NP č.351 > Ženská stránkaAvatarovo mamáIda Kaiserová

Provokujme. Program tří K (Küche, Kirche, Kinder, tedy děti, kuchyň, kostel) se má za symbol útlaku žen. Já jej pro dnešní dobu považuji za „šťavnatý políček“ mužské nadvládě. Kuchyni protentokrát vynechme. Pokusím se vystačit si s dětmi a kostelem.

 

Francouzská sémioložka Julia Kristeva napsala ve svém eseji Stabat Mater, že křesťanství zredukovalo ženství na mateřství. Neprodukovalo žádné obrazy žen vyjma těch v mateřské roli. To však mateřství, podle Kristevy, umožnilo uskutečnit rafinovaný, protože nepozorovaný, útok na samu podstatu patriarchálního systému. Matička Boží, třímajíc na rukou něžné Jezulátko, se totiž stala v křesťanské epoše dějin nejčastěji zobrazovaným výjevem vztahu mezi Bohem-Kristem a nějakým člověkem – jeho matkou. Předobrazem vztahu člověka a Boha se tak stala intimní rodinná scéna dvou spojených a milujících se bytostí.

 

NEUMÍME ČEKAT

Doba pokřesťanská, v níž žijeme dnes, zredukovala samo mateřství. Jeho pomalé tempo a citová exaltovanost je silně nekompatibilní s rytmem výroby, dopravy či obchodu. Má životní zkušenost či ženská intuice mi navíc říká, že většině mužů není příliš příjemná představa, že na počátku svého života museli vylézt či být vytaženi z ženského břicha. Ta představa je příliš tělesná a jejich role v ní příliš pasivní. Možná se i ženám mstí, když v roli porodníků neustále zasahují do životadárných procesů uvnitř ženských útrob. Čekání v dramatu zrození jako by nikoho nebavilo.

Se svými dětmi jsem nedávno v jistém pražském multikině shlédla velkofilm Avatar. Ani cena lístku, která by v našem hostinci uhradila mou roční spotřebu piva, mi nemohla zabránit v hlubokém kulturním zážitku. Z filmu jsem si totiž odnesla jeden nesmírně poučný obraz.

Hlavní hrdina Jake Sully, pozemšťan a voják, dezertuje od své jednotky a přidá se na stranu obyvatel planety jménem Pandora. Lidé ze Země chtějí na Pandoře těžit vzácnou surovinu. Hrozí tak zničení vzácného ekosystému planety, jejíž dvounozí domorodí obyvatelé zůstávají stále jeho organickou součástí. Korporátní zájmy pozemských těžařů zastupuje úhledný muž bez vlastností a náckovský velitel armády. Fantasticky vyzbrojená armáda má rozkaz umožnit přístup k nalezištím za jakoukoli cenu. Ve zdánlivě nerovném boji se v noci před bitvou rozhodne Jake Sully poprosit o pomoc Eywu, mateřské božstvo, živý ekosystém planety. Ve své první rozpačité motlitbě pronese větu o tom, že lidé, kteří pocházejí z jeho planety, svou matku již zabili, a jejich planeta proto umírá.

 

MATKOVRAŽDA A SYNOVRAŽDA

Věta o matkovraždě mě nesmírně rozrušila. Mordy v rodině jsou totiž mým oblíbeným kulturně mýtickým tématem. Děj zahrnující zavraždění blízkého člena rodiny je často ustavujícím vyprávěním nějaké lidské pospolitosti. Za základní rodinný mord lidské civilizace lze považovat zejména otcovraždu – tím, že je zahuben nějakým více nebo méně kolektivním způsobem otec či kmenový vůdce, může nastat čas obnovy moci a vlády. Společenství se tak nemusí obávat, že zanikne spolu se svým více a více chátrajícím mocnářem. Teprve v napětí mezi mocí otce a jeho syna se utváří kontinuita civilizace, která opouští omezenost životního cyklu jedince a přimyká se k posloupnosti bohů či králů.

O tom, co by se stalo, kdyby namísto otce byla zabita matka, se v patriarchálně pojaté interpretaci vzniku kultury nehovoří.

Jiný typ rodinného mordu je vražda syna. Nechal ji dopustit Bůh Otec na svém Synu. Tradice praví, že předobrazem této oběti syna je vyprávění o Abrahámovi. Abrahám už už vztáhl ruku s dýkou na tělo svého jediného syna Izáka. Bůh chtěl tehdy zkoušet Abrahámovu věrnost a proto jej nutil do takto neuvěřitelného činu.

Publicista Viktor Fischl se v jednom svém apokryfu zamýšlí nad tím, co se asi honilo hlavou Abrahámovi, když se vracel domů z hory Mória, kde měl být obětován jeho syn a kde na poslední chvíli z této hrůzné oběti sešlo. Abraham ve svých myšlenkách směřuje k Sáře, své ženě a Izákově matce. Na mysl mu přichází, že ona by se pravděpodobně vzbouřila Božímu požadavku a snažila by se jej změnit. Nebo by se sama raději zabila, než aby vztáhla ruku na vlastní dítě. Když se Sára v tomto apokryfu dozví, co se dělo na cestě do Mórie, navždy se svému muži odcizí.

Apokryf není z hlediska ortodoxie nijak kacířský. Nezmenšuje Boží velikost, jen zaměřuje pozornost posluchače příběhu jiným směrem. Nikoli ke vztahu mezi Abrahámem a Bohem, ale ke vztahu mezi matkou a dítětem. Abraham vnímá volbu mezi dítětem a Bohem jako strašlivou nutnost. Sára by nikdy na takovou volbu nepřistoupila.

Avatarovo rozpačité uznání moci matky Eywy je krokem k apokryfní Sáře. Trochu blboučké, ale artikulované dostatečně jasně. Posvátnost života nemůže zmenšovat nějaký racionální, otcovský, patriarchální, komerční a bůh ví jaký ještě zákon. Co je posvátné, je na racionálno nepřevoditelné. Možná jsou ona tři K, ženským hnutím zavržená, cestou k posvátnu. K obrazu matky, jejíž lásky se není třeba bát.

 


autor / Ida Kaiserová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv