NP č.423 > Kultura | DivadloNejasnost ohavného světaMarta Harasimowicz

O rozporuplném hledání minulosti a pravdy ve Švandově divadle.


Česká kamenná divadla bývají zpravidla poměrně opatrná v uvádění tvorby nových a v divadelním světě nezavedených domácích autorů. Tím více zaujme a tím větší naděje vzbudí každý pokus o jejich prezentaci. 

 

Dramatická prvotina třicetiletého učitele a literáta Jana Kratochvíla s titulem Vladimirova děvka měla svou cestu na divadelní prkna poměrně zjednodušenou vítězstvím v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka za rok 2011 i tím, že již záhy po obdržení ocenění si tato hra dokázala získat velkou přízeň odborné obce. Jako poslední premiéru sezóny 2012/2013 ji uvedlo Švandovo divadlo na Smíchově.

 

Daleký Sever, divoký východ

 

Kratochvílův text upoutá pozornost především svou formální rázovitostí. Ta tkví především v časové i prostorové neurčenosti děje, chronologické nejednoznačnosti a z ní vyplývající nemožnosti příliš doslovného čtení postav a jejich vývoje. Do tohoto svérázného tvaru autor vtěsnal syrový a brutální příběh, vyprávěný ve scénách a větách, které v sobě spojují duchovno, mírnou sociální satiru, temno i ironii. V hospodě na zapadlém venkově někde na dalekém Severu či naopak divokém Východě jakýsi opilec Olav rozmlouvá s jakýmsi hostinským Andrejem o událostech, které se ve vesnici odehrály. Je zde místo pro bezejmennou, nevítanou „děvku“ s „parchantem“, krutého farmáře Vladimira, jeho vilnou ženu a agresivní kobylu. Je vidět krev, rvačky a znásilnění. Je slyšet střelbu i cítit strach. Hlavní hrdiny obklopují postavy hospodských hostů, jež připomínají spíše přízraky než živé bytosti. 

 

Režisér Dodo Gombár se rozhodl dokreslit příběh poměrně realistickou scénou a kostýmy. V dřevěném interiéru hospody vidíme stereotypní figury vesničanů – někdy až nápadně nevzhledně oblečené a namaskované. Samotný text hry Gombár doplnil o hudební – instrumentální a zpívané – pasáže.

 

Divní lidé v divné době

 

Co vznikne ze spojení nejednoduché a experimentální předlohy se snahou o prosté vyprávění zajímavých historek? Autorka této recenze jistě není jedinou z těch, kteří by rádi – ať už jen z úcty ke zřejmému kouzlu Kratochvílova dramatu – ponechali tuto otázku bez jednoznačné odpovědi. Kombinace řemeslné poctivosti s do očí bijící slabou úrovní inscenace však nutí nalít si čistého vína. 

 

Všechno, co by mohlo na Vladimirově děvce zaujmout a inspirovat k zamyšlení – naturalistické popisování světa, psychoanalytické motivy a konečně svěží jazyk hry – utápí Gombárovo představení v dořečenosti a barvotiskovosti. Mnoho- rozměrný příběh a text kastruje jednorozměrné zobrazování. Sílu nejasného a nedokresleného Olavova světa kazí prvoplánově násilné a emocionálně přepjaté scény. Rozhulákaní a odporní venkované připomínají postavičky z nepříliš povedeného dětského divadla, exponovaná věta o tom, že „doba je divná“, zní jako banální fráze. Konečnou ránu inscenaci dává nápad uvést na scénu elegantního klavíristu a vůči celku představení esteticky naprosto disonantní zpěvačku Lenku Novou. Záchranu nenalézáme ani v hereckých výkonech, z nichž za zmínění stojí snad pouze Andrej Davida Punčocháře.

 

Kratochvílova prvotina by jistě mohla být výzvou pro diváka a šikovné divadelníky. V podání Gombára a jeho souboru je ovšem spíše odstrašujícím příkladem – inscenací, u které netrpělivě čekáme na konec. A na kterou následně s úlevou zapomeneme.

 

Jan Kratochvíl: Vladimirova děvka, česká premiéra 1. června 2013 Švandovo divadlo na Smíchově 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv