Ve volební den Kulparkiv zářil prapory a kvetl girlandami.
Pan Štunda, který měl představovat pomník slavného poslance Piškota, už stál na podstavci, na sobě prostěradlo jako Julius Caesar. Ke slavnostnímu otevření ho schovali pod plátno, z něhož trčela jen jeho ruka třímající chorobopis. Na pódium se postavil ženský sbor v řeckých tunikách. Na krajích stála dvojice bláznů s bubny a dva s pionýrskými trubkami.
Když se brána Kulparkiva otevřela a dovnitř vjelo několik aut, bubny se rozezněly a zaduly trubky. Tak tak je stačili umlčet.
Z aut vylezla celá radnice a ještě kupa dalších papalášů. Lékařům přeběhl mráz po zádech a medici si začali upravovat pláště.
Vznešená delegace se přiblížila k pódiu a sbor začal zpívat hymnu. Jako na potvoru, Hanulka je naučila zpívat písně dvě a ty idiotky je pomíchaly. Po prvním řádku hymny zaznělo I šumí i hučí, drobný deštík padá!
A po druhém A kdo mě, mladého, domů zavede. A dívky se k tomu ještě pohupovaly.
Tuniky pochopitelně nebyly k tanci uzpůsobené a sesuly se dolů, takže před zraky oněmělé delegace se objevila prsa a houpala se ze strany na stranu. Podívaná to byla fantastická. A když sboristky začaly ještě povyskakovat, všem přihlížejícím se zatajil dech.
Primář se pokusil zachránit situaci; vyběhl na pódium a začal se svátečním proslovem.
Sboristky rychle vyhnali z pódia.
„Vážená společnosti! My - ukrajinští psychia tři, nemocní na hlavu a jiní opravdoví patrioti naší matičky, vítáme tento den velkými úspěchy. Ukrajinská psychiatrie se vydala na nové, ještě neznámé cesty. Vracíme národu jeho zbloudilé syny a dcery, kteří zešíleli v době kolonialismu.
Za sledované období Kulparkiv vychoval pro naši společnost hrdou směnu . U nás vznikají kádry nového státu. V souvislosti s tím, že množství bláznů stále narůstá, obyvatelé Kulparkivského špitálu touží po statutu autonomní republiky s vlastním parlamentem a prezidentem. S tímto cílem plánujeme zorganizovat sjezd všech bláznů Ukrajiny a diaspory. Cvoci ukrajinského původu!
Spojte se pod praporem prezidenta Piškota!“
Starosta se jaksi divně podíval po Piškotovi, ale také dvakrát tleskl do dlaní, když poslance vystrčili na pódium.
„Jsem do hloubi duše pohnut tím, že si na mě Kulparkiv pamatuje. Prožil jsem zde nejkrásnější léta svého života. Protože pouze zde jsem si mohl opravdu odpočinout, uvolnit se a už na nic nemyslet. Jak mi to teď chybí!
Ale díky vaší výzvě jsem připraven vás vést ke světlým zítřkům. Levný salám neslibuji, bonbóny také ne. Ale budete mít různobarevná pyžama! Svým prvním dekretem zruším ta hnusná proužkovaná!“
Hromové hurá z úst všech pacientů vylekalo vrány na stromech. Ptáci se zvedli a vyletěli k nebi.
„Budu bojovat za to, aby blázni dostali stejná práva jako zbytek obyvatelstva. Blázni musí také obsadit odpovídající posty a naučit se řídit stát. Jednotlivcům se již podařilo probít se do nejvyšších řad vlády. Ale je jich příliš málo. A nejhorší je, že jsou nuceni se tvářit jako lidé se zdravým rozumem.“
Piškota vystřídal starosta.
„Pánové! Zdá se mi, že jsme ve své euforii zašli příliš daleko. Jeden chce Krym, další Donbas a vy Kulparkiv! K čemu je vám odtržení? Vždyť být bláznem - to je čest.
Je to to samé jako být známým umělcem. Jdete po ulici a všichni se otáčejí, všichni se na vás dívají, protože jste blázni. Pan Piškot slíbil bojovat za proniknutí bláznů do vládních struktur. To je správné. Ale důležité je to nepřehnat. Neboť na některých ministerstvech a v některých stranách jasně převažují. Je to vidět i z televize. Mnozí mají už na čele napsáno, že jim nejde o Ukrajinu, ale o Kulparkiv. A v ekonomice - to je už jenom vaše agenda. A proto nemáte proč si stěžovat na potlačování práv. Občas se mně samotnému dělá těžko a ptám se: Mámo, proč jen nejsem blázen? To bych si nešoupal kalhoty na radnici, ale vedl bych průmysl.
A nyní bych chtěl předat slovo představiteli Svazu ukrajinských cvoků Ameriky.“
Představitel měl nažehlené kalhoty a napucované střevíce, a to ho výrazně odlišovalo od našich.
„Vážené dámy a pánové! My, ukrajinští cvoci Ameriky, se cítíme poníženými mouřeníny.
Nemáme taková práva jako vy, neboť nás do vlády nepouštějí. Nemůžeme se probít do parlamentu. A proto jsme se rozhodli vrátit na Ukrajinu. Přineseme s sebou své americké zkušenosti. První, co uděláme, bude to, že sestavíme seznamy všech cvoků Ukrajiny, aby národ znal své hrdiny. Pak uvidí, jaká je nás síla! Na závěr řeknu, že jsme vám přivezli humanitární pomoc. Sto krabic jehel a ještě velký balík svěracích kazajek, které vyšily křížkovým stehem naše bláznivky v Americe.
Noste je a píchejte se na zdraví!“
Po Američanovi vyšel na scénu Štunda. „Pánové! Nyní dojde ke slavnostnímu odhalení pomníku slavnému kulparkivskému synu, bojovníkovi za nezávislost a barevná pyžama, panu Piškotovi! Hurá!“
Za hlasitého bubnování strhli z pomníku plátno, ale udělali to tak rychle, že spolu s plátnem strhli i to prostěradlo, do jakého byl zamotaný pan Šopta. Takže se před diváky objevil nahý chlupatý chlap s vylekaným pohledem. Jak se mu přitom podařilo ani se nepohnout, těžko říct.
Primář vysvětlil delegaci, že pomník se rozhodli postavit v antickém stylu. Bez oděvu. „Originální,“ souhlasil starosta. „Ale pro sebe si žádný pomník nepřeji. Nepocítí vaši pacienti při pohledu na pomník vzrušení?“
„Po svátku ho opět přikryjeme plátnem.“ V té chvíli Štunda ohlásil tanec malých labutí a na scénu vyskočilo šest pomalovaných dystrofiků. Když nadskakovali, zdálo se, jako by je už už bral vítr a odnášel jako peříčka.
Tanec skončil a Hanulka ohlásila Votela. Na scénu vyšel Štunda, bohatě pomazán sazemi, s velikými červenými rty. V nose měl kruh jako býk.
Desdemonu hrála tlustá Hafijka z kuchyně. Dělala, jako by si česala ty dva vlasy, které měla na hlavě.
„Desdemono!“ zařval rozčilený Votelo.
„Řekni mi, měla jsi s tím Jaskem něco?“
„Měla, ale jenom jednou!“
„Kde to bylo?“
„Na seně.“
„Ach, ty kurvo! Takhles mě zneuctila! Řekni, jak to bylo!“
„Joj, co ti mám říkat! Copak to nevíš?“
„Chci vědět všechno! Povídej, nebo tě zaškrtím!“
„Co bych tu vykládala, když mě stejně uškrtíš.“
„To je pravda,“ těžce si povzdechl Štunda a popadl Hafijku za krk. Když zvrátila oči v sloup a začala hlasitě chropět, lekl jsem se, že to už není legrace.
Obličej jí zfialověl a tělem proběhly křeče. Spatřil jsem hrůzu v očích lékařů. Asi se také domysleli, co se stalo. Hafijka se svalila na pódium jak pytel brambor. Štunda se ještě nedostal z role a celý se třásl a hleděl na své zkroucené prsty.
Na scénu vyběhli cvoci, odnesli Hafijku a odvedli Štundu. Diváci tleskali. Program pokračoval.
Šel jsem se podívat za kulisy. Už nebylo pochyb. Štunda ji opravdu uškrtil.
„Proč jste ji uškrtil?“ zeptal jsem se.
„Vzpomněl jsem si na svou ženu a nedovedl se ovládnout. Ech, byla to fajnová baba, ta Hafijka, ať je jí zem lehká.“ „Počkejte, pokusím se zachránit situaci.“
Rychle jsem vyhledal Bezdryka, přivedl ho a ukázal na tělo.
„No, teď máš možnost ukázat svůj talent.“
Bezdryk si klekl na kolena a začal máchat rukama. Zašeptal jsem Štundovi:
„Jděte odsud, protože jestli obživne, sama vás bude chtít zardousit.“
Za chvíli se obličej mrtvé vyjasnil, víčka se otevřela a první, co řekla, bylo:
„Kde je ten sviňák? Já mu ukážu Votela!“
Vyskočila na nohy a divoce se rozhlížela.
Pochopil jsem, že je čas vzít nohy na ramena.
Program skončil a celý dav se přesunul dovnitř.
Ve volební místnosti již fungoval bufet. Hory chlebíčků a zeleniny vypadaly neuvěřitelně dobře. Vedle lahví se „šampaňským“ byly banány.
Strčil jsem do Štundy:
„Přiznejte se, z čeho jsou ty banány?“
„Ze zelných košťálů.“
Za chvíli jsem se o tom sám přesvědčil, když jsem uslyšel hlasité chroupání. To jeden z bláznů si pochutnával na banánu. Každý, kdo odhlasoval, spěchal k bufetu.
Starosta byl velice spokojený s volební místností. Teď si všiml portrétu poslance Piškota.
„Co to je?“
Až teď jsem si všiml, že na portrétu jsou namalovány jiskry sršící z Piškotových očí.
Co nadělat: dvojčata mongolíci pochopili „přidat oheň do pohledu“ po svém.
Primář se pokusil o vysvětlení:
„Víte, to je takový avantgardní směr v umění, vnitřní stav člověka se na portrétu zobrazuje jiskrami. Poslanec Piškot celý hoří touhou po boji.“
„Máte originální kabiny,“ řekl starosta.
„Bufet je bohatý. To je velmi dobře, že naši návštěvu zakončíme rautem.“
Lékaři strnuli a Štunda zbledl.
„Ale my jsme, eee...“ mumlal cosi primář,
„pro vás připravili něco... ale ne tady...“
„To nic, nám se tady líbí. A kromě toho nám už vyhládlo.“
A hosté obstoupili bufet.
„Ale, chlebíčky s kaviárem!“ zaradoval se starosta.
Samozřejmě že nejdřív se pustili do chlebíčků. Lékaři se kousali do rtů a čekali výbuch. Štunda obrátil oči v sloup a cosi drmolil: buď modlitbu, nebo monolog Votela.
Ale když chlebíčky začaly mizet v ústech a neozval se jediný náznak překvapení, pomyslel jsem si, že se stal zázrak a Hospodin proměnil barvenou kaši v kaviár. Neudržel jsem se a také si vzal chlebíček. Žádný zázrak to nebyl. Byla to kaše.
Primář se na mě zahleděl s nadějí v očích.
Zašeptal jsem:
„Kaše.“
A jemu se na čele objevil pot.
„Máte tak dobré chlebíčky!“ chválili hosté a tlačili do sebe postupně všechno.
Když začali chroupat banány, říkal jsem si, že každou chvilku musí vypuknout skandál.
Někdo se určitě naštve. Někdo zvolá: Vždyť jsou to košťály!
Nikdo nic nezvolal.
Štunda už začal otevírat „šampaňské“ a korky lítaly podle všech fyzikálních zákonů.
Ošetřovatelky přinesly poháry a lékaři, nevěříce vlastním očím, si nechali nalít
také. Dívali se na čaj s karbidem, který pěnil a šuměl, a mysleli si: Kdo je tady blázen?
Starosta pronesl:
„Na zdraví ukrajinské psychiatrie!“
Sám jsem okusil to pití - řiďounký čaj s bublinkami. Tentokrát Bůh neproměnil vodu ve víno.
Banány a chlebíčky zmizely, „šampaňského“ bylo dost a hostům začalo lézt do hlavy. Lékaři se tvářili, jako by i oni pociťovali to samé.
Najednou jsem ucítil jakýsi zápach. Ne jakýsi.
Byl to známý pach veřejných záchodků. Podíval jsem se na kabiny a s hrůzou spatřil, jak z nich vychází dvojice hostů a zapíná si kalhoty.
Následovali je další. Smrad sílil.
„Zkurvysyn!“ zaklel Štunda a měl na mysli toho, kdo ležel pod sedadlem s jehlicí a měl píchat každého, kdo by si přál v kabině vykonat potřebu. „Copak usnul?“
„Tak ho jděte vzbudit,“ poradil jsem mu.
Za chvíli byl slyšet křik a z kabiny, zapínaje si kalhoty, vyběhl jeden z hostí.
Objevil se zářící Štunda a utíral si ruce.
„Všechno v pořádku. Přikázal jsem mu píchat nemocné a ne hosty. Byl celý zmatený.“
„Co s nimi budeme dělat?“ trápil se primář, „jsou úplně opilí.“
„Karbid už působí,“ radoval se Štunda.
„To už není legrace,“ řekl doktor Filjus. „Až začnou blbnout, budeme muset zasáhnout.“
Hosté už byli pěkně veselí a pustili se do zpěvu. Chytali ošetřovatelky a volali:
„Kde je ženský sbor?“
Několik se jich začalo dobývat do kabin, kde se zavřel náš člověk a nikoho nepouštěl.
„To je sprostota,“ volal starosta, „nepouštíte lidi na záchod!“
Lékaři se pokoušeli vysvětlit, kde se nacházejí skutečné záchody, ale marně. Hosté řádili, křičeli, převraceli židle.
Doktor Holcman nařídil přinést svěrací kazajky. Ošetřovatelky se vrhly na hosty a spoutaly je.
Poslanec Piškot, který dosud vše chladně sledoval, nakonec vykřikl:
„Pánové! Kulparkivská revoluce zvítězila!
Vládu cvokům! Hurá!“
V zahradě pod okny halasil dav nemocných, už tam plál oheň, v němž hořely chorobopisy.
Opilé hosty začali roznášet po pokojích. Za ruku mě chytil Bezdryk a řekl:
„Tohle je skvělá šance! Utečeme!“
„V pyžamech?“
„Proč v pyžamech? Pojď se mnou.“
Zašli jsme do pokoje, kde leželo několik hostů v bezvědomí. Rozvázali jsme je, svlékli a zase svázali. V tmavých oblecích a s kravatami jsme vypadali velice seriózně.
Když jsme vyšli z pokoje, uviděl jsem Hanulku. Měla na sobě šaty.
„Domyslela jsem si, o co vám jde, a jsem připravená vás doprovázet.“
„Svoboda!“ vykřikl jsem a ve třech jsme vyběhli vstříc neznámému.
Tam, za zdmi Kulparkiva, na nás čekal bláznivý, zcvokatělý svět, celý nemocný na hlavu.
(1992)
Úryvek vyšel v souboru povídek Jurije Vynnyčuka Chachacha vydaném v roce 2009 v nakladatelství Kniha Zlín.
Přeložila Rita Kindlerová.
...
Teď už se nebojím
Rozhovor s Jurijem Vynnyčukem
(Autorství: Zuzana Brodilová a Tomáš Malík )
Část vaší knihy Chachacha tvoří povídky ze sedmdesátých a osmdesátých let, jejichž rukopisy jste schovával u známých a kamarádů. Přesto neunikly pozornosti KGB, která je při domovních prohlídkách našla a zabavila. Po mnoho let se pak zdálo, že jsou ztracené. Jak se je nakonec podařilo vydat?
Poté, co u mě proběhla první prohlídka, jsem se bál držet své texty doma, takže jsem je nechával kolovat, šířily se jako samizdat. Nebyly podepsané, KGB si tedy asi tenkrát musela nechat udělat literární analýzu. Pak ale přišla perestrojka a žádné stíhání se nekonalo. V roce 2007 se mému nakladateli ozval vysloužilý důstojník KGB, dnes už důchodce. Řekl, že má rukopisy, o nichž se domnívá, že patří mně, a že je nabízí k vykoupení. Vykoupili jsme je, ale na knihách se dnes vydělat nedá. Já si kupříkladu víc vydělám jako novinář.
Jak se žije současným ukrajinským spisovatelům?
Člověk může klidně psát i vydávat. Problém je, že máme jen dva literární časopisy, které tu zůstaly ze sovětských časů. Vychází malým nákladem, neplatí honoráře, takže tisknou jen grafomany. Chybí tu diskuse a opravdová
kritika. Stát také nedělá nic pro popularizaci ukrajinské literatury v zahraničí.
Vy sám píšete už od sedmdesátých let, jak se během té doby situace měnila? V časech Sovětského svazu jsem psal, ale nepublikoval, nemohl jsem. Uchýlil jsem se do vnitřní emigrace a psal pro přátele. Živily mě překlady z angličtiny a některých slovanských jazyků, což mi bohatě stačilo. Tehdy byly dost velké honoráře, za jeden článek, půl druhé strany časopisu, bylo možné dostat až dvě stě rublů, tedy tolik, kolik jiní dostávali za měsíc. Pak jsem začal publikovat své vlastní věci a vydávat je za překlady, to bylo celkem dobrodružné. Oficiálně mi knihy začaly vycházet až v devadesátých letech. Tehdy však přišly problémy s obrovskými daněmi, jež byly uvaleny na knižní produkci. Ukrajinská literatura téměř přestala vycházet. Ve stejné době byly v Rusku knihy od daní osvobozeny a Ukrajinu zaplavila ruská literatura. Na konci devadesátých let byly knihy od daní osvobozeny i tady, takže od té doby vydávám dvě až tři ročně. Vyhlídky na budoucnost se mi zdají být dobré. Možná, že když se změnila vláda, bude ukrajinský stát ochoten podpořit i naši kulturu v zahraničí.
Měl jste tehdy či dnes obavu z možných represí?
Ale ovšem. Nikdy jsem tedy nebyl zavřený, ale opakovaně mě předvolávali k výslechům, vyhrožovali mi, po prohlídce mě „sbalili“ a večer zase pustili. Zvlášť lidé s humanitním vzděláním byli pod dohledem státních represivních orgánů. Všude působili tajní spolupracovníci KGB a já byl tenkrát mladý a důvěřivý. Pravděpodobně na mě donášel některý z mých přátel. Takže ano, tenkrát tu strach byl. Teď už se nebojím. Když jsem napsal báseň Zabij hajzla, kterým byl míněn Janukovyč, to bylo před dvěma lety, taky se na mě přišla podívat policie a státní zastupitelství. Byl z toho velký poprask, ale nikdo mi nemohl nic dokázat.
Jak vnímáte současnou politickou situaci?
Vždycky jsem byl optimistou, myslím, že všechno dobře dopadne. Jestli přijdeme o Krym, nebude to příliš citelná ztráta. Bude to cena za to, že se konečně a jednou pro vždy odtrhneme od Ruska. Asi před třemi lety jsem napsal text, jmenoval se Propouštím Krym. Byl z toho skandál, kdekdo se urazil. Psal jsem, že Krym nepotřebujeme. Kvůli Krymu do naší vlády pravidelně přichází bandité. Pokud tihle lidé ztratí vliv na politiku v Kyjevě, bude to jedině dobře.
...
Jurij Vynnyčuk (1952) - spisovatel, publicista a překladatel. Vystudoval ukrajinskou filologii v Ivano-Frankivsku, poté se přestěhoval do Lvova, kde žije dodnes. V sedmdesátých a osmdesátých letech se živil jako novinář, psal scénáře a texty k písním, působil také jako režisér lvovského estrádního divadla Ne žurys! Od devadesátých let mu vyšlo mnoho knih různých žánrů. Publikuje jak vlastní prózu, tak sebrané a převyprávěné legendy, pověsti, gotické příběhy, pohádky a recepty. V češtině vyšla sbírka pověstí Příběhy z Haliče (2002), soubor povídek Chachacha (2009) a také několik povídek v rámci antologie Expres Ukrajina (2008). Roku 2003 vydal ukrajinsky výběr z próz Bohumila Hrabala pod názvem Varjaty. Byl mnohokrát obviněn za šíření pornografie, naposled v roce 2012, když při Noci erotické poezie přednesl báseň Zabij úchyla. Je aktivním členem různých, ne zcela vážných spolků.
