NP č.336 > ReportážFESTIVAL BEZ ZDROJEKlára Doležálková

Když jede čech či moravan do rakouska za kulturou, myslí obvykle na výstavu nebo koncert ve Vídni. Výjimka potvrdila pravidlo u vesnice Zistersdorfu. Mezi ropnými věžemi a větrnými elektrárnami se tu konal hudební festival analog s leitmotivem „bez elektřiny". Na přelomu července a srpna ožil statek Steinberghaus.

Proslulá Černého Entropa zobrazila Rakousko jako zemi chladících věží jaderné elektrárny – a téma zdrojů energie viselo na Analog festivalu ve vzduchu stejně tak, jako tato plastika na stěně pražského DOXu.

Festival bez elektřiny. Svěrák s Uhlířem by se svojí oslavnou písní o „slavném dni, kdy k nám byl zaveden“ utřeli nos. Statek, na němž se festival konal, je totiž o tuto vymoženost ochuzen. Přinejmenším se ale z budovy bez proudu dá vykřesat svěží koncept vyzývající hudebníky na battle invence. Například hiphop bez elektřiny = žádné gramce = žádné beaty. Nastává tudíž logicky otázka: Jak?

Občanské sdružení Bahöö, kterému statek patří, na to poskytlo dostatek odpovědí. Od doby svého vzniku na podzim 2008 si na svém statku Steinberghaus dalo za úkol pořádat workshopy, pravidelné koncerty nebo umělecká sympozia. Statek opravují, chtějí ho oživit a otevřít ostatním. Dlužno dodat, že obyvatelé okolních vesnic prý hledí na členy Bahöö podezřívavě a raději se svým traktorem či spíše bavorákem statku obloukem vyhnou. Jaká je tedy pozice takovéto kulturní iniciativy uprostřed polí a monstrózních věží větrných elektráren? Možná jde smutně připodobnit k česko-slovenské situaci, kde se leckterý kulturní spolek dříve nebo později začne potýkat s nedůvěrou těch či oněch, s nedostatkem peněz od všech nebo s nepřízní shora. V Rakousku bych ale čekala o krapet osvobozenější přístup, nepřístupnost vesničanů je zarážející.

ROPNÉ VĚŽE A SLUNEČNICE

Zarážející je také procházka po okolí statku. V krajině připomínající Vysočinu se tu točily lopatky větrné elektrárny jak vystřižené z desky Priessnitz, támhle sosala ropná věž cosi ze země, vedle vinice a opodál slunečnice. A také: masivní zvuky strojů proti ztišené hudební produkci. A ještě: kutání zdrojů energie proti ukázce jejich dočasné postradatelnosti.

Jak se popasovat s absencí elektřiny uprostřed místa její těžby? Šlo to různě a cest bylo mnoho. Samozřejmě, rumunský Balanescu kvartet ve složení čtyř smyčců to měl neférově ulehčené (zato hráli coververzi Autobahn od Kraftwerk!), ale souhrnně vyřknu, že většina interpretů si dala na věci záležet a nápaditost statkem vládla.

Podobné menší festivaly prostě mají výhodu v odvaze (případně v rodinné atmosféře), kterou na větších akcích hledáte stejně marně jako neudupanou zelenou trávu. Nebát se před malým počtem hlav je prostě snazší a ego rozjitřence případně utrpí méně. Na druhé straně mince je pak vyraženo, že organizátoři budou ještě dlouho shánět peníze, které zamýšleli vydělat na vstupném (byl snad prodělek způsoben tím, že festival vůbec nešel slušně vygooglovat?). Sousedi organizátora ze Zistersdorfu bohužel nedorazili, ale věže větrných elektráren v okolí se budou pořád točit a mlít a točit a mlít...

PROPOJOVÁNÍ ZDÁNLIVĚ NEMOŽNÉHO

Paradox statku bez energie mezi spoustou větrných elektráren ale neplatil úplně. Mínus a mínus nedá vždycky plus, tudíž agregát byl záloha a poháněl například přísun vody. „Prohřešek“ číslo dvě měli všichni na očích, protože na pódiu viselo několik světel ku zvýraznění rozdílu mezi Umělcem a Divákem; ano, jeden musí být vidět, na druhém nezáleží. Správně (rozuměj podle Analogkonceptu) by nemělo záležet na obou. Nemělo, ale... prostě se svítilo na účinkující. Kdo mi řekne proč, dostane dynamo, aby si mohl doma šlapat na kole a usínat s klidným svědomím na pohankovém polštáři, že je eko.

Bastlení a kutilství, tolik prý typické právě pro Čechy, se na Analogu rozjelo na plné obrátky bez ohledu na národní barvu. Slovenský rapper- básník Peťo Tázok si vedle samotného DJe Karaoke Tundry (běžně na gramofony) přizval hudebníky na banjo a bicí a utvořil kompaktní, nápaditou a (stejně) „údernou“ koláž hiphopových lyrikbeatů, která by si zasloužila další život. Karaoke Tundra, obyčejně strnulý nad deskami, bušil hlava nehlava balónky (jak to, že nepraskly jako v Medvídkovi Pú?) do čeho se dalo a Peťo Tázok pouštěl svá ostrá slova do kovového megafonu. Re-mix sebe sama a toho všeho se odrážel směrem k divákovi od kovového plechu za nimi. Prý aby akustika lepší byla. Byla.

Rakouští Mauf, devět typů „každý pes jiná ves“, co se dokážou shodnout na rytmu a hudebním vkusu, si beatboxem zajamovali variace na disco, Björk nebo techno a dokázali spojit těžko promísitelné. Jako třeba vítr s vodou, napadá mě. Když jejich lídr zpíval alikvóty a ostatní ústy kroutili virbly, kopáky a činely, ústa některých diváků zůstala tiše otevřená údivem.

Překvapováni jsme byli neustále: Crazy Trash Drummers hráli po vzoru světem provařených Stomp na popelnice, roury a kanystry, přičemž vypadali jak naklonovaný Kutil Tim. Monomania se jevila jako estrádní varianta Ein Kessel Buntes v bledě modrém, ale zpěvák frázoval jako Shaggy a raggae rytmy propojoval s africkým tribalem nebo dechovkou. Ta „typická rakouská“ (nebo snad germánská tak, jak ji v karikatuře známe z České sody) nastoupila také. Jen se nenechala žánrově zatlačit do vestiček-lesnické zelené-kamizol-rytmu. Pánové hráli ska nebo flamenco stejně suverénně jako lidovku…

FESTIVAL DO POSLEDNÍ CHVÍLE

V neděli, kdy většina velkých akcí jen unaveně dojíždí a obyvatelé stanových městeček odjíždějí, Analog opět kontroval. To nejočekávanější mělo teprve přijít v podobě Midi Lidí a panevropských (rozuměj česko-rakouskotureckých) Metamorphosis, kterým předcházel opět mezinárodní slam českých a rakouských zjevů a fyzický básník Petr Váša. Bylo příjemné uvědomit si, jak jednoduše dokážu slyšet vše-co-chci bez mikrofonů a v této udělějsi- sám variantě. Jen se ztišit, soustředit a sledovat tak, jako když jsem poprvé hltala Vinnetoua.

Výlučně computeroví Midi Lidi jeli na dvě dynamo kola a paradoxní agregát. Nešlo by se více přizpůsobit a místo kroucení čudlíkem kroutit mozkovým závitem a přijít na to, jak elektřině zamávat zdálky sbohem a šáteček? Metamorphosis to s klasickými nástroji dokázali, ale je nefér srovnávat. Kytara není to samé co synťák, že. Nebo...?

Tenhle hudební pelmel zdánlivě bez dramaturgie by někomu mohl připadat neskousnutelný. Ale to by se nad ním musel někdo z těch sto padesáti příchozích pozastavovat a tázat se was ist das. Jediné, nad čím ale návštěvníci kroutili hlavou, byla světla mířící na pódium (proč svítit, když je stejně chci především slyšet?), a tak se mi chce napsat, že to byl multižánrový festival, kdyby to neznělo tak impotentně.


autor / Klára Doležálková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv