NP č.341 > Téma číslaHledání hraniceMartina Křížková

resized/img/clanky/801x268c-1fd5-328-header.jpg

Stroje už nejsou poháněny uhlím, ale vypadá to, že lidé ve městech si na to ještě nezvykli. Rozhovor s architektem Pavlem Hniličkou o urbanismu osídlených míst.

Kdy se začaly vytvářet územní plány?

Územní plánování, jak mu dnes rozumíme, je relativně novou záležitostí z minulého století. Samozřejmě území se plánovala i dřív, když se zakládala nová města a vesnice. Přišli takzvaní lokátoři a kolíkovali pozemky. Přitom vytvářeli

často úžasná náměstí a krásné veliké návsi. Řada měst nebo jejich částí v Evropě vznikla na základě nějakého plánovacího počinu. Příkladem jednoho z nejvýraznějších a nejsilnějších momentů ve výstavbě měst je Barcelona a její rozšíření z poloviny 19. století, jež zpracoval Ildefons Cerdà. Vznikl tam městský systém, který do dneška výborně funguje. Když je město dobře založené a parcelace je provedená dobře, tak se v něm i dobře žije. Většině kvalitních

měst, nebo čtvrtí předcházel zakládací počin.

 

Jak vypadá město, které podle vás dobře funguje?

Když pátráme po definicích města, tak v různých podobách nalézáme stejné znění: větší počet lidí a událostí nebo dějů, jež koexistují na omezené ploše. Jsou města, kde se mnohost dějů a různorodost dobře míchá a jsou města, kde to skřípe, protože mnohost a děje jsou od sebe fyzicky oddělené. Když si představíte právě Barcelonu nebo obecně starší výstavbu, tak tam jsou děje a funkce promíchané a sídla dobře fungují.

Výstavba po druhé světové válce cíleně oddělovala funkce bydlení, práce, zábavy a dopravy. Vznikla lidská sídla, která fungují neměstsky a přináší s sebou velké problémy. Vizionářské projekty z 20. století hlásaly víru, že už jsme zaručeně lepší společnost, která potřebuje lepší města a uvažovalo se, že by se ta stará měla zbourat a vystavět úplně nová. Le

Corbusier prohlásil klasickou ulici za nepřítele města, Howard snil o založení systému nových zahradních měst, Miljutin přišel s konceptem pásového města a našli bychom mnohé další.

Byly to všechno reakce na průmyslovou revoluci a fakt, že města byla v té době přelidněná, špinavá, plná čoudících továren. Hledaly se cesty, jak tuto svízelnou situaci řešit. Přemýšlelo se o tom, že by se tradiční bloky měly rozbít a stavět solitéry. Ideál domů v parku později degradoval do podoby panelových sídlišť. Myšleno to bylo dobře, ale proměnilo se to v obskurní formu. Je evidentní, že stará města jsou schopna absorbovat současnou moderní

společnost daleko lépe, než všechny tyto experimentální koncepty začátku 20. století.

 

SYMETRICKY ŠŤASTNI

Ještě před válkou se tyto vlivy v podobě funkcionalismu projevily i u nás. Jak toto období hodnotíte?

Je to jedno z velmi silných období české architektury, na které do dneška kulturně navazujeme. Produkce staveb, která tady byla, snese srovnání se světem, což se nedá říct o současnosti. Ale je dobře, že se příliš nerealizovaly tehdejší úvahy o městech. Architekti se až přehnaně přikláněli k hygieně, ke zdravému vzduchu, k proslunění, provětrání,

což jsou věci určitě dobré, ale při svém nadšení pozapomněli na sociální vazby, na veřejná prostranství a na ekonomické souvislosti.

Řada architektů byla levicově založená a žila v představách, že se dá najít jakýsi šém, podle kterého by společnost měla fungovat. Věřili, že je v silách člověka navrhnout města tak, abychom všichni byli dokonale „symetricky šťastní“, jak zní jeden rým Mňágy a Žďorp.

Takže v té době se rozbíjel městský blok s ulicemi a náměstími a razila se představa domu jako solitéru ve volně plynoucím všeobjímajícím prostoru. Spolu s tím se uvažovalo o segregaci funkcí. Což je něco, co se do dneška

v územním plánování používá. Oddělila se od sebe práce a bydlení, mezi nimiž vznikly nároky na dopravu a pak zbyla ještě čtvrtá doplňková funkce, rekreace.

 

Lidský život se měl vtěsnat do čtyř funkcí, proč se takové myšlení používá i dnes?

Dříve to určitě mělo význam. Vedle smíchovských nebo karlínských továren v Praze, kde byl těžký průmysl, nebylo moc příjemné bydlení. Úvahy vyčlenit je stranou, byly naprosto správné. Dnes se ale situace změnila. Stroje

nejsou poháněny uhlím a často jsou vcelku čisté a tiché. Většina lidí v Evropě ale stejně pracuje v terciálním sektoru, tak přeci není důvod od sebe oddělovat práci a bydlení.

Neblahým důsledkem této segregace je, že skutečně vznikaly lokality, kde se jenom bydlelo. Na Jižním Městě v Praze žije přes sto tisíc lidí a v podstatě se musí za vším dopravovat někam jinam, protože nabídka pracovních příležitostí

v místě se blíží nule.

 

Skončila epocha centrálního budování, jak to vypadá s urbanismem českých měst v současnosti?

V oblasti urbanismu panuje chaos. Je tu velmi  málo lidí, kteří se jím vážně zabývají. Záleží  pak na jednotlivých městech, obcích a jejich  „selském rozumu“, jak jednají. Jsou města, kde  pod vedením dobrého starosty, jako v případě  Litomyšle, vznikla řada dobrých stavebních  počinů. Jsou i menší obce, které by mohly být  příkladem ostatním, jako Dolní Břežany, kde  se starosta snaží, aby se zastavovaly plochy, které jsou ještě volné uvnitř a obec se tolik

nerozšiřovala.

Případem z druhé strany je obec  Jesenice, která víceméně kompletně zastavěla  svůj katastr a z původně asi dvou a půl tisíce  obyvatel se dostali asi na sedm tisíc. Tam je  vidět chaos porevoluční výstavby, kdy se bez jakékoli rozvahy rozprodávaly a parcelovaly  pozemky, vznikaly kolonie rodinných domů a komerčních ploch bez ladu a skladu, jak to

komu zrovna vyšlo. Najednou se zjišťuje, že není místo pro děti ve školkách, že nefunguje  veřejná doprava, že se lidi nedostanou za  prací, protože práce v místě není. Vzniká noclehárna, sídliště naležato v sídelní kaši. Chybí nabídka dalších dějů, mnohost funkcí a určitě nemůžeme mluvit o kvalitním bydlení.

 

JENOM KŘIŽOVATKA 

Je to v okolních státech jiné?

Zpráva Evropské agentury pro životní prostředí  z roku 2006 (Urban Sprawl in Europe: The

Ignored Challenge) ukazuje, že na místech, kde  je plánování slabé a nefunguje, tam sídelní kaše bují a naopak, když se někde dobře plánuje, tak  město lépe funguje. Jako třeba v Mnichově. Je to jedno z mála evropských měst, kde poměr

mezi přibyvším obyvatelstvem a zastavěnou plochou je takový, že příbytek obyvatel je větší než příbytek zastavěné plochy. Tato zpráva také uvádí, že se v Evropě mezi lety 1990-2000 zastavělo asi osm tisíc kilometrů čtverečních volných ploch, i když demografie ukazuje, že obyvatelé nám přibývají velmi málo nebo vůbec. Zastavěná plocha přitom

dál narůstá dramatickou měrou. V Německu probíhá požírání volné krajiny rychlostí deset metrů čtverečních za vteřinu.

 

Jsou to různé sklady, kanceláře?

Jsou to oblasti, kde se bydlí, logistická centra, obchody a samozřejmě dopravní stavby a infrastruktura, protože tam, kde se město rozředí, musíte mít slušnou infrastrukturu, aby se v něm lidi mohli pohybovat. Tahle logika se pak bohužel posouvá do centrálních částí měst.

Jen se podívejte, co se tady děje za zvěrstvo vyústěním Strahovského tunelu. To je místo, kde by se vešlo spousta domů, lidí, obchodů i pracovních příležitostí a je z toho vlastně jenom křižovatka a navíc kousek pěšky od Hradu.

Nevím, kdo si takhle představuje zdravé město. V současnosti se pozemky strašně plýtvá a závislost na soukromém dopravním prostředku tím logicky ještě víc vzrůstá. Nejsem bojovník proti autům, ale jsem pevně přesvědčený, že

by lidé měli mít možnost volby, jak se po městě pohybovat. A tu těmito zásahy ztrácí.

 

Lze to nějak shrnout?

Jedna z takových klasických story je, že někdo odejde z města, protože je tam moc aut a hluku. Koupí si rodinný domek někde za městem, ale pak začne všude jezdit autem, protože ani jinak nemůže. Jezdí pak třeba přes místo, kde dřív

bydlel a tím zase přibývá exhalací až nakonec vytlačí poslední obyvatele ven za město. V Americe jsou příklady měst, která úplně vevnitř vymřela a život je vlastně jenom na okrajích, jako třeba v Denveru. Ten je úplně

zničený.

 

A toto se nám stane, když nebudeme zahušťovat města a míchat funkce?

Zahušťování zástavby a míchání funkcí je předpoklad pro kvalitní bydlení s atraktivními městskými veřejnými prostorami. Jinak vzniká řídká sídelní kaše a ta přináší nudu a anonymnost neudržovaných silnic, plotů, překladišť, dopravních staveb, chatek a parodií na zámecké stavby, k tomu haldy harampádí, mezi nimiž se sem tu a tam krčí tůje jako někde

na hřbitově.

 

PRVNÍ ČÁRA URBANISMU

Jak to vypadá v čechách s územním plánováním ve vnitřních částech měst? Funguje nebo ne?

Troufám si tvrdit, že máme v tomto ohledu velké rezervy. Často mě zaráží jednak utkvělá představa, že se sídla musí stále rozšiřovat. Spojuje se s tím jaksi úspěch, podobně jako ve středověku s dobitým územím. Když nám ale

povětšinou nepřibývají obyvatelé, tak nevím, proč by se měla sídla rozšiřovat. Je přeci pro město a tím pro daňové poplatníky ekonomicky výhodnější zefektivnit již zabrané a zasíťované území.

Druhá věc, co mě trápí, proč se tak detailně určují na jednotlivých pozemcích funkce. Jakoby šlo město nějak dopředu centrálně rozplánovat a detailně rozčlenit. Udivuje mne jistota autorů, s jakou přesností a do podrobností předurčují, co bude za deset nebo dvacet let společnost potřebovat. A to dnešní v době, kterou sociolog Zygmunt Bauman označuje jako dobu tekuté modernity.

 

Podle vás by tedy územní plán měl dávat jen takový rámec uvažování o městě?

Roman Koucký ve své knížce Elementární urbanismus říká, že v územním plánu je nejdůležitější věcí stanovit hranice, kde se stavět smí a kde ne. Nazývá to první čarou urbanismu. Myslím si, že je to skutečně zásadní rozhodnutí, protože problém je právě v rozmazaných hranicích mezi sídlem a volnou krajinou.

Již jednou zmiňovaný Mnichov má kolem sebe zelený pás, který si už třicet let úspěšně udržuje a snaží se podporovat

zástavbu směrem dovnitř. Oni mají hranici nějak nalezenou a nadefinovanou. Pak tam samozřejmě nesmí chybět i další věci.

 

Chystá se nový územní plán Prahy, fungoval ten předešlý?

Ne. Každý developer víceméně začínal projekt tím, že si zažádal o změnu v územním plánu. Je bohužel nerespektovaný. V Praze bylo uděleno asi deset tisíc výjimek z územního plánu. Ve vyvinutých evropských městech jich napočítáme

na prstech ruky.

 

Pavel Hnilička se narodil v roce 1975

v Praze. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT

v Praze (1993 - 2000) a postgraduální program

na ETH Zürich (2002 - 2003). V roce 2003

zakládá samostatný atelier v Praze, který od

roku 2006 po založení sdružení s Ondřejem

Císlerem nese název Hnilička Císler Architekti.

Vedle vlastních projektů je lokálním architektem

pro Baumschlager Eberle. V roce 2005

vydal knihu „Sídelní kaše - Otázky k suburbánní

výstavbě rodinných domů“.


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Stručný průvodce odvykáním kouření / Martina Křížková > NP č.388 > Referát Konec roku symbolicky patří předsevzetím. Přání přestat kouřit je vedle hubnutí asi nejtradičnější. Vzdát se trvale nikotinu ale není jen tak. Řekneme vám, jak na to.   číst dále Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Obchodníci mezi stromy / Martina Křížková, Marek Čaněk > NP č.367 > Téma čísla Velká firma vyhraje velký tendr. Jenomže nemá dost vlastních zaměstnanců. Tak si najme přes další firmy lidi na práci v lese. Často jsou to cizinci. Jsou jich stovky. Sází stromky, prořezávají porosty, kácí stromy. Přijedou, vydělají si a jedou domů. Už dva roky se ale objevují lidé, kteří nedostali zaplaceno, bylo jim vyhrožováno násilím a měli hlad.   číst dále Doba kamenná / Martina Křížková > NP č.345 > Téma čísla PŘEŽÍT NA ULICI VE MĚSTĚ, JAKO JE PRAHA, NENÍ JEDNODUCHÉ. JEDNÍM Z BEZDOMOVCŮ JE I BÝVALÝ CHEMIK RICHARD NOVÁK.   číst dále Vesmír v reklamě na McDonald´s / Martina Křížková > NP č.360 > Rozhovor Na jevišti ani ve filmu ji obvykle nepřehlédnete. I když tvrdí, že je jen nástorjem tvůrce - režiséra, zůstává svá. Herečka Simona Babčáková je ovšem těžko k přehlédnutí i mimo světla ramp.   číst dále S maringotkou navždy / Martina Křížková > NP č.359 > Téma čísla Dodnes jezdí skoro dvě desítky českých cirkusů. Stále se perou o čest a slávu, jak by řekl Eduard Bass, i když obvykle nedosahují proslulosti svých předchůdců. Toto je ale vyprávění o minulosti, kdy příjezd cirkusu do města byl opravdovou událostí.   číst dále Novodobá asanace / Martina Křížková, David Kumerman > NP č.345 > Téma čísla ZIMA SICE PŘIKRYLA METROPOLI SNĚHOVOU PEŘINOU, ALE SOUČASNĚ ZVÝRAZNILA JINDY SKRYTÉ PROBLÉMY. BEZDOMOVCI MAJÍ ČÍM DÁL MÉNĚ MOŽNOSTÍ EXISTOVAT VE VEŘEJNÉM PROSTORU. JEJICH ŘADY SE TÍM ALE NEZMENŠUJÍ. NAMÍSTO SLOVA ŘEŠENÍ SE NABÍZÍ SPÍŠE TERMÍN ASANACE.   číst dále Mravenci v Libuši / Martina Křížková > NP č.361 > Fejeton Začalo to dopisem, který přišel starostovi koncem srpna:   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv