NP č.468 > Kultura | DivadloŠostakovič zpět na scéněIan Mikyska

Nebývá zvykem, že by byla v Národním k vidění opera, na kterou lze bez uzardění

pozvat i ty, kterým se při sousloví Kouzelná flétna obracejí oči v sloup. Jak

si Nová scéna poradila s pozapomenutou Šostakovičovou ironickou kritikou

sovětského režimu?

 

Skladatel Dmitrij Šostakovič byl po většinu svého
tvůrčího života v tichém boji se sovětským
režimem. Ve dvacátých letech byl sice přesvědčeným
komunistou, svou druhou symfonii věnoval
Říjnové revoluci, ale v roce 1936 na jeho
operu Lady Macbeth z Mcenského újezdu, která
se od své premiéry v roce 1934 hrála nepřetržitě,
zavítal k jeho smůle sám Stalin. Den nato
vyšel v Pravdě úvodník s titulkem Chaos místo
hudby
, kde byla Šostakovičova hudba označená
za formalistickou - populární nálepkou označující
umění, které v různých dobách a z různých
důvodů nebylo režimu po chuti.
Paradoxem je, že v té době se v hudební vědě
označení „formalistické“ užívalo pro hudbu, která
byla tzv. absolutní. Hudbu svým charakterem
protikladnou třeba k výpravným romantickým
symfonickým básním, zkrátka pro takovou, která
byla takříkajíc „o ničem“. Formalisté se klonili
k názoru, že hudba není schopná věrohodně
vyjádřit nic jiného, než sebe sama. Sovětskými
teoretiky bylo toto stanovisko považováno
za dovršení buržoazního lartpourlartismu
a pohodlnosti.
Právě Šostakovičovo dílo je přitom silným argumentem
pro to, že hudba může mít hluboký
význam, a to i mimo rámec sebe sama. Po celou
svou kariéru psal symfonie, které používaly
nejen tradiční emoční prostředky a dlouhé
narativy podobné Mahlerovi, ale které také míchaly,
skrývaly a přetavovaly známé melodie -
lidové, národní, vojenské i populární. Kromě
toho psal některé ze svých dnes nejvýznamnějších
skladeb do šuplíku, jako například část
svých smyčcových kvartetů. Tato pochmurná
díla plná symboliky a numerologie Šostakovič
raději ani nepředával cenzuře, protože kolem
něj celý život mizeli lidé.


OPERY Z KOŠE DĚJIN
Opery Orango a Antiformalistický jarmark, nastudované
dirigentem Janem Kučerou, souborem
Národního divadla a Kühnovým smíšeným
sborem a nyní uváděné po roce od premiéry po
hříchu (opět) pouze ve čtyřech reprízách, jsou
extrémními ukázkami nedokončených Šostakovičových
děl. Orango, který se hraje před půlí, je jen
začátek delší opery pojednávající o ochočeném
orangutanovi a jeho pánech. Antiformalistický
jarmark
byl zase - poněkud neuvěřitelně - nalezen
ve složce, jež Šostakovičova bytná vytvořila
z materiálů zachráněných z koše, které předávala
skladatelovu příteli. Pro hudební vědu operu
objevila muzikoložka Olga Digonskajovová v roce
2004 a její komický děj se odehrává - opět poněkud
nepravděpodobně - na konferenci o formalismu
a sovětské hudbě.
Orango se svou kompozicí projevuje jako méně
uzpůsobený ke scénickému provedení. Chybí zde
vývoj i celistvost; jsme svědky pouhého úvodu,
ještě poněkud overturního, který napoví spíše
možné směřování hudebního myšlení než významových
linií příběhu. Navíc je to Šostakovič
ve své hudebně nejnudnější poloze - nejblíže
bezduchým „lidovým“ skladatelům pracujícím
v klasicistním, paradoxně buržoazním duchu.
Kvůli neúplnosti dějové linie pak pro režiséra
vyvstal významný problém, a to jak naložit s dějinnými
postavami politického rázu - cizinci,
kteří se jedou na lidoopa podívat; jsou mezi
nimi novináři i továrníci. Když byla opera v roce
1932 objednána, plánoval ji Šostakovič jako
satiru buržoazních médií, jenže z provedení
nakonec sešlo a libretista Starčakov byl v roce
1937 zastřelen.


IRONICKÝ ŠOSTAKOVIČ
Práce s ironií působí problémy nejen dirigentům
přistupujícím k Šostakovičovým symfoniím, ale
také režisérům. Zde je problém o to větší, že jde
o ironii historickou, nikoliv cílenou. Postavybyly nakonec vykresleny jaksi realisticky či
spíše nemastně neslaně - tedy v dobových kostýmech,
jaké bychom od Národního čekali a jež
jinak skvěle zvládnuté groteskní scénografii
spíše ubíraly.
Přesvědčivé jsou taneční party, které zastupují
jak postavu Oranga, tak neobyčejně dobře
herecky zvládnutý part Tanečnice. Obě opery
jsou provedeny s doprovodem klavíru. To se
nejdřív může zdát jako kapitulace k problematické
akustice Nové scény, ale zdání klame.
Šostakovič totiž svá orchestrální a jiná díla
psal nejdřív v klavírním výtahu, tedy ve více
či méně zjednodušené verzi, kterou lze zahrát
na klavír, a až později je orchestroval, tedy
rozepisoval do partů jednotlivých nástrojů.
Vzhledem fragmentárnosti obou děl je to
dobrý krok, jen klavír byl poněkud neohrabaně
snímán a zesílen, v dlouhých tanečních
pasážích v Orangu pak sál působil poněkud
vyprázdněně, a ustrnul i jinak skvěle ukázněný
a přítomný sbor.
Provedení s klavírem však po přestávce dostává
úplně nový rozměr. V první polovině Kučera
řídí sbor a na klavír hraje Martin Levický, ale
v Jarmarku si Kučera u klavíru střihne také roli
Šostakoviče, přičemž se mu dokonale daří vystihnout
skladatelovo držení těla, za kterým
se jakoby schovával. Vizuální podobnost byla
sestřihem a výběrem brýlí dovedena k dokonalosti,
a přesto, že zahrát na pódiu stydlivého
Šostakoviče není zrovna herecký Everest,
Kučerovo vystoupení dalece předčí to, na co
jsme zvyklí od hudebníků v hereckých rolích.
Jestliže už v první části působí scéna i kostýmy
přesvědčivě, v druhé jsme svědky nevídaného
opodstatnění. Z jednoduchých dřevěných lavic,
které v Orangovi fungují jako abstraktní
vydělení prostoru a hercům dodávají možnost
působit na různých úrovních, se v Jarmarku stávají
tribuny podpírající busty komunistických
pohlavárů. Sboristé jsou již od začátku oblečeni
v střídmých oblecích, ale od ramen nahoru je
pokrývá bílý email. Když se roztáhne opona na
druhou půli, dojde nám, že všichni ustrnuli ve
světě alabastrových bust.


ROZESMÁTÁ OPERA
V opeře bývá humor často kamenem úrazu. Opírá
se většinou o tradičně herecké prostředky,
tedy o grimasy, stereotypy a groteskní pohybové
prvky, které navíc nezřídka kdy ustrnou
v hudebním proudu času, jenž je ze své podstaty
nepřirozený a snahám dělat legraci většinou
spíše brání. Šostakovič však mistrně ovládal
úplně jiný druh vtipu - takový, který je vetkán
přímo do hudebního materiálu. Staví na známých
melodiích a jejich konotacích, konkrétně
v tomto případě na nekonečném opakování
vyprázdněných stranických frází, jež staví do
nových hudebních kontextů. Málokdy dojde
k tomu, že by operní sál zaburácel smíchy.
Šostakovičovi se to daří, nemalou měrou díky
citu pro komedii, který vůči jeho hudbě projevili
dirigent a zpěváci.
Především zpracování Antiformalistického
jarmarku
je příkladem neobvyklého počinu,
který má šanci zaujmout nejen úzký okruh
znalců. Kromě skvěle zvládnutého řemesla
nabízí i bezpočet elegantních a důmyslných
režijních rozhodnutí. Nahrává tomu několik
skutečností: kromě již zmíněného humoru také
drtivá převaha mužských hlasů, které jsou pro
soudobého diváka obecně přijatelnější než
vysoké soprány, či provedení s klavírem, díky
kterému je zpěvu jasně rozumět.
Bývá těžké snažit se své přátele obrátit na operu
a tento dvojprogram by pro ni byl skvělou
reklamou. Škoda proto, že se po roce znovu
uvedený experimentální Šostakovič v repertoáru
Nové scény Národního divadla ani pořádně
neohřeje. Poslední ze čtyř uvedení je plánováno
na březen a na další odškrtnutí kolonky „skoro-
-soudobá opera“ si tak budeme muset nějaký
ten čas počkat.

***
Orango a Antiformalistický jarmark budou
k vidění na Nové scéně Národního divadla
ve dnech 2. 12., 8. 1., 9. 2. a 9. 3.


autor / Ian Mikyska VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv