NP č.467 > ReportážPříroda jako nepřítel člověkaChristian Jakob

Filipíny patří k zemím, které jsou nejvíce ohroženy přírodními katastrofami. V posledních letech je postihují stále četnější a silnější tajfuny, podle vědců to souvisí se změnou klimatu. Německý Jungle World navštívil Tigderanao, vesnici na východě země.

 

V Tigderanau začíná jarní den. Na vodě se pohupují rybářské lodě a lesknou se na slunci. Tiché mořské vlny dorážejí na břeh a šedí buvoli rozrývají svými obrovskými rohy bažinatou půdu podrostů na okraji vesnice.

Vesnici Tigderanao na stejnojmenném ostrůvku poblíž východofilipínského ostrova Samar obývá 450 rodin, celkem 2200 lidí. Na ochranu před katastrofami tu vzniklo devět výborů. Každý má na starosti něco: varování, bezpečnost, zásobování, obnovu, stanovení škod, požáry, záchranné práce, zdravotní péči a přepravu. Centrála sídlí v malé dřevěné boudě na hlavní ulici. Uvnitř stojí regály plné desítek baterek s dynamem na ruční dobíjení a vysílaček.

Šéfem centrály je Francisco Baniz. „Všichni se pořád ptají, na co při tajfunu myslíme,“ říká. „Naposled létaly vzduchem motorky, vítr všechno zničil. Odnesl domy i stromy. Ale my jsme to přežili. Tak na to jsme mysleli.“ Lidé tu sázejí na civilní ochranu organizovanou zdola. „Všechno, co se ve vesnici stane, musíme zvládnout sami,“ pokračuje Baniz. I když je situace vážná, pomoc nepřijde.

Filipíny leží na tichomořském ohnivém kruhu, který se táhne ve tvaru podkovy podél břehů oceánu. Lemují ho téměř dvě třetiny všech vulkánů na zemi. Filipínci musí proto počítat se zemětřeseními, vlnami tsunami a tajfuny. Patří tu k počasí stejně neodmyslitelně jako například u nás v zimě ledovka. Jenže situace se v posledních letech zhoršila. Východní provincie Samar se změnila ve frontovou linii klimatických změn. Dlouhodobě postihovalo Filipíny zhruba dvacet tajfunů ročně. Na začátku sezony dostane první z nich jméno začínající na A, dál se pokračuje v abecedním pořadí. V roce 2013 abeceda poprvé nestačila.

 

NOVÁ NORMALITA

Sedmého listopadu 2013 zasáhl pobřeží Samaru jeden z dosud nejsilnějších tajfunů Haiyan. „Když bylo po všem, nemohli jsme ani zavolat našim zaměstnancům, jestli to přežili,“ vypráví Alexander Pama, velitel záchranného systému. Bouře usmrtila 6300 osob a zničila milion domů. Klimatologové a záchranáři pomáhající při katastrofách začali tomuto stavu říkat nová normalita – postupně se prosazuje názor, že změnu klimatu už nelze zastavit a důležité je se jí přizpůsobit. Kousek odsud je louka s tisíci dřevěnými kříži. Každý, kdo během tajfunu Haiyan ztratil někoho blízkého, sem může přijít, vybrat si kříž a fixou na něj napsat jméno. Bývala tu i deska se jmény obětí, jenže tu v prosinci odnesl tajfun Hagupit.

Mnoho lidí tu neumí číst, proto jsou pokyny pro případ nebezpečí namalovány na velkých plakátech. Kresby připomínají ilustrace z dětských knih. Jsou na nich nařízení jako: „Když se blíží nebezpečí v podobě silného větru a deště, zabezpeč svůj dům.“ „Odveď dobytek do bezpečí.“ „Důležité věci zabal do plastových pytlů a zakopej je.“ „Léky, potraviny a školní učebnice pro děti zabal do jednoho zavazadla.“ „Zapni rádio a čekej na další pokyny.“ „Dávej pozor na nebezpečná zvířata utíkající před povodní.“ „Běž do evakuačního centra, ale vyhni se vodním plochám a elektrickému vedení.

Evakuační centra tu ale neexistují. Proto visí na zdech Banizovy centrály mapa, na níž je vyznačeno několik málo betonových budov na ostrově se jmény vlastníků. Vedení obce rozhodlo, že musí dát své domy k dispozici. Je pevně určeno, kdo se do nich smí schovat. Na plastových tabulích jsou napsaná jména každé rodiny žijící v Tigderanau. Místa v betonových domech jsou vyhrazena dětem, důchodcům a nemocným. Ostatní zůstávají ve svých dřevěných domcích a doufají, že bouři přežijí. Meteorologové dnes dovedou 24 hodin předem poměrně přesně předpovědět, kde tajfun zasáhne pobřeží. Ale co se stane pak?

 

NÁCVIK NA KATASTROFU

Vedoucím výboru, který se stará o včasná varování, je osmadvacetiletý Demart Auditor, surfařský typ v modrých plavkách a bílé košili. Mluví plynně anglicky a zvolili ho sami obyvatelé vesnice. Dnes mají obyvatelé Tigderanaa na programu nácvik na poplach, aby věděli, co dělat, až na podzim přijdou tajfuny. Cvičení začne každou chvíli, nic se nesmí pokazit.

Scénář je následující: okružní silnice se zaplaví. Na to stačí, aby se hladina moře zvedla o tři a půl metru. Všichni, kdo bydlí na pobřeží, musí do vnitrozemí ostrova. Od úrovně šesti metrů nad mořem zůstává vnitrozemí suché. Ale mohou přijít i větší záplavy. „Potřebovali bychom evakuační centrum z betonu, které by bylo alespoň sedm metrů nad hladinou moře,“ říká Auditor. Ale jestli vláda takové centrum v tak odlehlé provincii někdy postaví, je ve hvězdách. „Musíme si vystačit s tím, co tu máme,“ dodává Auditor. V provincii Samar jsou evakuační centra pro dvě procenta obyvatel. Když k tomu připočteme soukromé betonové stavby jako na Tigderanau, dostaneme se na třicet procent. Od tajfunu Haiyan se v provincii nepostavilo ani jedno nové evakuační centrum, nejsou peníze. Mnozí spoléhají na to, že si v případě nouze vyhrabou jámu, lehnou si do ní a přikryjí se prkny. Tak přežili všechny dosavadní bouře. Jenže dříve při nich rychlost větru nepřesáhla 150 km/h, při Haiyanu to bylo 315 km/h. V lednu navštívil Tacloban, hlavní město provincie Samar, papež František. Ještě dnes visí všude plakáty, na nichž je vidět papež na pozadí zpustošené krajiny. Mnozí tady říkají, že „bůh nás nevystavuje žádným zkouškám, které bychom nemohli zvládnout“.

U přístavního mola se shromáždila skupinka záchranářů v černočervených neoprenech. I oni bydlí ve vesnici. Zatímco se Baniz s Auditorem radí, přichází další skupinka lidí. Pak někdo zapíská na píšťalku, jednou, dvakrát, třikrát. Auditor vynese z centrály praporky a rozdělí je mezi sedm členů svého výboru pro včasná varování. Ti se rozeběhnou po silnici podél celého ostrova a pískají přitom na píšťalky. Baniz dá každému členovi evakuačního výboru seznam a oni musí obejít všechny domky. Nikdo v nich nesmí zůstat, každý má své přidělené místo.

 

KŘEHKÁ ODOLNOST

Skoro nikdo z místních si nemůže dovolit betonový dům. Bouře jim dřevěné chaty vždycky zničí. Začínají pokaždé od nuly. Téměř všichni žijí z malých plantáží. Po tajfunu Haiyan zbyly z palem jen pahýly. Ostatní zaplavila slaná voda, které také zanechala půdu neúrodnou. Zemědělci proto začali rybařit a množství ryb rychle klesá.

Auditor a Baniz drží v rukou vysílačky a neustále do nich mluví. Auditor uděluje pokyny běžcům s varovnými praporky. Obyvatelé vesnice jsou připraveni už dávno, mnozí už měli sbaleno a čekali na varovný signál. Za chvíli už po ulici proudí zástupy lidí. Děti si nesou plyšáky, rodiče hrnce, pytle, krabice, deky a tašky. Každý míří jinam, ale zdá se, že všichni svůj cíl znají. Ochrana před katastrofami se už vyučuje i na školách. Z veřejného rozpočtu Filipín se na záchranný systém odvádí povinně 5 %. Úřady vypracovaly seznam ohrožených lidí, kteří se nedokážou sami dostat do bezpečí. O ty je třeba se postarat. V okresních městech se pořádají semináře, kde učí lidi jako Baniz a Auditor, jak mají lidem ve své vesnici vysvětlit, že bouře budou stále nebezpečnější. Existují aplikace pro smartphony napojené na varovný systém a jsou určeni lidé, kteří tato varování rozesílají na sociální sítě. Jako oficiální evakuační místa jsou registrovány dokonce i jeskyně. Zemědělci, kteří dosud pěstovali palmy olejné, se nyní v kurzech učí, jak chovat prasata a slepice nebo zahradničit, aby nebyli závislí na palmách, o něž při nejbližší bouři zase přijdou. Kouzelným slůvkem je resilience, tedy odolnost. Programy financuje Evropská komise. Podle studií ušetří každý dolar investovaný do těchto preventivních opatření až sedm dolarů škod.

 

NENÍ KAM UTÉCT

Škola je jednou z mála stabilních budov v Tigderanau. Obyvatelé vesnice se dohodli, že děti, které školu navštěvují, v ní zůstanou i během bouře a smějí sem přivést rodiče. Školáci i učitelky nosí uniformy; trochu v nich připomínají stevardky. Učitelky dostanou včas varování, aby na ostrov nejezdily.

Takhle vypadá „nová normalita“? A co když příští bouře nedosáhne rychlosti 315, ale 380 km/h? Může se člověk přizpůsobit vládě extrémního počasí? Co když zmizí všechny palmy, maniok i ryby a selata se utopí na dvorku, zatímco lidé budou sedět schovaní ve škole? Dvacet minut od chvíle, kdy Auditor vyslal běžce s varovnými praporky, se třída kompletně zaplnila. Členové výboru pro zásobování rozdělují balíčky s přesně odměřeným množstvím rýže a nudlí. Před tajfunem Haiyan měla škola jen jeden záchod, nyní jsou u každé třídy dva. Dostanete se na ně, aniž byste museli opustit budovu a vystavit se tak životu nebezpečné bouři. To je jedna z mála novinek, na níž Tigderanao dostalo peníze.

Nebylo by rozumnější nejvíce ohrožená území vyklidit a označit za neobyvatelná? Filipíny jsou jedenáctou nejhustěji osídlenou zemí světa, každý rok v ní přibude 1,5 milionu lidí. I přes všechna nebezpečí je pro chudé Filipínce život na pobřeží atraktivní. Těm nejchudším stačí k přežití ryby, palmy a políčko. Vláda se po evakuacích snaží některé osady u moře znovu neobydlovat, ale lidé nevědí kam jít. Pro miliony lidí, kteří žijí v nejohroženějších oblastech podél pobřeží, není jinde místo. A i kdyby se našlo, uvolněné parcely zase rychle obsadí jiní. „Nemáme kam utéct,“ říká Baniz. „Musíme si poradit tady.

 

Z Jungle World 32/2015 přeložila Petra Kultová.

 


autor / Christian Jakob VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv