Téma čísla: MédiaZa skly openspaců

Petr Chatrný

Deníkoví novináři jsou otroci informační doby. Články zpracovávají ze dne na den, nemají čas k důkladnému studování situace, a navíc jejich texty vyjdou ve chvíli, kdy informace už dávno leží na webu. Pokaždé tak musejí přinést i „něco navíc“.

 

Vidím ho už zdálky. Sedí v křesílku, do kterého se vecpal navzdory recepčním. Okolo leží několik igelitek, sám je zdaleka cítit.

A jdu k němu já. Nemám čas, jsou čtyři odpoledne, v redakci vládne nervozita, právě se změnil plánovaný otvírák a nikdo neví, jestli nehodou na dálnici nebudeme muset popsat víc stran. Přesto ten dotyčný, bezdomovec, jak recepčnímu hrdě sdělil, trvá na tom, že za ním někdo ke vchodu do budovy přijde. A ten někdo jsem teď já.

Tu situaci znám. Zažívám ji za ty tři roky asi po desáté. Vždycky se najde někdo, kdo si dá tu práci najít adresu novin a dorazit až na recepci. Bezdomovci, nespokojení zaměstnanci velkých podniků či odboráři, práskači z radnic, kteří vystupují anonymně a divže ne se škraboškou na hlavě. Z devadesáti devíti procent vám hodinu sdělují nepodstatnou skutečnost, ničím nepodloženou, anebo naopak závažnou, o které ale víte, že vás o ní šéfové nenechají psát, protože zjišťování faktů bude velice zdlouhavé a výsledek nejistý. Vy navíc nejste policie ani soudce, ač o tom jsou příchozí často přesvědčeni.

Tak či tak, všech těchto lidí je velice těžké se zbavit. „Myslel jsem, že vás v novinách zajímá, co lidi řeší za problémy,“ podotknou udiveně pokaždé, jakmile se podíváte na hodinky. Velký omyl, vážený, chce se mi pokaždé říci.

Bezdomovec přišel rozzlobený na výsledek jakéhosi průzkumu veřejného mínění, podle kterého mají Češi k lidem bez domova negativní postoj. Pán nabyl celkem oprávněného pocitu, že velkou roli v tom hrají média, a chtěl někomu z novinářů povyprávět svůj příběh. Pokud možno ve zkratce jej vyslechnu a pak ho pošlu o dům dál. Událost tak pro pobavení ostatních kolegů. Petr? Zas tu má bezdomovce, špičkují kolegové, když se z nevítané návštěvy vracím. Sami by na podobné setkání nikdy nešli – nižší střední, co si hraje na vyšší střední, se s bezďáky nebaví.


Úděl papírových novin

Cynismus? Nepopírám. Pro fungování redakce nezbytná vlastnost, člověk ji nasává s každým nadechnutím v ohromném open spacu. Vzdorovat se dá jen chvíli, pak člověk propadne rutině, aby se z denního provozu nezbláznil. A také cigaretám, na kterých si tvoří závislost tak rychle jako dítě na mateřském mléce.

Bezďák vyhnán, honem zpět k počítači. Editor už zuří – nehoda na dálnici má horší následky, než původně vypadalo. Právě uvažuje – poslat tam i reportéra, kterého ale bude v redakci potřebovat na jiné věci, nebo stačí fotograf? Radí se s vedoucím směny. Doba internetu je zrádná – to, co se na místě stalo, budou mít za hodinu všechny zpravodajské servery v republice. Tištěné noviny o den později ráno musejí přinést něco navíc. A to půjde z místa nehody ne vždy zjistit.

Editor nakonec rozloží síly. Háelpéčka (tzv. hluboké lidské příběhy) z místa jakékoli tragické nehody na čtenáře zaberou. Stejně tak jako krádež výstavy Marilyn Monroe, love story mezi poslanci, týraná zvířata, kvůli kterým se čtenáři okamžitě začínají ozývat a nabízet pomoc, či každé uprdnutí Jaromíra Jágra. Kolegové z internetového zpravodajství už jsou koneckonců na místě. U nich rozhoduje rychlost – čím dřív budou fotky a první informace z místa nehody na webu, tím víc kliků nakonec inzerent spočítá. A zaplatí.

Pro tištěné noviny ale potřebujeme srdcervoucí storky se zraněnými a příbuznými. Emoce – to je to, co hýbe současným zpravodajstvím a zvyšuje čtenost. Redaktorka od nás z printu tak vyráží s fotografem do terénu, já se pouštím do práce z redakce. Musím najít něco, co i zítra překvapí.

Čísla, statistiky, „begoš“. Mluvím se znalci, volám policajty. Ti ale zatím mlčí jako hrob. Naštvu několik hasičů z okolních sborů, které postupně obvolám. Za profesionály komunikuje jen mluvka a ta nic neřekne. Prý až po zásahu.

Štěstí mám jako vždy jen u dobrovolných hasičů. „Ale jo, Jarda tam s klukama vyrazil,“ prozrazuje hasičský starosta z obce nedaleko nehody a pouští se se mnou do vzpomínání na nejhorší katastrofy, u kterých kdy jeho mužstvo zasahovalo. Popíše i techniku, která se k takovýmto případům vysílá. To bychom měli.

Z Četky dorazí první přehledy podobných nehod v Česku za posledních deset let. Vyberu dvě podobné a vyhledávám si v databázi články kolegů, kteří o nich kdysi psali. Popis místa nehody ale nesouhlasí s tím, které poslala Četka. Jak mám do pytle vědět, co je správně? Koukám se přes internet na mapu, srovnávám obě místa, nejsem z toho moudrý. No bezva.

Je půl sedmé a teprve nyní je kolegyně na místě nehody. Dálnice je už uzavřená a auto dojelo k nehodě po jakési polňačce. A pak museli kolegové jednoduše pěšky přes pole. Mezitím jsem už naštěstí sehnal kamarády, kteří za mě s manželkou půjdou večer do divadla. Dnes skončíme hodně pozdě. Manželka je naštvaná – kolik takových večerů už zažila.

Kolegyně Jana na místě nabírá storky s lidmi, ptá se svědků. A telefonuje. Je jasné, že nic z místa už nenapíše, takže svou reportáž diktuje jinému kolegovi, který mezitím vyzpovídal šéfa dopravní policie. A nestíhá rozhovor přepsat.

Jenže externisté, které jsme donedávna na pomocné práce měli, jsou pryč. Propouští se téměř neustále a lidé jako asistentky, externisté nebo jen trochu méně vytížení redaktoři museli odejít. Jejich absence je citelná právě v těchto chvílích, kdy je potřeba každá ruka, každá noha. Fungujeme na doraz už v běžném provozu, v mimořádných situacích jdeme pod čáru ponoru. Soumrak tištěných médií. Noviny se tak snaží zachránit, jak to jen jde – lákají čtenáře investigativní žurnalistikou a komentáři, které na webu nenajdou.


Tam venku za Prahou

Uzávěrka se blíží každou minutu. Sekáme to tam jak Baťa cvičky. Na přepisování z diktafonu není čas. Texty píšeme, jak si zhruba pamatujeme, co nám dotyční řekli. Bílá místa, odkud před pár minutami zmizely původní články, se rychle plní. Editoři museli celé hotové noviny komplet přelomit. A teď se jen modlí, ať to stihneme.

Korektory tentokrát přeskakujeme. Chyby nechyby. Prázdné místo v novinách vyjít nemůže a tak důležitou událost prostě nelze nepopsat. Statistiky nehod přebírám z četky a modlím se, ať to mají správně. Párkrát se mi už totiž víra v agenturu nevyplatila.

V devět večer posíláme noviny do tisku. Těch dvanáctek, co jsem za poslední týdny a měsíce odsloužil, už je nepočítaně. Tupě sice každý den vyplňujeme formuláře o tom, že jsme v práci osm hodin denně, aby nám nemuseli dávat příplatky. Přesčasy ale skáčou do ohromných čísel. Odbory a zákoník práce? To jsou tu sprostá slova.

Lidé proto přicházejí a odcházejí. Zůstávají jen věrní, pro něž je novinařina opravdovým posláním, nebo ambiciózní, kteří věří, že právě tady dělají největší kariéru svého života. Většina z nich patří do vedení redakce – editoři, zástupci šéfredaktora, vedoucí rubrik. Mají už vyšší platy i hypotéky. Patří k nim ale i běžní redaktoři, kteří se kvůli místu v novinách vzdávají svého osobního života. Mnozí z nich pak nemají funkční partnerské vztahy, bydlí daleko od rodin, večery tráví v novinách nebo v několika přilehlých hospodách. Oslnilo je vědomí, že tím, co píší, ovládají myšlení jiných lidí. Jsou přesvědčeni, že ideově stojí na správné straně a že lidičkám, kteří ji ještě nenašli, je třeba udávat směr. Kvůli stále se zvyšující časové náročnosti svého povolání nemají čas studovat si širší kontexty a doplňovat vzdělání. Anebo jsou pro ně nepodstatné a mají tendenci je vytěsňovat. Když píší o výrobě mobilů, nezmíní se o podmínkách, v nichž na kovy do elektropřístrojů musí v Africe otročit tisíce dětí. Když informují o jomkipurské válce, prohlásí prostě Sýrii a Egypt za agresory, aniž by zmínili složité vztahy v pozadí. Ekonomičtí redaktoři se běžně pletou při překladech z americké angličtiny, takže miliardy dolarů jsou u nás běžně biliony. Americký rozpočet se tak jeví zhruba stonásobkem celosvětového HDP.

Občas ovšem dostanou dardu – například při prezidentské volbě. Když během několika minut zjistí, že navzdory veškerému objasňování pravdy národ zvolil, koho zvolil, jako by tomu nechtěli ani věřit. Skoro rok dřou, a teď tohle. Za to může chudý a nevzdělaný venkov. Lidé tam daleko, za hranicí Prahy. Brzy se ale oklepou. Boj s nepřítelem se nevzdává.

Píšu, jako bych mezi ně nepatřil. Jako bych se infiltroval do prostředí, z nějž jen napíšu reportáž, a pak odběhnu do toho správného, kde lidé pracují poctivě, vidí věci v kontextu a neplodí jen nepodložené a zkreslené texty, které se musejí vejít do požadované délky, termínu, ideologie. Ale který svět to vlastně je?


Autor působí v médiích.




Slovníček novinářské češtiny

begoš – background

přelomit stránky – upravit podobu článků na stránce novin

otvírák – hlavní článek stránky, někdy i novin

HLP (háelpéčko) – hluboký lidský příběh – dojímavá story o konkrétních lidech, zaručuje čtenost či klikatelnost příspěvku

mluvka – tiskový mluvčí

četka – veřejnoprávní agentura Česká tisková kancelář – odebírání zpráv z „četky“ je nezbytnou součástí zpravodajství

benga – policisté


 


tento článek vyšel v Novém Prostoru číslo 425

všechny články tohoto autora

Vyhledávání

Prodejní místa NP

Dárcovské SMS

Videa s prodejci

Shlédněte rozhovory s prodejci Nového Prostoru.

Rádio NP

Nový Prostor naposled



všechny nahrávky

RSS Feed

NP na facebooku