NP č.432 > Ženská stránkaPřes tři generaceMartina Malinová

Tolik jsem se snažila nebýt jako můj otec, že na matku jsem úplně zapomněla.

S přibývajícím věkem a vzdáleností mezi mnou a mojí rodinou si víc a víc všímám podobností a odlišností mezi námi, ženami z jedné rodové linie. Babička z vesnice, matka z maloměsta a dcera z Prahy. Může to znít jako začátek vtipu, ve skutečnosti to většinou končí více či méně tragicky.


U jednoho stolu

Rodinné oslavy a jiné sešlosti se u nás začínají točit pouze kolem dvou témat, osvobozující a zavazující práce a potencionálních či našim známým narozených dětí. Babička je důchodkyně a svoji práci milovala, byla úspěšná elektromechanička. Moje matka pracuje ve službách, pod vedením mého otce, za téměř polovinu průměrného platu v Česku a prošla desítkou zaměstnání od hororového plnění tonerů až k dnešní poměrně stabilní, čisté a příjemné práci obsluhy. Já si odpracovala roky brigád a prošla jednou neziskovkou, abych se poslední dva roky práci úspěšně vyhýbala. Tématem naší poslední společné večeře bylo: „Jak moc špatně máme nechat zaměstnavatele, aby s námi zacházel?“ A skončilo jak jinak než hádkou.

Moje matka by sebou nejraději nechala orat všemi svými nadřízenými a zastávala ono klasické a tolik typické „držet hubu a krok“, protože kde dneska seženete práci a kdo nemá peníze, ten nejí. Já naopak hned vytáhla aktivistické „organizuj se a stávkuj“, navrhovala jsem otevřené dopisy, stížnosti, odbory, stávky i ničení majetku. Protože věřím, že mlčením přispíváme ke zhoršování situace všech zaměstnanců. Protože nastavujeme hranice, co je ještě v pořádku. Moje matka ale pracuje dvacet let a podílí se na uživení čtyřčlenné rodiny, takže měla silné argumenty hypotékami, půjčkami a hladovými krky, pro které zoufale skládala čínské rámečky plné ftalátů.

Babička ve své stařecké moudrosti byla kompromisní, nejlepší by podle ní bylo nechat se sebou zacházet špatně, ale dobře to snášet. To považuji za skoro buddhistické, ale ke zlepšení práv a podmínek zaměstnanců to nepomůže. Večeři zaplatila právě ona a šly jsme každá po svém. Do rodinného domu, do bytu na sídlišti, do starého domu s netěsnícími okny.


Plodná nedělní debata

Minulý týden rodinný oběd přinesl variaci téhož, když se nad mým, přes zimu rostoucím břichem dostalo na téma děti. Pragmatická matka, která se zuby nehty drží na okraji střední třídy, ale tváří se jako třída střední vyšší, okamžitě spočítala, že dítě může mít pouze pracující, sezdaná a finančně zajištěná žena. Protože dítě je finanční závazek a já tedy dítě rozhodně mít nemůžu, protože ona s otcem mě neuživí a kdo jiný by to měl dělat. Samo sebou přitom zohlednila i mého přítele, který se jí zdá neschopen uživit rodinu. Její sestra, moje teta, která podstoupila umělé oplodnění, mi hned prorokovala dvojčata a přišlo jí to jako skvělý nápad, dokonce mi navrhla, že bych jí jedno mohla svěřit a snad doufala, že hned odejdu do ložnice. Já vyprávěla něco o mezilidských vztazích, vzájemné výpomoci a zázemí v rodině, o malých roztomilých ručičkách a neúprosnému stárnutí mojí dělohy. Vyprávěla jsem o rozcestí mezi startem kariéry a zplozením až tří dětí za sebou.

Babička byla opět smířlivá a moudrá. Řekla, že každý si to přece udělá po svém, přičemž na mě spiklenecky mrkla a o chvíli později zašeptala, že „dítě je dar“. Moje matka na ni ten den už nepromluvila a na mě vlastně taky ne. Možná, že právě přemýšlela, jestli nejsem spíš dar danajský. Možná si vedle peněz také představila, že bude babičkou a zalekla se této role. Nebo zkrátka jen toho, že už je tak stará, že by se mohla stát něčí babičkou.

Můj bratr nás tiše pozoroval. Nakonec si mě vzal stranou a řekl, že jeho žena je vlastně stejná jako moje matka, která se podobá babičce. Na otázku, jak to přežije, pokud s ní má být celý život, zvedl oči v sloup a mlčel. Jako většina mužů v naší rodině, kteří u stolu sedí také. Mlčí, a tak o nich není co napsat.

Ekonomický pohled na svět naráží na našem stole na pohled sociální. Může se to zdát jako střet pragmatismu a idealismu, kde moje matka zastupuje onu střízlivou stranu. Nicméně věřím, že tady jde pořád o lidi, o sny a o spravedlivý svět, ve kterém se máme mít dobře všichni a ne někteří na úkor těch ostatních. Platit účet, prosím, ale bude zase někdo ze starších.


Autorka je studentkou FAMU.


 


autor / Martina Malinová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv