NP č.423 > Ženská stránkaO dvojjediné KarkulceAlena Zemančíková

Jak to vypadá, když se dvě sestry vydají zdánlivě různými cestami? Schramstne zlý vlk obě nadobro, nebo si je myslivec najde?


 

Kdysi jsem se ocitla v arteterapeutické skupině léčebny Červený Dvůr, kam lidé přicházejí zbavit se nejrůznějších závislostí. Skupina kreslila a mezi výtvarnými zadáními byly také úkoly, jimiž se zkoumal vztah pacientů k určitým formativním životním momentům či blízkým lidem. Vždy šlo o výtvarné vyjádření mytologického, archetypálního vztahu – k rodičům, autoritám, společnosti, partnerovi. Dvě dívky si vybraly ztvárnění figury Červené Karkulky, jímž se (a to si celkem dovedeme představit, jak a proč) zkoumá, jakým způsobem pacientka vidí svůj partnerský vztah s muži.


Dívky byly sestry. Jedna z nich namalovala temperami výjev, kdy Karkulka potkává vlka v lese. Karkulka je na obrázku hezká holčička, s košíčkem v ruce jde zvesela za svým cílem a vlk se před ní tyčí na zadních jako jakýsi bájný Minotaurus. Je obrovitý, alespoň dvakrát větší než ona, černý, vypadá hrozivě. Ale Karkulka se ho podle všeho nebojí, vzhlíží do výšky k jeho očím a klidně k němu promlouvá. Ta druhá sestra namalovala výjev z babiččiny chalupy: vlk leží v posteli, přikrytý až po bradu pruhovanou peřinou, má na nose brýle, na nočním stolku hrneček, kolem sebe pěkně uspořádanou světničku, vypadá celkem dobromyslně – a Karkulka na obrázku vůbec není!

Cesta černým labyrintem

 

Sestry pak zanedlouho byly propuštěny z léčení, jejich drogová epizoda tím skončila, a pokud vím, nikdy se už neopakovala. Obě brzy odešly z domova a začaly žít po svém. Ale jejich partnerské životy se odehrávaly přesně podle toho, jak to namalovaly tenkrát v Červeném Dvoře. Ta, která viděla vlka jako monstrum, půl člověka půl zvíře, žila postupně se dvěma muži, má dvě děti, ale oba vztahy se vyznačovaly útiskem, který pro ni začal být nakonec nesnesitelný. Poprvé byl jejím partnerem divoký asociál, který se na ní dopouštěl násilí a nakonec beze stopy zmizel. Ale i další, naopak spolehlivý a solidní živnostník, ji svíral kategorickými požadavky a neochotou ustoupit od vlastní, výsostně správné představy toho, jak má společný život vypadat. Když se jim narodilo dítě, proměnil domácnost v luxusní vězení, z něhož nakonec utekla stejně chudá, jako do něj přišla. V obou těch případech dívka se svými muži hezky a rozumně mluvila, vzhlížela při tom vzhůru k jejich majestátu, dávala jim všechno, co měla a dovedla, ale nakonec byla ráda, že se i za cenu velkých ztrát zachránila.


Ztracena za obrazem

 

Ta druhá začala brzy poté, co se stala v léčebně ona příhoda s Karkulkami, chodit s o dost starším chlápkem. Bylo to ještě v 90. letech, kdy se hledaly všelijaké životní alternativy, žilo se ještě ve zbytcích socialismu a nikdo, myslím, že ani sám Václav Klaus nevěděl, kolik se toho reálně v budoucnosti v životě lidí i v jejich sociálních poměrech změní. Tenhle chlapík okamžitě po skončení socialistické pracovní povinnosti opustil své zaměstnání mechanika na dráze a stal se topičem, v kotelně četl buddhistickou literaturu a vlastně tam i bydlel – svůj byt na sídlišti pronajal. Jenomže šlo o obecní byt, takže ho pronajal nezákonně. Nájemníci tam prováděli různá alotria, kromě toho neplatili obci, co bylo dohodnuto, že platit budou, vždyť přece už zaplatili jemu. Sousedi si stěžovali, přišla kontrola a muž o byt přišel. Zůstal mu ovšem dluh. Mezitím ovšem skončily provoz také malé místní kotelny, a tak kromě bytu přišel zakrátko i o práci. Dívka tehdy nechala vysoké školy a vzala věci do svých rukou – postarala se o ubytování, šla do podřadného a těžkého zaměstnání, vzala si půjčku, koupila jiný byt, zaplatila dluhy, které mezitím narostly, dokonce koupila ojeté auto. A on?  Nic, bydlí v bytě, jezdí v autě, pracuje, jen co musí, spíš ne a rozhodně ne v domácnosti. O tu holku, kdysi tak hezkou, inteligentní a schopnou, vůbec nejde, všechno se točí kolem něj, kolem jeho nezaměstnanosti, jeho nemocí, jeho dluhů, ona v tom obraze znovu není. Děti? Že by se měl dělit o její péči? A jak by to zvládla? Ne, děti nemají.


Co bude dál? Pohádka o Karkulce vypráví, že přijde myslivec a všechno dobře dopadne. Už aby tu byl, kde se vlastně tak dlouho toulá? Má ten les vůbec svého myslivce? Je mi líto, ale to nevím.


 


Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava


 

 

 

 


autor / Alena Zemančíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv