NP č.360 > Téma číslaOčima zdravíTomáš Havlín

V odpolední, ospalé atmosféře na konferenci o bezdomovectví v Ostravě minul příspěvek Annet van den Akker bez dalších otázek. Byla to škoda, protože jeho obsah by se dal shrnout do dvou slov: opačný přístup. Vše jsme se tedy pokusili napravit o den později v Praze.

 

Na vašem vystoupení mě zaujalo, že na rozdíl od dalších mluvčích nebylo snadné poznat, za jakou stranu mluvíte. Zda za radnici v Utrechtu nebo neziskovky…

To beru jako kompliment.

 

Jaká je tedy přesně vaše pozice?

Jsem psycholožka a vedla jsem pro obvodní zdravotní služby v Utrechtu několik projektů s mládeží, které si získaly mediální pozornost. Proto mě radnice oslovila, abych se v rámci zdravotních služeb stala policy-makerem a komunikačním poradcem pro speciální skupiny: bezdomovce, drogově závislé, prostituky, prostě lidi na hraně. Jsme téměř šedesátičlenný tým, pracujeme s lidmi a naše hledisko je zdraví. Z něj také adresujeme našim radním a starostovi argumenty a rady, které zakládáme na informacích z výzkumů i praktických zkušenostech.

 

TICHÝ EXPERIMENT

Podívejme se rovnou na praxi. Na konferenci jste představila, jak město řešilo ve svém centru problém bezdomovectví, který se v Utrechtu specificky překrýval s otevřenou drogovou scénou. Za jakých podmínek vůbec váš projekt vznikal?

Ve centru města to vypadalo tak, že zhruba tisíc lidí žilo v útrobách největšího nákupního domu. Nešlo ale jen o ně. Roky bylo možné sledovat, jak se zdravotní stav části občanů Utrechtu postupně zhoršuje. Začalo to už v osmdesátých letech a od té doby se počet těžce nemocných lidí na ulici, často závislých na tvrdých drogách, jen zvyšoval. Politikům trvalo, než se s tím začali vypořádávat, ale nakonec nám na základě našich doporučení uložili, vybudovat v rámci města síť útulků a hostelů.

 

Jak projekt probíhal?

Nejprve jsme v centru zřídili čtyři útulky, které nebyly na bydlení, ale ve speciálních místnostech se v nich směly užívat tvrdé drogy. Zhruba polovina bezdomovců na nich byla závislá. Celá ta otázka drog byla velmi složitá, protože to není legální. Měli jsme ale tichou dohodu s ministerstvem zdravotnictví, že nad tímto experimentem přivře oko. Museli jsme jen slíbit, že s tím nebudou problémy a kilometr v okolí se nebude s drogami obchodovat. Což nebyl problém. I závislí lidé bez domova mají mobil a mohou si dohodnout schůzku jinde, hodně závislých jsou navíc sami dealeři…

 

Pak jste začali stavět hostely?

Přesně tak. Ve všech čtvrtích, bohatých i chudých, tak, aby se nikdo nemohl vztekat, že u jednoho je a u druhého ne.

 

OBEC ROKUJE

V krátkém filmu, který jste na konferenci promítla, jsou vidět záběry z debat s lidmi, v jejichž sousedství jste chtěli hostely postavit. Účastnila jste se jich?

Ano, organizovala jsem je společně se všemi zúčastněnými stranami. S místními to tehdy bylo strašné a nějakou dobu trvalo jen připravit je na to, aby poslouchali. Báli se, byli velmi podezřívaví a nikdo to nechtěl. Souhlasili sice, že hostely jsou potřeba a že máme lidem dát lepší život, ale ne v jejich čtvrti. Ne tam, kde si hrají jejich děti.

 

Z filmu to vypadalo, že některé reakce byly vyloženě agresivní. Jaké je tomu čelit?

Mohla jsem říkat, co jsem chtěla, ale stejně mi nevěřili. Jediná cesta, jak je utišit, bylo vzít tam lidi, co měli v hostelech bydlet.

 

Od začátku jste spolupracovali s bezdomovci?

Ano, byli jsme s nimi v kontaktu. Chtěli jsme od nich vědět, jestli je právě tohle ta správná idea. A pomáhali nám. Například nám doporučili, abychom do hostelů nedávali vysoké postele, na kterých mohou někteří trpět závratí. Místní byli kolikrát šokovaní, že lze s takovým člověkem vůbec mluvit, ale když jim některý bezdomovec vyprávěl svůj příběh, vznikala určitá důvěra. Místní se k radnici nakonec přidali a už po půl roce si to pochvalovali. Lidé v nouzi totiž zmizeli z ulic, šli do hostelů a změnili se, vlastně i fyzicky. Na ulici nebylo vidět feťáka s propadlými tvářemi a prázdnýma očima. I na „váhavější” politiky potom zapůsobilo, že kriminalita pozoruhodně klesla a věznice jsou dnes poměrně prázdné.

 

TLAK NEFUNGUJE

Jaký řád jste v hostelech nastavili?

Máme velmi dobrý monitoring, který začíná už před nástupem do hostelu. U všech určujeme, jestli je pro ně vhodný právě tento program. Zevrubné vyšetření provádí lékař, který určí postup. Někteří lidé potřebují léky, někteří byli kompulzivně agresivní, většina drogově závislých přešla na metadon. U žen to bylo o něco složitější, protože zůstávaly u prostituce a potřebovaly kvanta drog, aby vyblokovaly odtud plynoucí negativní pocity, ale postupně se podařilo všechny vybalancovat. To bylo pak velmi důležité i pro komunitu a spolupráci, neboť do té doby panovala od bezdomovců bez závislosti vůči těžce drogově závislým silná nedůvěra. Lidé v hostelech žijí ve vlastních pokojích a dostávají dobré jídlo. Jídelny jsou velmi důležité pro vzájemný kontakt, sdílení zkušeností a tvorbu skupiny. Jednou týdně chodí lékař ze sousedství a psychiatr, máme různé programy…

 

Pokoje v hostelech jsou zdarma?

Ne, určitý obnos se platí. Je to důležité, protože lidé pak získávají pocit, že mohou být kritičtí. Platím nájem, měli byste něco udělat s tím sluncem, co mi pořád praží do pokoje. Je tu velmi horko! (napodobuje stížnost, směje se a ukazuje palci nahoru – pozn. red.). Zlepšují se, dostávají se do kontaktu, jsou čím dál kritičtější, nebojí se, a pak o tom můžeme mluvit. Nakonec měli pravdu, v pokojích bylo opravdu příliš horko.

 

Kolik lidí se zlepší natolik, že mohou z hostelu odejít?

Nemusí nikam odcházet, nikdo je nevyhání, ale v zásadě podobné úrovně dosáhne zhruba polovina. Druhých padesát procent s jistotou zůstane v hostelu do konce života a mnoho z nich už také umírá. To je dané i nastavením programu. Mladé sem příliš nechceme, pro ty máme jiné programy, takže jde většinou o lidi mezi pětatřiceti a padesáti, kteří strávili na ulici velkou část života. I pro ně ale máme různé fáze. V první je péče kompletní. Pečlivě je monitorujeme, protože někteří z nich špatně spí, jsou depresivní. Vaříme, uklízíme, pomáháme se sprchovat. Pak ale ve druhé fázi získávají odpovědnost: dostávají do ruky peníze od ošetřovatelů, chodí nakupovat do Lidlu a vaří pro celou skupinu. Učí se lépe se o sebe starat, uklízí pokoje, někdy si najdou menší práci. Ti, kteří nepracují, se rádi věnují hudbě, dívají se na filmy, chodí na procházky a spousta z nich chová zvířátko. Samozřejmě dál užívají drogy. Méně a méně, ale stále jsou závislí. V poslední fázi pak opravdu zkoušejí žít sami, vytvořit si přátelství mimo scénu a znovu navázat vztah s rodinou. Pro mnoho z nich je to klíčový moment.

 

Do jaké míry se snažíte průchod fázemi urychlovat?

Vývoj se samozřejmě snažíme ovlivnit, ale ne tlakem, to nefunguje. Specifický příklad je jeden náš hostel pro alkoholiky. Alkoholismus je zdrcující závislost, podle mě horší než tvrdé drogy. Ničí úplně všechno a jen poměrně málo lidí se z ní dokáže zotavit. Pro ostatní je hostel dobré místo, kde dříve či později zemřou. Aspoň se tak ale stane v lepších podmínkách než venku na ulici. Těmto lidem je velmi těžké dát péči. Snažíme se, aby co nejvíce omezili pití, dáváme jim dobré jídlo, nějaké kurzy na počítačích, promítáme jim fotbalové zápasy, což mají rádi, samí muži… Pak ale skončí dopoledne a po zbytek dne pijí a pijí. Večer jim děláme těžkou večeři jako protiváhu alkoholu, ale to už to bývá složité. Někdy jsou agresivní i vůči ošetřovatelům.

 

Protialkoholní léčba nebo detox tedy není podmínka pro setrvání v hostelu?

Ne, tlak nefunguje. Mluvíme o tom s nimi, mluvíme o tom pít míň nebo pít pivo místo tvrdého, protože v tom je velký rozdíl. Dokonce jsme experimentovali s tím, že jsme pivo kupovali sami. To ale nefungovalo, protože pivo sice přijali, ale vedle toho vypili i hodně tvrdého. Stav se zhoršil, a tak jsme s tím přestali.

 

Použili jste veřejné peníze, abyste bezdomovcům kupovali alkohol?

Ano (směje se). Když jsme ten experiment ukončili, řekli jsme o něm tisku a v novinách vyšly články s palcovými titulky. V jiných městech to ale stále dělají. Kupují pivo s nižším obsahem alkoholu. Cokoli pomáhá, je v pořádku.

 

ALKOHOLOVÉ MLÁDÍ

Stále se bavíme o návazné péči. Do jaké míry se zabýváte prevencí?

Prevence je pro nás důležitá a teprve, když jsme dostali tuto velkou skupinu z ulic, s ní můžeme něco dělat. Největší problém už dnes nejsou tvrdé drogy. Kokain trochu ano, ale heroin, to je pro mladé droga loserů. Máme ale problém, protože mladí začínají velmi brzo pít. Kolem deseti jedenácti a každý víkend se upíjejí do kómatu…

 

To je kulturně kódované, anebo se jedná i o problém imigrantských rodin?

Imigrantské rodiny, speciálně muslimské, nepijí. Pijí Holanďané, což platí dávno, ale když jsem vyrůstala, nebylo to tak masivní.

 

S marihuanou potíže nezaznamenáváte?

Stále regulujeme počet coffee-shopů a nechceme, aby byly v dosahu škol, ale pokud člověku bylo šestnáct a nevyšiluje od začátku školního dne do konce, nemáme s tím problém. Dnes je marihuana rozšířená, je obvyklé, že ji kouří lidé od patnácti a i pro některé mé přátele znamená to samé, co večerní sklenka vína. Zajímavé ale bude sledovat vývoj. Veřejný prostor se kuřákům uzavírá a stále více mladých považuje kouření za staromódní zvyk, který nepatří ke zdravému způsobu života a není ani hip, ani cool. Podle mě to povede k tomu, že stále více lidí bude přecházet na prášky.

 

TO BYCHOM NEUDĚLALI

Je v Nizozemí pro pomoc lidem na okraji dostatek finančních zdrojů?

Škrtá se jako všude, takže nevíme, co bude, ale dá se říct, že pro politiky jsou tato centra a hostely prioritou. Přitom je důležité, že na základě výzkumů rozhodli, nedívat se na závislost jako na věc osobní volby, což nepomáhá, ale jako na sled objektivních příčin, které vedou ke vzniku chronického onemocnění. To otevírá cestu k dalším finančním fondům.

 

Je Utrecht svým přístupem k lidem na okraji v rámci Nizozemí výjimečný?

Oproti ostatním městům je možná o něco napřed, jeho občané jsou na to hrdí. Na druhé straně máme Rotterdam, který je v mnoha ohledech „městem bez srdce”. Obecně jsou ale otázky zdraví a tím i bezdomovectví pokládány za významné na lokální i celonárodní úrovni a jsou předmětem příslušných koncepcí.

 

Jak v této souvislosti vnímáte plán pražských radních vybudovat pro bezdomovce sběrný tábor, možná v blízkosti továrny na spalování odpadu?

Je to pro mě zvláštní pocit. V Praze jsem byla už jednou, před deseti lety, a od té doby se to tu z pohledu turisty zlepšilo. Je slyšet více smíchu, zdá se, že se lidem daří lépe a méně jich tráví život na ulici. Pak ale slyším, že politici chtějí vytlačit všechny bezdomovce a lidi, kteří potřebují péči, z centra Prahy a umístit je daleko od turistů a všech ostatních. To považuji za velmi špatné, to bychom my neudělali. Někteří lidé v Holandsku samozřejmě ano, ale naši politici určitě ne. Jde o samotný způsob, jak se dívat na občany země, města i na člověka samotného. Bezdomovci, kteří žijí ve městě, do něj patří a tvoří část občanů. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl na ulici, protože by se mu to líbilo. Vždy to bylo nějakým způsobem vynucené, ať už dluhy, duševním onemocněním nebo prostě mizerným životem. A jakmile si tohle uvědomíme, musíme se v ideálním případě ve spolupráci s těmito lidmi podívat, co můžeme udělat. Pomoci jim a tím pomoct i zbytku města. Nepomůže je vystěhovat na neobydlený ostrov někde daleko, protože to nepomůže jim. Nějakým způsobem se proto vrátí. Koneckonců sem patří, je to i jejich město.

 

 

________

 

Annet van den Akker vystudovala psychologii a koordinuje činnost týmu zdravotních služeb při radnici v Utrechtu, čtvrtém největším městě Nizozemí. Když hovoří o „vyhaslých pohledech” drogově závislých, „dobrých očích” prodejce Nového Prostoru, jehož fotografii si uložila do kompaktu, nebo o „přímých pohledech”, jichž jsou Pražané schopni ve srovnání s dobou před deseti lety, je zřejmé, jak jsou pro ni oči důležité. Sama se dívá na společnost očima zdraví, myslí si, že nemocným je třeba pomáhat a v tomto duchu se nebojí experimentovat. Cokoli pomůže, je podle ní dobré. 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv