čest a slávu, jak by řekl Eduard Bass, i když obvykle nedosahují proslulosti svých předchůdců. Toto je ale vyprávění o minulosti, kdy příjezd cirkusu do města byl opravdovou událostí.   číst dále Mravenci v Libuši / Martina Křížková > NP č.361 > Fejeton Začalo to dopisem, který přišel starostovi koncem srpna:   číst dále Novodobá asanace / Martina Křížková, David Kumerman > NP č.345 > Téma čísla ZIMA SICE PŘIKRYLA METROPOLI SNĚHOVOU PEŘINOU, ALE SOUČASNĚ ZVÝRAZNILA JINDY SKRYTÉ PROBLÉMY. BEZDOMOVCI MAJÍ ČÍM DÁL MÉNĚ MOŽNOSTÍ EXISTOVAT VE VEŘEJNÉM PROSTORU. JEJICH ŘADY SE TÍM ALE NEZMENŠUJÍ. NAMÍSTO SLOVA ŘEŠENÍ SE NABÍZÍ SPÍŠE TERMÍN ASANACE.   číst dále Na křídlech pochybnosti / Martina Křížková > NP č.394 > Reportáž Majitelé společnosti Penta jsou kvůli spisu Gorila aktuálně v popředí zájmu především na Slovensku. Pozornost ale zaslouží i jejich podnikání v Česku.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv