NP č.336 > RozhovorTotálně konzervativní kovbojTomáš Havlín

S Tomášem Hanákem jsme se bavili v bránické nádražní hospodě. Když odešel, přitočila se k nám servírka. "Víte, už to není nejvíc sexy muž," kroutila hlavou. A proč, stárne? "Ne, je zanedbanej. A to by neměl, lidé se na něj dívají v televizi."

 

Dotváříme rozhovor po e-mailech, a tak můžete reagovat na situaci, u které jste nebyl. Co uděláte se svou zanedbaností?

No to je ten největší malér! Stal jsem se veřejným majetkem, jako třeba autobus. Musím být stále čistý a pořád pojízdný, což v případě tváře z obrazovky znamená milý a vtipný. Je to někdy na sebevraždu. Často zklamete očekávání? U mě se to pojí s tím, že kvůli konzumu nemíním pracovat na nesmyslech – například hrát v zapomněníhodném filmu. Takže si nikdy nekoupím nové auto, ale takové, u kterého mě nebude mrzet, když mi ho někdo ukradne, nebo s ním nabourám. Pak ale stojím s tím opráskaným autem v zácpě na dálnici a žena sedící vedle ve voze jako spolujezdkyně okamžitě sklouzně zrakem a zatváří se jako: „Hanák. Co to má za auto. To má jako tohle?“ Opravujete staré věci nebo si rovnou pořídíte nové? Třeba boty mám strašně dlouho a občas jdou k ševci. Žena mi říkává, že už mám zase díru na teniskách, ale já jí odpovídám, že se mnou byly na vandru v Turecku a že to nejsou jen tak obyčejné boty. A jídlo, kupujete trvanlivé potraviny a konzervy? My dojídáme a nevyhazujeme skoro nic. Sním i prošlý, jsem tak vychovaný. A vlastně mě to láká i z důvodu „děj se vůle boží“. Holt to bude prošlý a posereš se. Lifestylový magazín by to nazval „přijmout výzvu“. Jaký máte vztah k moderním věcem. Orientujete se v megapixelech a tarifech? Mobil už je nutnost. A vlastně mám DVD přehrávač kvůli filmům... Starým filmům... Mám takový okruh režisérů... Mrtvých režisérů... Mrtvých, starých režisérů, tlejících, takže na to se rád dívám. Jinak většinu výdobytků moderní doby považuji za zloděje času, přestože se říká, že čas šetří. Snažil jsem se s tím bojovat. Kdysi jsem si vystačil s faxem. Pak mi řekli pane Hanák, to nelze. My to nebudeme přepisovat, dávejte nám to na disketách, tak jsem si musel pořídit něco, kam se strkala disketa, aby mi za dva roky řekli pane Hanák, to nejde na disketě, musíte mejlem. Takže jsem byl vlastně dotlačen kvůli obživě. Píšete dopisy? Pohříchu málo. Ale když píšu nějaké texty, třeba písniček, tak tužkou na papír. Si rýmuji. KONTROVERZNĚJŠÍ JAN ČENSKÝ Bulvár Vás označil za muže s velkým M, stal jste se bezmála národní ikonou mužství. Čím jste si to vysloužil? Nejspíš vzhledem. Někdy se říkalo český Paul Newman – modré oči. Ale na tom nemám žádnou zásluhu, jsem jen kopií svého otce. A potom za to může CVíčko, že jsem se potýkal s alkoholem a skončil na Apolináři. Takže vzhled a „zajímavá“ minulost... Souvisí to i se Sklepem, který není zase až tak podbízivý. Nebo že jsem nespadnul do bahna showbyznysu až úplně po krk a nezúčastňoval se letních školení modelek v Tunisu. Možná je důležitá i dávka upřímnosti, kdy člověk někde ventiluje nespokojenost. Protože obvykle se píše, jak je všechno super a že teď točím, úžasná práce s úžasným režisérem. Přitom jde leckdy o jednodenní štěk s debilním režisérem ve filmu, který nestojí za vidění. Možná, že když je člověk takhle upřímný, najde se dost lidí, které to potěší. Žádné potvrzení jste ale na svou pozici ikony nedostal, nebo ano? Přímo dekret nemám, ale myslím, že na internetu bych to asi dohledal a mohl bych se tím prokázat, kdybych se ucházel například o práci v lifestylovém magazínu nebo pro nějakou značku, produkt, pokud bych se třeba chtěl stát tváří těstovin. Jste ješitný, googlujete někdy sám sebe? Občas se podívám do diskusí pod článkem, protože tam člověku spadne hřebínek. Získávám tak o sobě ucelený obraz. Někdo říká „ten Hanák je ale super člověk, ty jeho modrý oči..“, aby vzápětí někdo s přezdívkou jouda nebo ježíš vyjevil, jakej jsem obyčejnej kretén. Tak čtyři pětiny jsou pochvalné, pětina odsuzující. To je na internet docela slušný poměr. Jste populární, nikdo po vás nehází vajíčka... On ale existuje také druhý extrém, který je, řečeno slovy politiků, alarmující. Když nikoho neštvete. Člověk si řekne: to je trochu divný, ne? Tak bych asi měl občas udělat nějaký konflikt, abych byl kontroverznější. A to vás trápí? Ne, netrápí..ale občas si říkám, že jsem takový maličko kontroverznější Jan Čenský.. Nebo Marek Eben. Ale jak to napravit.... To je hlavní problém. S rodinou jsme teď byli na dovolené pod stanem v Holandsku a ta volnost, když můj ksicht nikdo nezná, je úplně omamná a mně se vůbec nechce do Čech, natož tam být kontroverzní. MLČENÍ PROLOMÍM DRZOSTÍ Jaký jste typ muže? Spíš direktivní a tvrdohlavý, což je problém, protože má žena je možná ještě tvrdohlavější, takže někdy máme ty palice pořádně otlučené. Když není po mém, jsem mrzutý a vzteklý. A pak jako ročník 1957 mám poválečné zásady. Že se má vstávat brzy, žít odpovědně a postarat se o rodinu. Když se rozvzteklíte tak pak taky trucujete? Trucuju no, jako dítě normálně.. Odejdete do jiné místnosti a čtete si zarytě jednu stránku novin tři hodiny? Jdu kouřit a za naší kůlničkou se vyvalují jen oblaka dýmu. Ponořím se do mlčení, které může trvat několik hodin.. A žena říká dětem, nechoďte tam, tatínek trucuje... No to je pak ten klasický model: dojdi říct tátovi, že je oběd. Jste domestifikovaný, přijdete se najíst... V zásadě ano. Stavy trucovitosti a uraženosti člověka strašně vyčerpávají. Zároveň je tady ta pýcha: „musím si stát za svým a neustoupit ani o píď.“ Pak si člověk ale říká, doprčič tady protékají skrz prsty hodiny a dny krásného času, ty jsi takovej debil, co tady trucuješ, to ses to za těch 52 let nenaučil nějak překonat? No a když už jsem trucováním úplně vysátý a vyflusaný, přijdu za ženou a prolomím mlčení nějakou drzou, či vulgární řečí. Ona třeba něco dělá v kuchyni a já spustím: „Co tady zase děláš zbytečného, ty stará rachomejtle!“ A to je po těch dnech mlčení tak nepředstavitelná drzost, že ona řekne: „Táhni si po svejch, ty pse smrdutej.“ Čímž se samozřejmě prolomí ledy a už je to dobrý. To je moment vašeho vítězství, přijít a říct drzost.. To považuji za moment svého vítězství já, ale i žena. Protože už jsem bez ní prostě nevydržel. CHVALOZPĚV NA NORMÁLNÍHO MUŽE Zdá se, že muži dnes ztrácejí na ženy tradiční páky a ty že jsou schopné se o sebe samostatně postarat – přestávají muže potřebovat. Ekonomicky, ale i třeba i v tom, že umělé oplodnění nebude časem vyhrazené jen pro bezdětné páry, ale i pro samotné ženy. Souhlasíte, že slabikářové „muž má moc“už je pryč? Moc mužů určitě slábne. A tady v Česku se vůbec nedivím zoufalství žen, protože chlapi jsou většinou strašná bída. Ješitní, soběčtí, nevyjdou ženě vstříc třeba ani tím, že by se jednou za čas hezky oblékli. Teď mluvím proti sobě, protože sám chodím rád tak, jak je mi to příjemný. Ale byl jsem ve Španělsku a viděl chlapy...nejen, že si vzali bílou košili, ale ještě si napomádovali vlasy, osedlali koně. Pak přijedou pro svou ženu, která je krásně nalíčená a vyjedou si. Tak si říkám, že ta ženská musí být šťastná a co se rozpoutá potom, co sesednou z koně a ulehnou do trávy či postele, to musí být nádherné oboustranně. Sám na to často nemyslím, ale rozmazlovat ženu je důležité. Ženy jsou teď tlačeny k soběstačnosti chováním chlapů. Výběr je zoufalý a žena se prostě musí velmi často smířit s tím, že chlapům chybí cit. Na druhou stranu jsem nedávno četl rozhovor s jednou indickou malířkou, podle které začaly ženy v konzumní společnosti zaměňovat lásku za požitek. Říkala, že princip, kdy rodina vybere ženě ženicha, není tak špatný. Žena musí začít na muži hledat něco dobrého, smířit se s tím, že je to na celý život. Překvapivé množství těchto vztahů dojde k pevnému poutu. Na čem by měli muži postavit přitažlivost, kterou už nemohou vymáhat? Asi to není moc atraktivní, ale myslím, že na odpovědnosti a houževnatosti ve vztahu k někomu, koho mají rádi. Mohlo by to být něco, co bude dominovat nad všemi nabídkami okolního trhu: seznámit se, vyjet si užít, rozhodit prachy ve Skandinávii na rybách,... a že ten muž bude normální. Nenechá sebou manipulovat, když to řeknu blbě tak reklamou a módními trendy, nebude přelétavej ve své vizáži, nebude mít jemný kotlety, ale jakmile přijde jiná móda, střihne to jinak. Prostě aby byl, i když to zní strašně, zdravě svůj. Otázkou je, kdo ho to naučí... A kdo to ocení... To taky. Ale pevně doufám, že těch nezpovykaných žen je pořád dost. Že v nich pořád je zbytek soudného rozumu, kterým dokážou ocenit tu – já tomu budu říkat normálnost a odpovědnost muže. Záleží i na vytrvalosti a schopnosti dokázat ženský, že to s ní myslím vážně. Včera jsem viděl film Všude dobře, proč být doma. On tam říká: „Přísahám, že tě budu milovat, i když budeš tlustá, že sotva najdu tvojí vagínu“. A ona: „Co to meleš, takovýhle řeči“, ale zároveň se směje a je jí příjemný, že jí tohle slibuje. V dnešní době nevidím moc věcí, kterých se stojí za to úpěnlivě držet, než je rodina. Vy jste vážně bytostně konzervativní. No totálně. Ono to možná půjde s věkem. Před dvaceti lety byste třeba mluvil jinak. Před dvaceti asi už ne. Jsem tak i vychovaný. Jedna rodina, práce, odpovědnost, i ta direktivnost. Moje babička, to byl Stalin.. OD EASTWOODA KE KLAUSOVI Co až nadejde podzim patriarchy. Vidíte nějakého nástupce, kralevice mužství? Máme tady i alternativní vzory. Třeba Daniela Landu... To je takový typ vůdce smečky. Nechci říct přímo militantní, ale síla tam je. Nekompromisnost, jasný názor a žádné pochyby, jak si to tak představuji. Vidíte, to je zajímavé. Protože on asi bude vnitřně docela nejistý, zatímco cenu dostanete vy, zralý bonviván, a v rozhovoru prozradíte, že jste vlastně hrozně direktivní. Já jsem ale direktivní jen v nejužším okolí, v rodinném mikroklimatu. Veřejně opravdu nechci nikomu nic nařizovat. Také by mě těžko někdo poslechl. Slovo „direktivní“ možná není přesné. Já prostě táhnu rodinu na výlet pod stan, kde oni občas trpí, protože jsem jim direktivně nařídil bohaté zážitky. Někdy nevidím, že by pro ně mohl být úchvatný zážitek něco jiného, třeba se válet v pelechu a nevytáhnout paty. Vraťme se k idolům. Je pro muže těžké ocenit jiného muže? Ne, to ani ne. V cizině je můj typ celou svou bytostí Clint Eastwood. V Americe byste volil republikány? Tam by to bylo těžký, o tom jsem přemýšlel. Svým způsobem jste tedy ten muž s koltem? Samotář, co hájí spravedlnost. Rozřízne vlka, vyjme mu srdce.. A sní ho.. Zamlaská.. ...a táhne zase dál. Ale tahle romantika bývá jen v představách. Idol u nás? Nevím, dřív Bořivoj Navrátil, moc se neorientuji. Nahoďte. Václav Klaus. To je drůza samolibosti. Taková absence sebereflexe a pochyb o sobě samém je pro mě nepřijatelná, ačkoli někdy je vlastně zdrojem zábavy. Kvůli tomu pro vás nepředstavuje muže? Že v něm necítíte pochybnost o sobě samém? Jo. Ztracená soudnost. Opilost vlastním egem. A dokážete si ho představit v nějakých sexuálních polohách? (smích) Myslím, že ano a že má charakteristicky semknuté rty jako: „TOTO DĚLÁM DOBŘE, TAKHLE JE TO SPRÁVNĚ“ (řečeno důrazně). A žena, aby mu vyhověla, tak předstírá celou sérii orgasmů. Takže ložnicový obraz vlády? Ložnicový obraz spočívá v tom, že na zdi visí jeho obraz, ze kterého on sám uspokojeně shlíží na to, jak to on sám výborně dělá v posteli. PLÁNY NA DOŽITÍ Když jsme si domlouvali rozhovor, navrhl jste setkání na konečné tramvají. Proč? Často si říkám, že bych to tady zabalil, ale je otázka, jestli mám se svým ksichtem ještě šanci. Když jsem se byl zajímat o práci strojvedoucího, dívali se na mě jako na blázna. Samozřejmě bych to mohl dělat, dokonce mi vyjdou vstříc, ale pořád si budou myslet, že je to rozmar. A když zaspíte, tak vám prominou... Jo, nebudu posuzován jako ostatní. Třeba policajti, když mi nesvítí světlo, tak škodovka za mnou dostane pokutu. Hanák z televize ne. Já už jim to říkám – ale oni „Ale pane Hanák“ – „Jako bych jím nebyl,“ odpovím jim. A oni „prosím vás“..a nakonec se jim podepíšu pro manželku. A vás to sere nebo unavuje? Mě to sere. Mně se libí konzervativní americký přístup, kdy člověk, který je mediálně známý, bude exemplárně potrestaný – možná přísněji, protože z toho si lidi berou příklad. Tady se ale promine fotbalistovi, který se chlubí, že jezdí 240km/h po dálnici. Nikdo se už nezeptá, co na to máma, která veze tři děti. Vy jste před lety odešel z města. V jakém teď žijete prostředí? V domácím, jsem doma... A kamarády máte? Mám, ale vlastně jen dva. Nechte nás chvíli napnuté. Tváře z obrazovky? Rosák? Vágner? Háma? Nikoli. Jeden je Jiří a druhý naopak Robert. Pomeje a Rosenberg? Ne, první je Burda, ze Sklepa, druhý Nebřenský, ten z Vltavy a ze Sklepa. Nevídáme se často, ale víme o sobě a to vlastně stačí. Občas mě ale napadne, jestli jsem normální, když nechodím na pravidelné schůzky s přáteli. Bude to znít namyšleně, ale omrzelo mě to a vystačím si s tím, co mám v palici. A co velké plány do budoucna? Ty přece dělají muže. Vyhlédl jsem si starou nádražní kůlnu, chtěl bych z ní udělat klubovnu, možná hospodu. Mám to jako Cimrman, chtěl bych, aby tam nechodili lidi. Seděl bych tam sám, za mnou hučel nějaký mrazáček, kroužil větrák a já bych si četl nebo psal. Co na to říká žena? Že to je jedna z mých dalších šíleností. Ale musí uznat, že je to nádherné místo s výhledem na Berounku a zámek na protějším kopci. Atmosféra nádraží a kolejí se díky bohu mění pomalu. Musí uznat nebo i uznává? Uznává a taky si myslí, že by k takovéhle turecký kávě, co tady pijeme, mohla péct nějaký dortíček, buchtu, piškot či pišingr. Zní to jako plán na dožití. Asi trochu ano, ale tu kůlnu lze v nejhorším samozřejmě prodat... Tím ji uklidňujete? Říkám jí, že to není definitivní. Že to nemusí být nadosmrti. Ale fakt je to tak kouzelný a krásný místo a navíc, není tam spěch. Teď v září se rozhodne. Jsem napjatý.

 

_____________________________

 

Tomáš Hanák podle Tomáše Hanáka

Narozen 1957 v Kremnici (Slovensko), dětství na vsi u Tábora, dva roky na Kubě, pak sídliště v Praze. Sedm let vesloval a reprezentoval, kvůli Chartě 77 odchod z VŠE („díkybohu“), dva roky vojny (postup: vojín-svobodník-vojín-svobodník-desátník-dvojitá degradace zpět na vojína), řada zaměstnání, metař, metač sněhu, nakladač letadel, opravář rybníků u J. Hradce, vedoucí skladu, kulturní úředník, hostinský, setkání s divadlem Sklep i s filmem (Bony a klid, Kopytem sem, kopytem tam, Pražská 5, Rebelové, Kamenný most, Cesta z města, Mazaný Filip, Kletba bří Grimmů, Skřítek, Prachy dělaj člověka), v televizi Mlýny, Místo nahoře, Dobrá čtvrť. Člen Rádia Limonádový Joe, dva a půl roku sloupkařem LN. Je jednou z tváří „Pomozte dětem“, spolupracovníkem filmového festivalu handicapovaných Mental Power, zastupitelem v místě bydliště. Tři děti (Rozálie 21, Anna 18, Tomáš 10), žena Bára. 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv