NP č.337 > Dějiny přítomnostiAsanace - ozdravění města nebo bestia triumphans?Daniela Bartáková, Vít Strobach

Procházíte-li se dnes pražským Josefovem, možná nevíte, že zdejší nízké domečky jsou jedny z mála, které přežily radikální přestavbu židovského města: asanaci

 

Byla to jedna z největších akcí svého druhu v Evropě. Asanace, urbanizační a demografický přerod městského jádra z přelomu 19. a 20. století, představovala typickou ukázku proměny modernizujícího se města. Tento stavební projekt, který navždy změnil ráz pražských ulic, však měl za následek i rozdělení obyvatelstva podle jeho sociálního statutu do městských čtvrtí a zásahy do historické zástavby. Byla asanace skutečným „ozdravěním“, nebo necitelným počinem tehdejších architektů a politiků?

ŽIDOVSKÉ MĚSTO A EMANCIPACE

Židovská města (ghetta) bývají chápána jako důsledek středověkého útlaku, jako snaha vytlačit jinakost do oddělených částí křesťanských měst. Bezesporu to byl prvořadý důvod pro stavby zdí i povinného nošení odlišujícího označení („židovské čepice“, žluté kroužky apod.). Přestaneme-li ovšem uvažovat o ghettu jen v negativním smyslu, uvědomíme si, že po staletí představovalo pro židy autonomní území s určitou mírou vlastní samosprávy, specif ické kulturní i intelektuální prostředí, o které židé později přišli. Tento fakt těžce nesli zvláště ti obyvatelé židovského města, kteří lpěli na dosavadním způsobu života, tedy především na dodržování náboženských r ituálů a na tradiční autoritě rabínů a předáků obce. Do ulic židovského města se nicméně během osvícenství vloudily razantní změny. Pražského židovského města se na konci 18. století dotkla série reforem císaře Josefa II., které umožnily židům dostat se mimo vymezený prostor a zároveň je začlenit do stávajících ekonomických a sociálních struktur. Nakonec většina obyvatel pražského ghetta tuto podobu emancipace přijala. Movitější židé, kterým se podařilo uspět v hospodářské soutěži, se začali usazovat v jiných oblastech města. Chudší obyvatelé zůstali v ghettu, nebo odešli do rozvíjejících se periferních oblastí, jakými byly Libeň, Smíchov, či Karlín. Postupná proměna struktury obyvatelstva městského jádra i periferií se samozřejmě netýkala pouze židů. V druhé půli 19. století mělo hlavní město českého království projít vývojem, který z původního města lokálního významu udělal moderní metropoli. Tento vývoj zasáhl i původní židovské město, Josefov, které si doposud zachovalo svůj specifický ráz.

MĚSTO A NÁROD

V novém urbanistickém rozvoji městských čtvrtí se odrážel „národní duch doby“. Praha se měla zařadit po bok moderních evropských měst jako důkaz vyspělosti českého národa, přičemž urbanismus se stal jednou z důležitých dimenzí nacionální politiky, želízkem v ohni národnostního boje uvnitř českých zemí. Jedním z hlavních bojišť se stal veřejný prostor, na kterém spolu soupeřila nacionální symbolika Čechů a Němců. Architektura se stala jedním z nejviditelnějších způsobů, jak vyjádřit národní ambice. Typickým projevem „nacionalistické“ architektury byly honosné novorenesanční stavby jako Národní divadlo, Rudolfinum, Národní Muzeum, či UMPRUM. Bývalé ghetto, jeden z nejstarších koutů Prahy, se stalo vadou na kráse celého města. Na území Josefova, tzv. páté pražské čtvrti, žilo ve druhé polovině 19. století asi 6,5 tisíce lidí, kteří většinou představovali ty nejchudší obyvatele. Čtvrť byla přelidněná a zanedbaná, chyběla zde kanalizace, vodovodní systém a rostla tu kriminalita. Byla to také lukrativní poloha Josefova, který nyní představoval nereprezentativního souseda majestátného Staroměstského náměstí, jež byla investičním artiklem slibujícím tučné zisky. Vedle těchto důvodů patřilo k často uváděným problémům páté čtvrti to, že se její území nacházelo v záplavové oblasti, takže muselo tak jako tak projít úpravami. Asanace dostala konkrétní podobu na sklonku 19. století. Nejprve došlo k přijetí vyvlastňovacího zákona a zákona o dočasném osvobození od domovní daně na území asanačního obvodu. Konečná podoba asanačního zákona byla přijata říšským sněmem v roce 1893. V té době také magistrát vyhlásil architektonickou soutěž, přičemž vítězným projektem se stal tzv. „Finis Ghetto“ od trojice autorů Alfréda Hurtiga, Matěje Strunce a Jana Hejdy. Žádný z vítězných plánů přitom nepočítal se zachováním většiny architektonicky cenných budov. Josefov se měl stát luxusní čtvrtí společenské smetánky bydlící v moderních budovách s vysokým standardem. Asanace se záhy stala terčem kritiky. Proti projektu na „ozdravění“ vystoupila řada předních českých umělců, mezi nimi i Jan Neruda, Renata Tyršová nebo Ignát Herrmann. Snad nejvíce se v tomto směru proslavil Vilém Mrštík s celou řadou publikací poukazujících na neblahý dopad celé akce. Vyjádřil v nich rozhořčení nad tím, jak snadno Praha přišla o svůj historický, malebný ráz na úkor nevzhledných činžovních domů: „Praha zlým svým příkladem stává se už jakýmsi nakažlivým morem páchnoucím pelechem všeho nevkusu a dovoleného barbarství, epidemický její puch zachvacovati začíná nejkrásnější stará města království,“ píše Mrštík ve svém slavném pamfletu Bestia triumphans o asanaci staré Prahy. Samotnému Mrštíkovi ovšem nevadila jen asanace Josefova, ale především regulace dalších částí Prahy. Zejména severního cípu Starého města, zástavby Na Františku, Vojtěšské a Podskalské čtvrti na Novém Městě a části Malé strany. Mrštíkovy aktivity dosáhly ohlasu mezi intelektuály, umělci i politiky, kteří několikrát svolali protestní shromáždění. Ve finále však projevy nelibosti obyvatel vyzněly do ztracena. Proti demolici výrazněji nevystoupili ani majitelé domů z asanačních obvodů a Pražský magistrát nakonec mohl na území demolice a nové výstavby (probíhala tu v letech 1896 – 1917) pořádat zpoplatněné exkurze.

KONEC ŽIDOVSKÉHO MĚSTA?

Jak jsme uvedli, zásadní urbanistický zásah byl doprovázen výraznou demografickou změnou. Již v době předasanační odcházelo movitější obyvatelstvo Josefova do „lepších čtvrtí“, jakými byly třeba Vinohrady. Ti chudší zůstali, ale v průběhu asanace museli odejít na periferii. Nestěhovali se jen židé. V druhé polovině 19. století se jejich podíl na území bývalého ghetta zmenšil a v období před začátkem asanace se pohyboval pod hranicí 50 procent. S židovskými obyvateli se mísilo obyvatelstvo nežidovské – hledající levné bydlení. Sociálním pojítkem této části města byl spíše sociální status než vyznání a etnický původ. Nastíněný vývoj přesto nevedl k definitivnímu zániku židovského města, alespoň ne v určitém smyslu. Díky hospodářskému úspěchu se totiž mezitím část pražských židů vyšvihla mezi střední a vyšší střední třídu. Několik let po ukončení asanace, v roce 1921, byl podíl židů opět téměř poloviční. S trochou nadsázky bychom stále mohli mluvit o židovském městě, jehož proměny dokumentují vývoj jedné části pražského obyvatelstva.

DOMOV ZA OKRAJEM

Regulace městských částí však přinesla řadu citelných zásahů do charakteru města a života jeho původních obyvatel. Josefov se stal lukrativní součástí Starého města, ale jeho zaniklá sociální síť (sirotčince, nemocnice a náboženské budovy) nebyla již nikdy adekvátně nahrazena. Praha tak asanací neztratila jen svůj starobylý ráz, ale spolu s úzkými uličkami, podloubími a malými krámky se vytratil i její původní génius loci. Vedle několika málo zbylých synagog a kostelů nám původní městskou zástavbu detailně připomíná už jen model Prahy z roku 1830. Zaniklá zákoutí, o nichž dnes můžeme číst v knihách spisovatelů Pražského kruhu, byla nahrazena moderními činžovními domy, obývanými pražskou smetánkou, která dodala místu zcela odlišný charakter. Ať už se nám současná podoba Josefova líbí, nebo ne, nelze zastřít, že asanací se ke slovu dostal nový a z našeho pohledu negativní jev. Výstavba, či přestavba města se nadále mohla dít formou „moderních projektů“, které nemusely reflektovat potřeby původních obyvatel – v případě pražského Josefova stovek rodin, jež musely hledat nový domov za okrajem „ozdraveného“ velkoměsta.

 


autor / Daniela Bartáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Vít Strobach VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Prodám páteř. Zn. Nepotřebnou: / Andrea Novotná > NP č.337 > Téma čísla Sháníte práci? Pak jsou pro vás pravděpodobně nejdůležitější dvě slova: flexibilita a atraktivita. Potřebujete se ukázat v tom nejlepším světle a zároveň dát najevo, že se plně přizpůsobíte požadavkům budoucího zaměstnavatele. Co na tom, že pod vrstvami make-upu budou už předem unavené oči a že se přání šéfa podřizujete kvůli tomu, že vám nic jiného nezbývá? Další by po vás koneckonců požadoval to samé.   číst dále Ohýbání ústavy: já na bráchu, brácha na mě / Jaroslav Fiala > NP č.337 > Pošli to dál Byly to zajímavé chvíle. Kdekdo řešil, zda jít k podzimním předčasným volbám a který program označit za nejméně bezobsažný. Po čertech těžká práce. Rozhodovací martýrium však ulehčil verdikt Ústavního soudu.   číst dále Prodej a nic nenamítej / Alexandr Budka > NP č.337 > Téma čísla Soukromé vlastnictví je v naší společnosti jednou z nejvyších hodnot a nic tak neprokáže společenský úspěch, jako vlastnictví nějakého nemovitého majetku. Běda však, překáží-li váš pozemek či dům záměrům někoho ještě úspěšnějšího a poměrům lépe přizpůsobeného. Vlastnická práva se pak mohou rozplynout jako pára nad hrncem.   číst dále Jan Stern ví hodně o mužích a nebojí se zeptat! / Jan Stern > NP č.337 > Fejeton Vážení čtenáři, musím vám říct, že minulé číslo Nového prostoru věnované tématu „muži“ vzbudilo veliký ohlas. Zejména mezi čtenářkami. Mnohé z nich byly tématem přímo rozrušeny, avšak zjevně nebyly uspokojeny. Popravdě, nedivím se. Marně jsem redakci přesvědčoval, aby číslo ozdobili velkoformátovým snímkem Van Dammova bicepsu, Šebrleho půlek, Beckhamových vypolstrovaných slipů, nebo aspoň Sternova mrštného pera.   číst dále
celý archiv