Archeologie dnes díky svému výraznému interdisciplinárnímu přesahu dokáže odhalovat příběhy, o kterých předchozí generace odborníků neměly ani tušení, případně je neměly dostatečně podložené a celkově si je až příliš romantizovaly. Zvláštní pozornost si zaslouží témata, která se vzhledem k velmi strohým a dlouhodobě nespolehlivým pramenům považovala za neřešitelná. S rozvojem teoretické archeologie, zkombinované právě s novými metodami technického a přírodovědného pozadí, se však konečně můžeme odhodlat některé příběhy převyprávět úplně poprvé či takříkajíc nově.
Takovým příkladem je nenápadné německé údolí řeky Tollense, které navždy změnilo pohled na válečnictví v evropské době bronzové. Téma válečnictví v pravěku bylo navzdory svému velkému popularizačnímu potenciálu dříve dlouhodobě podceňováno. Pod vlivem různých ideologií se v minulosti usuzovalo, že pravěké komunity v Evropě nemohly být vzhledem ke svým demografickým a sociálně-ekonomickým limitům schopny vést skutečné války a bojové střety měly spíše rituální charakter. Celá tehdejší společnost byla navíc prezentována romanticky, a především jako mírumilovná. Definitivní tečku za tímto mýtem však přineslo právě objevení unikátního bojiště doby bronzové v severovýchodním Německu.
V údolí maličké řeky Tollense, v malém spolkovém státě Meklenbursko-Přední Pomořansko, se nachází jedno z nejvíce fascinujících evropských archeologických nalezišť. Prvotní nenápadné nálezy se začínaly objevovat v 80. letech 20. století a postupně vedly k rozsáhlému archeologickému výzkumu, který od roku 2008 až dosud kousek po kousku odhaluje fascinující i znepokojivý příběh krvavé válečné bitvy. Na téměř tříkilometrovém úseku zmiňované řeky se našlo téměř třináct tisíc kosterních lidských pozůstatků pocházejících z možná až tisíce zabitých jedinců. To, že jedinci zemřeli násilnou smrtí, dokládá hned několik typů poranění, jako jsou sečné nebo tupé údery, a dokonce stopy po zásazích střelných zbraní, zejména luků. Téměř až prozaicky to ilustruje např. hrot šípu nalezený v jedné z lidských lebek. Podobným způsobem byla nalezena i samotná lokalita, kdy náhodný kolemjdoucí objevil lidskou pažní kost se zaseknutým pazourkovým hrotem. Jedinci, kteří padli v této bitvě, však neměli jen smrtelná zranění, ale také zranění zahojená. To se na první pohled nemusí zdát jako podstatný poznatek, nicméně to přináší informaci o tom, že se tito bojovníci účastnili bitev opakovaně. Jednalo se tedy o specializované, vycvičené bojovníky, jejichž realitou bylo bojovat v těchto krvavých bitvách, dokud nenašli smrt v údolí řeky Tollense.
Jde o jasný důkaz, že i zde u nás docházelo k velkým bitvám celých armád.
Zaznamenaným poraněním velmi dobře sekundují i ostatní artefakty, které vedle zmíněných pozůstatků archeologové objevili na stejném místě, ať už jde o bronzová kopí, nože, sekery, či dřevěné úderové zbraně připomínající baseballové a kriketové pálky. Právě dřevěné zbraně patří mezi vzácné nálezy, jelikož artefakty z tohoto materiálu se běžně nedochovají. Tento typ zbraní, které dnes můžeme přirovnat právě třeba k baseballovým pálkám, vrhá nový pohled na samotnou podobu násilných střetů v pravěku, která nám doposud zůstávala skrytá. A díky analýzám zranění na kosterních pozůstatcích také víme, o jak účinné a fatální zbraně se jednalo.
Na základě antropologického vyhodnocení pohlaví nalezených koster lze konstatovat, že zde zemřeli především dospělí muži ve věku od 20 do 40 let. Nicméně zastoupení tu mezi padlými mají také ženy, byť jde o malé procento. Odhaduje se, že zde zemřelo celkem na tři až pět tisíc bojovníků. Velmi důležité je datování koster, které jednoznačně poukazuje na jejich současnost. Událost, tedy pravěká bitva, při které se několik tisíc lidí navzájem pozabíjelo, se na základě údajů z radiouhlíkového datování odehrála s největší pravděpodobností někdy ve 13. století př. n. l. Je zajímavé, že se jedná o období, během něhož se východní Středomoří ocitlo na prahu velkých civilizačních změn, které jsou spojovány s tzv. mořskými národy. Jde o obecné pojmenování pro populace, které ve 12. století př. n. l. způsobily zánik vyspělých státních útvarů, včetně Chetitského státu a Mykénských městských států. Podařilo se je zastavit až egyptskému faraonu Ramsesovi III. kolem roku 1178 př. n. l. Z kulturně-historického hlediska pak spadá bitva v údolí Tollense do období, které archeologové ve střední Evropě označují jako mladší doba bronzová. Zachycené bojiště tak představuje zatím nejstarší prokazatelný příklad velké bojové události, která nikdy nebyla v historických pramenech zaznamenána.
Otázkou zůstává, proč se vojenský střet takového rozsahu odehrál právě na tomto místě. Důvod mohl být prozaický, na místě se totiž nachází strategický přechod, který byl součástí obchodní stezky vedoucí ze severu na jih. Obchodovat se mohlo s baltským jantarem, kožešinami či otroky, kteří proudili směrem na jih. Naopak vzhledem k nedostatku dostupných nerostných surovin v pravěké severní Evropě musela být z jižních oblastí, například i z oblasti dnešního Slovenska, dovážena měď. Pro dobu bronzovou fakticky nepostradatelná surovina.
Tento typ zbraní, které dnes můžeme přirovnat právě třeba k baseballovým pálkám, vrhá nový pohled na samotnou podobu násilných střetů v pravěku.
O střední a severní Evropě v pravěku si velká část badatelů dlouhodobě myslela, že byla ne-li zaostalým, tak minimálně nerozvinutým místem, kde se dohromady nic nedělo, nacházejícím se dokonce ještě daleko za periferií vyspělého starověkého světa. Údolí řeky Tollense ukazuje poněkud jiný příběh. Bez ohledu na tragické rozměry celé události samotný ozbrojený konflikt naznačuje, že i komunity v těchto regionech si dokázaly udržovat společenskou organizaci na poměrně vysoké úrovni, jinak by nebyly schopny zorganizovat vojenské tažení podobného rozsahu. Kosterní pozůstatky byly navíc podrobeny různorodým analýzám. Mezi ně můžeme řadit např. DNA či analýzu stroncia. Stroncium se přirozeně vyskytuje v minerálech v potravě a zanechává „věčnou“ stopu v kostech konzumenta. Hodnota stroncia je poté pro každý region rozdílná. Na základě stronciových hodnot tak můžeme určit, kde daný člověk vyrůstal a žil. Tato analýza v kombinaci s analýzou DNA odhalila původ zemřelých z údolí Tollense, přičemž velká část padlých byla pravděpodobně místní, tedy ze severovýchodního Německa. Zajímavé však je, že zde byli zastoupeni příslušníci různých koutů Evropy, konkrétně jižního Německa a střední Evropy. Některé studie potvrzují dokonce oblast dnešních západních Čech. Zajímavostí je i fakt, že velká část lidí osidlujících údolí Tollense v čase této bitvy má stejnou DNA jako jeho současní obyvatelé.
Co je také obzvlášť důležité, kromě lidských pozůstatků se našly i kostry koní, kteří již v této době byli domestikováni, a je zřejmé, že se běžně využívali i ve vojenství. Je dost možné, že tito koně byli zapřaženi do dvoukolých vozů. S nadsázkou je můžeme považovat za artefakt, který reprezentoval tehdejší technologickou špičku. Zranění nalezená na kosterních pozůstatcích taktéž odpovídají úderům z výšky za jízdy na koni, nebo na voze.
Archeologové při práci na odkrývání lokality Tollense tak dokázali poskládat obraz jedné z velkých a pravděpodobně velmi násilných bitev doby bronzové v Evropě. Bitvy podobné těm, které známe z popisů antických autorů a o které jsme byli donedávna přesvědčeni, že v našem regionu nejspíše neprobíhala. Údolí Tollense doplnilo chybějící dílek událostí kolem 13. století př. n. l., kdy Egypt ohrožovaly tzv. „mořské národy“ nebo zuřila Trojská válka. Jde o jasný důkaz, že i zde u nás docházelo k velkým bitvám celých armád, které přišly z různých koutů Evropy. Důvodů tohoto střetu může být vícero, pravděpodobně se jednalo o opakované a delší dobu trvající konflikty o ovládnutí strategického území. Tak jako tak, přítomnost zkušených bojovníků z různých částí kontinentu mění představy o tehdejších společnostech ve střední Evropě. Šlo pravděpodobně o stejný proces, jako známe z antických bitev, a to že se na jednom místě sešly skupiny (či možná armády?) bojovníků z různých oblastí, kteří se sjednotili pro dosažení jednoho společného cíle. Díky využití chemických analýz a analýz archaické DNA pak můžeme rekonstruovat i původ samotných válečníků, kteří v údolí našli smrt, a vyprávět tak i jejich příběhy.
Mgr. Martin Bača, Ph.D. působí na Katedře archeologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Mgr. Markéta Havlíková je výzkumnicí na Ústavu archeologie a muzikologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
